Párové sošky

Dvojice sošek aklama pochází od lidu Adan, malé podskupiny Ewe usazené na jihovýchodě Ghany u hranic s Togem. Adanové, nazývaní také Ada nebo Adangme, přišli do oblasti podle ústní tradice dlouhou migrací z východu a jejich jazyk vykazuje příbuznost s řečí nigerijských Igbů. Slovo aklama označuje osobního ochranného ducha, který člověka provází od narození a bdí nad jeho osudem. Soška je jeho hmotným sídlem. Vznikala vždy na pokyn kněze, který věštbou afa zjistil, že duch zasáhl do života konkrétního člověka a žádá si tělo ze dřeva.

Figura stvrzovala smlouvu mezi člověkem a duchem. Majitel ji uchovával ve svatyni nebo v podstřeší domu, denně ji oslovoval, sytil úlitbami a při obřadech ji natíral kaolinem, bílou hlinkou, která je v celém Guinejském zálivu barvou duchů a čistoty. Hutná zvětralá krusta na obou soškách je tak záznamem let rituální péče. Duch na oplátku chránil před nemocí, neštěstím a zlou vůlí a přinášel do domu prosperitu. Pohlaví figur zůstává záměrně neurčité, duch stojí mimo lidské kategorie. Sošky zhotovené v páru se u Ewe a Adanů pojí také s kultem dvojčat venavi.

Adanská tvorba patří k nejméně probádaným kapitolám západoafrického umění. První čtyři figury přivezl z tehdejšího Zlatého pobřeží britský koloniální úředník Cecil Hamilton Armitage a kolem roku 1920 je daroval Britskému muzeu, kde ležely desetiletí bez povšimnutí. Sběratelský svět objevil aklama až na přelomu tisíciletí a dnes patří k vyhledávaným ukázkám západoafrického minimalismu. Plochá hlava ve tvaru listu, zářezy očí a úst a přísná geometrie těla připomínají řezbářskou zkratku, kterou Evropa poznala až s nástupem kubismu. Adanští řezbáři s ní pracovali o generace dříve.