Nomádské hry
Někdy se povede být v pravý čas na správném místě. Jeli jsme do hor hledat prastaré petroglyfy a zažili přitom úžasné dny plné neopakovatelných zážitků. Zpočátku to nevypadalo vůbec dobře. Dojeli jsme snad do největšího zapadákova v celém Kyrgyzstánu. Cesty sem vedou přes horské průsmyky, které bývají v zimě zcela uzavřené. Město Kazarman má pověst chudého, větrem a prachem ošlehaného místa s drsnou pověstí. Leží sice v úrodné kotlině, která po staletí sloužila jako zimoviště kočovných kyrgyzských kmenů, jenže ráz této oblasti zásadně ovlivnil místní zlatý důl Makmal.
Sovětský režim v první polovině 20. století zlikvidoval tisíciletý způsob života. Místo tradičních plstěných jurt museli nomádi začít žít ve stálých domech. Jurta přestala být domovem a stala se z ní pouze sezónní pracovní pomůcka pro lidi, které stát oficiálně vyčlenil jako pastýře kolektivního dobytka. Proč jsme se ocitli právě tady? Vysoko v horách se nachází snad největší, ale obtížně dostupné naleziště starých petroglyfů na světě. Byl to jeden z hlavních cílů naší cesty A to jsme ještě netušili, že i zde znovu ožívají nomádské tradice.
Naleziště se jmenuje Saimaluu-Tash, což lze přeložit jako „vzorovaný kámen“. Uvádí se, že leží na těžce přístupném místě pohoří Ferghana a je přístupné pouze dva měsíce v roce. Jinak je odhadem více než 90 000 rytin, do snad 10 000 čedičových balvanů, skryto pod sněhem. Návštěva lokality je doporučena s místním průvodcem. Do městečka Kazarmanu ani nezajíždí veřejná doprava. Naštěstí taxikáři nejsou drazí. Ten náš předem upozornil, že je třeba mít patřičnou hotovost: „Není tam žádný bankomat.“ Přeháněl jen málo. Byly tři, ale ani jeden nefungoval.
Po příjezdu jsme ani nestihli vytáhnout batohy z kufru auta, když nás oslovila mladá dívka: „Jestli hledáte ubytování, tak můžete bydlet u nás.“ Byl večer, schylovalo se k bouři a taxikáře čekala dlouhá šestihodinová cesta zpět. Neváhali jsme ani chvíli.
Druhý den jsme se hned z rána vydali hledat místní agenturu, která údajně spolehlivě zajišťuje kompletní balíček služeb pro výpravu k petroglyfům. Tedy: dopravu na výchozí místo pěší tůry, doprovod certifikovaného průvodce a zapůjčení koní a výbavy k táboření. Paní v agentuře hovořila dobře anglicky a během chvilky vypočítala, kolik to bude stát. Prý však musí dořešit problém s koňmi, jsou teď tři dny všichni pryč. Ale, že to snad vyřeší a do večera nám dá vědět. U čaje jsme se o ceně zmínili naší domácí paní Nurbek. Zbystřila a řekla, že je to moc, že nám to zorganizuje výrazně laciněji. Hned začala telefonovat a domlouvat. No, řekli jsme si proč ne.
Netrvalo dlouho a oznámila, že všechno má domluveno. Přiznala však jediný problém. Zítra ani pozítří to nepůjde. Důvodem bylo, že na výchozím místě pod horami právě probíhá festival. To bylo super překvapení. Hned jsme se zeptali, jestli na něj můžeme. Nebyl problém, včetně se zajištěním dopravy.
Cesta po nově zbudované silnici trvala asi půl hodiny. Slavnost se konala pod stejným parkovištěm, které je východiskem k výpravě na Saimaluu-Tash. Lidé se hemžili kolem jurt a zdálo se, že je akce v plném proudu. Ve skutečnosti se stále jednalo o přípravy. Téměř všichni zde byli oblečeni do svátečních krojů, ale nešlo o žádnou předváděcí akci pro turisty. Jedinými cizinci jsme byli my dva a stali se vítanými hosty. Pohostinnost Kyrgyzů se ani zde nezadala své pověsti.
Nešlo odmítat pozvání a při ochutnávce nejrůznějších pasteveckých jídel jsme průběžně zjišťovali, co je to za slavnost a s jakou tradicí. K překvapení jsme se dozvěděli, že se koná úplně poprvé a jde o akci oslavující nomádské hry. Symbolické zahájení, na které naváže nomádské putovaní s několika zastávkami. Cílem budou velké „Světové nomádské hry“.
O konání této mezinárodní velkolepé události jsme měli povědomí už z dřívějška, přestože jsme její návštěvu v plánu neměli. Probíhá jednou za dva roky a letos se připravuje na počátek září do Čolpon-Ata u jezera Issyk Kul. Půjde o vůbec největší sportovní a kulturní událost zaměřenou na uchování a oslavu tradic kočovných národů. Myšlenka pořádání se zrodila právě v Kyrgyzstánu, kde se také roku 2014 konal první ročník. Předchozích her, které hostila kazašská Astana, se účastnili zástupci dokonce 89 zemí světa. Tyto hry bývají často označovány za „olympiádu kočovníků“ a propojují tradiční etnosporty, kulturu a vědu. Akce byla zapsána do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO a její součástí jsou ukázky řemesel, jurt, tradičního jídla a hudby. Něco obdobného, samozřejmě v nepoměrně menší míře, se právě chystalo tady. Zatím však probíhala neformální zábava plná úsměvu a zpěvu.
