Maska Wakaonna

Maska Wakaonna, japonsky 若女, patří k tradičnímu japonskému divadlu Noh a představuje ideál mladé ženy, v níž se spojuje křehkost, půvab a vnitřní zralost. Její tvář působí klidně, jemně a soustředěně, jako by v sobě zadržovala city, které se projevují spíše náznakem než výrazným gestem. Bílá pleť, úzké oči, drobná ústa, černěné zuby zvané ohaguro a vysoko posazené malované obočí hikimayu odkazují ke starému japonskému pojetí ženské krásy. Wakaonna ztělesňuje mladou urozenou ženu, milenku nebo ženskou bytost spojenou s láskou, vzpomínkou, touhou a tichou melancholií.

Síla této masky spočívá v její proměnlivosti. Při lehkém pozvednutí hlavy může tvář působit jasněji, měkčeji a téměř úsměvně, při sklopení se do ní promítá smutek, stesk nebo osamění. Výraz zůstává zdrženlivý, ale právě tím otevírá prostor pro hluboké emoce. Wakaonna představuje ženu krásnou, citlivou a důstojnou, jejíž vnitřní svět se skrývá pod hladkým, tichým povrchem tváře.

Řezbářské umění

Řezbářští mistři, nazývaní men-uchi, pracují nejčastěji s japonským cypřišem hinoki, dřevem ceněným pro jemnost, vůni a stálost. Z bloku dřeva postupně uvolňují tvář pomocí pil, dlát a jemných řezbářských nástrojů. Každý sklon úst, hloubka očí i tvar tváří má význam, protože právě drobné rozdíly rozhodují o tom, zda maska působí něžně, smutně, klidně nebo živě.

Po vyřezání se povrch pokrývá vrstvami směsi gofun, jemně mletého prášku z lastur, a nikawa, přírodního klihu. Na tento světlý základ se nanášejí jemné minerální pigmenty, které dávají pleti měkký tón a hloubku. Nakonec se domalují oči, rty, černěné zuby ohaguro a vysoko posazené obočí hikimayu. Maska Wakaonna tak vzniká z přesné práce řezbáře, jemných vrstev barvy a hlubokého citu pro výraz, který má na jevišti nést krásu, zdrženlivost i tichou melancholii. Hotová maska je uložena do ochranného textilního pouzdra men-bukuro a do dřevěné schránky menbako, která ji chrání jako vzácný divadelní předmět.

Divadlo Noh

Divadlo Noh patří k nejstarším a nejváženějším formám japonského jevištního umění. Jeho kořeny sahají do středověku a do dnešní podoby jej ve 14. a 15. století dovedli mistři Kan’ami a Zeami, kteří spojili zpěv, tanec, poezii, hudbu a přesně daný pohyb do mimořádně soustředěného divadelního tvaru. Představení se odehrává na jednoduché dřevěné scéně se střechou, bočním mostem hashigakari a malbou borovice na zadní stěně. Právě střídmost prostoru dává vyniknout každému kroku, otočení těla i tichému náklonu hlavy. Hlavní herec shite s maskou často vstupuje na scénu jako člověk, duch, božstvo nebo vzpomínka z dávného příběhu a jeho pohyb je pomalý, přesný a obřadný. Slova se zpívají či přednášejí v rytmizovaném přednesu utai, zatímco děj doprovází sbor jiutai a hudebníci hayashi s flétnou a bubny. Atmosféra Noh stojí na náznaku, tichu a vnitřním napětí. Velké city se vyjadřují malým gestem, pohybem rukávu, sklonem masky nebo dlouhým zastavením v prostoru. V japonské kultuře má Noh výjimečné postavení, protože spojuje aristokratickou estetiku, představy o pomíjivosti, staré legendy, poezii i důraz na předávání řemesla z generace na generaci.