Mount Hagen festival
Druhý největší ostrov světa Nová Guinea je politicky rozdělený mezi Indonésii (provincie Západní Papua a Papua) na západě a státem Papua Nová Guinea na východě. V indonéské části ostrova se obyvatelé civilizaci přizpůsobují pomaleji, než na Papui Nové Guinei, což je dané mj. působením křesťanských misionářů. Tradiční oblečení nahrazují často použité oděvy, dovezené z „civilizovaného světa“. Své staré zvyky a kulturu mají možnost předvádět na každoročních festivalech. Ty první byly v Papui Nové Guinei uspořádány ještě za australské koloniální vlády – v r. 1957 v Goroce a v r. 1964 v Mt. Hagenu. Pro většinu obyvatel to byla příležitost, aby se seznámili s tanci a zvyky ostatních a často znepřátelených kmenů.
Debata v kterékoli vesnici začíná většinou stejně žádostí o cigaretu a nabídkou betelu. Sedíme u ohně a posloucháme vyprávění náčelníka kmene Asarů o tom, jak jejich předchůdci kdysi dávno lstí zvítězili nad početnějším nepřítelem. Když bylo nejhůř natřeli si nahá těla bílou barvou a nasadili si velké hliněné hlavy s kančími zuby. Ohromení nepřátelé pak v panickém strachu prchli. Tuto scénu budou další den předvádět na festivalu v Mount Hagenu, kam míříme i my.
Do místa konání míříme brzy ráno, kdy je možné sledovat přípravy jednotlivých kmenů. Odkládají „civilizovaný oděv“, beze studu se oblékají a zdobí tak, jako jejich minulé generace. Muži z Karimui si na začernělá těla malují vlastní kostru, muže z Chimbu zdobí rajčí pera a bojovníci pobřežních kmenů se pyšní papouščím peřím. Ženy si potírají tělo popelem, jiné navlékají sukně z trávy. Všichni se malují. Muži kmene Huli si nasazují paruky z vlastních vlasů. Potkáváme i vesničany u kterých jsme nocovali...