Na těch velkých hrách se soutěží v desítkách disciplín, které vychází z loveckých a válečnických dovedností. Mezi nejpopulárnější patří koňské hry a zápasy. Vůbec nejvíc populární je „Kokpar“ podobný pólu, ve kterém soupeří dva týmy jezdců na koních. Místo míče však používají bezhlavý trup kozla. Zápasí se také na koních, kdy se dva jezdci snaží jeden druhého shodit ze sedla. Samozřejmě sem patří klasické koňské dostihy na dlouhé vzdálenosti.
Další skupinou je lukostřelba a lov, mezi který patří i tradiční „Salbuurun“ s vycvičenými dravými ptáky a loveckými psy. Nechybí různé formy národních zápasů a k zajímavým patří i intelektuální deskové hry, kde údajně soutěží i čeští zástupci.
Tady pod Saimaluu-Tash však žádné skutečné zápasy neprobíhali. V pestrém programu ukázek a písniček šlo jen o ukázky některých sportů. Hlavním bodem programu byl velkolepý příjezd nomádů na koních a jejich přivítání.
Potom se v programu střídali zpěváci, hudební soubory i vypravěči. Sedělo se na kobercích nebo jen tak na zemi a stále se jedlo. Ale žádný alkohol. K pití jen čaj a další nomádské nápoje jako „kumys“ z kobylího mléka. Přesto vládla krásná nálada.
Důvodem konání právě zde byla nepochybně skutečnost, že se vzory z kamenů na Saimanuluu-Tash staly jedním ze symbolů Kyrgyzstánu. Nepřekvapí, že jsou tedy využívány i v designu světových nomádských her. Následující den se chystala společná jízda na koních k místu horského naleziště. My jsme využili ten den k nabrání sil a přípravě naší cesty.
Naše paní domácí splnila, co slíbila. Auto nás zavezlo na parkoviště, kde už čekal mladík a tři koně. Divil se, že nepojedeme na koních, ale pouze si necháme vést zavazadla. Vyrazili jsme na cestu, zatímco on ještě přebaloval naše věci do svých vaků. V plánu bylo přizpůsobit výpravu mému handicapu zlomené ruky. Ortézu jsem si po bouračce dovezl už z České republiky. Zpočátku byla cesta zřetelně znatelná, průvodce nebylo třeba. Šel jsem pomalu a po dvou kilometrech mě mladík s koňmi a našimi zavadly dohonil. Začal mě přesvědčovat, ať nasednu, prý má zlomená ruka ani váha není problém.
Váhal jsem. Informace upozorňovali, že lokalita je přístupná pouze pěšky či na koních po úzké horské cestě, která prochází podél nebezpečných propastí, přes divokou řeku a stoupá do dlouhých strmých svahů a sněhových polí. Také prý často fouká silný vítr a výjimkou nejsou několikadenní silné deště či krupobití. Bylo však moc lákavé vyjet na koni do výšky 3000 m nad mořem. Mladík slezl z koně a do sedla mě opravdu nějak dostrkal. A jelo se. Mladík se smál, že jsem stejně starý jako jeho děda. Zanedlouho jsme dohnali mou parťačku Žákajdu, která však pozvání k jízdě odmítla a pokračovala po svých.
Můj bělouš neměl jméno, ale cestu znal a zvládal dokonale. Nezalekl se úseku jízdy po skalách ani po ledovci. Asi za dvě hodiny jsme byli na místě. Naleziště petroglyfů tvoří několik kilometrů dlouhá severojižně orientovaná sníženina v nadmořské výšce 2800 až 3450 metrů. Šíře se pohybuje kolem 700 metrů. Kůň sám zastavil na rovince, kde byly znát pozůstatky po táboření. Sotva mě můj průvodce sundal, pustil jsem se stavby stanu. Krásně modrá obloha dávala naději, že hezké počasí vydrží až do druhého dne. Do průzkumu kamenů jsme se dali, hned jak přišla Žákajda. Náš průvodce se vydal na cestu zpět, celou rozlohu vysokohorské svatyně jsme teď měli jen sami pro sebe. Ticho hor umocňovalo mystickou atmosféru celého přírodního chrámu.
Nebylo potřeba hledat, stačilo se dívat kolem sebe. Zobrazené náměty a témata rytin jsou velmi široká, často odrážející náboženské přesvědčení a představy o světě. Nejčastější jsou obrazy divokých a domácích zvířat, ptáků a lidí. Stejně tak geometrických symbolů a znamení, tváří božstev. Kresby pochází z různých historických ér. Nejstarší z 3.-1. tisíciletí před naším letopočtem a nejnovější jsou datovány do 1.-8. století našeho letopočtu.
Různé kultury nepřetržitě tato izolovaná místa navštěvovaly po dobu více než 5000 let. Podle archeologů šlo o náboženské a rituální centrum, kam lidé z údolí přinášeli své oběti.
Jezírko údajně sloužilo kněžím a šamanům k provádění obětních rituálů a extatických tanců v maskách. Celý rozlehlý areál byl záměrně vybrán a využíván kvůli své nedostupnosti a unikátnímu vzhledu. Zdejší čedičové kameny jsou pokryty temnou lesklou vrstvou. Tesání odhalilo světlý podklad pod ní a vznikl ostrý kontrast.
Večer jsme znavení popíjeli čaj a seděli na kamenech s petroglyfy v místech, kam lidé po tisíciletí přicházeli, aby byli blíž k nebesům. Slunce pomalu zacházelo za hory, které chrání jednu z největších, nejstarších a nejhůře dostupných galerií pod širým nebem. „Čom rachmat!“ (kyrgyzské poděkování).
