Festival Salbuurun
Salbuurun je tradiční kyrgyzský způsob lovu, který spojuje lov s orly, lukostřelbu, jízdu na koních a využití rychlých a odolných psů plemene taigan. Dnes má podobu festivalů a soutěží, které udržují naživu úžasné nomádské dědictví.
Cestu po Kyrgyzstánu jsme úmyslně naplánovali na dobu, kdy se v městečku Bokonbaevo koná festival. Termín byl k dohledání na internetu spolu se stručnou informací, že se koná na jižním břehu jezera Issyk-Kul. Do míst, která jsou proslulá starobylou tradicí lovu s orly jsme přijeli den před jeho avizovaným konáním. Překvapivě jsme se však jen velmi obtížně doptávali, kde přesně se tato akce koná. Každý nás posílal někam jinam, často i desítky kilometrů daleko. Nakonec jsme uvěřili taxikáři, který nás fotkou v mobilu ujistil, že jeho bratr je „eagleman“ a bude zítra na Salbuurunu vystupovat. Popsal nám místo nedaleko za vesnicí, hned v říčním údolí pod mostem hlavní silnice. Ještě večer jsme tam zašli. Vcelku nic nenasvědčovalo, že se zde má konat nějaká velká akce. Tři jurty, u řeky přivázaný velbloud, dva orli ukrytí před sluncem ve stínu keřů, jinak nikde nikdo.
Konečně vyšel z domu muž, který potvrdil, že festival zde opravdu začne zítra v deset dopoledne. Šli jsme spát s obavou, že nás čeká jen nějaké nudné představení pro turisty. Jenže druhý den bylo vše jinak. Od brzkého rána probíhaly přípravy v plném proudu, náklaďáky svážely koně, z aut a autobusů vystupovali turisté, své stánky i jurty stavěli prodejci tradičních suvenýrů.
Nutno potvrdit, že festival byl zorganizován především pro zahraniční turisty. Jenže to nijak nesnížilo jeho význam pro udržení tradice i záměr představit opravdu to nejlepší. Během doby, kdy Kyrgyzstán byl součástí Sovětského svazu, tradice lovu s dravci a taigany málem vymizela. Vytratila se původní podstata obživy. Místo tradičních plstěných jurt museli nomádi začít žít ve stálých domech. Jurta přestala být domovem a stala se z ní pouze sezónní pracovní pomůcka pro lidi, které stát oficiálně vyčlenil jako pastýře kolektivního dobytka. Přesto v posledních desetiletích přišlo oživení a z tradice se stal národní sport, který v sobě spojuje lov s dravci, lukostřelbu a lov s taigany. Soutěže tohoto nevšedního trojboje „Salbuurun“ probíhaji na různých místech. Nejlepší jsou zváni na akci často označovanou za „olympiádu nomádů“. Koná se od roku 2014 v intervalu dvou let a oficiální název zní „Světové nomádské hry“. Jsou opravdu mezinárodního charakteru s náplní tradičních sportů a přehlídky kultury kočovných národů. Hry a soutěže se zaměřují na dovednosti, které byly potřebné pro přežití ve stepích a Salbuurun je jednou z nich. Akce, které jsme se stali součástí, však nebyla soutěží, ale přehlídkou těch nejlepších.
A bylo od počátku znát, že hostitele opravdu těší zájem návštěvníků. Přijeli sem, bez přehánění, z celého světa. Nebylo nevhodné pohybovat se mezi vystupujícími a fotit. Hlavní organizátor, který vše řídil ze sedla koně, k focení dokonce vyzýval a snažil se zapojovat diváky do dění. Po impozantním nástupu jezdců s orly na koních společně se všemi dalšími vystupujícími, se rozběhl pestrý a strhující program prokládaný zpěvem.
Od počátku se největší pozornosti těšili orli. Sokolnictví zde má prastarou tradici. Archeologické bádání přineslo důkazy 3000 let starých skalních petroglyfů zobrazujících partnerství člověka a dravce. Objevili také pozůstatky dravých ptáků přímo v lidských hrobech ze 7. až 6. století př. n. l., což dokazuje jaké vysoké společenské úctě se tito ptáci těšili. Největší rozmach zažilo lovení s orly v době Mongolské říše. Umění výcviku se dodnes předává z otce na syna. Lovec, který toto umění ovládá, se nazývá berkutchi, orel berkut. Tradice vyžaduje chytit přímo v divočině mladou, ale již samostatnou samici orla. Prý je dodnes pravidlem, že po 10 až 15 letech společného života lovec svého orla propustí zpět do volné přírody, aby mu umožnil založit si vlastní rodinu. Dnes už orlí hlídače a lovce potomci kočovného pasteveckého národa nepotřebují. Tuto živou tradici se snaží udržet právě pořádáním Salbuurunů.
Původně se při nich opravdu lovili živé lišky a vlci. V posledních létech byla však lovená živá zvířata, v reakci na vnější protesty ochránců zvířat, nahrazena maketou z kůží. Tak tomu bylo i zde. Přesto byla podívaná, na více než třicet přítomných dravců a jejich úžasnou souhru s člověkem, neobyčejným zážitkem.
Ve srovnání s orly nebyla už souhra jezdce a koně něčím tak exotickým, přesto byla přirozenost jezdeckého umění doslova fascinující. Ukázky jízdy zahrnovaly prvky akrobacie až kaskadérství.
Kyrgyzové jezdí na koních od dětství a jejich přísloví říká, že „koně jsou křídly člověka“. Kůň je pro ně nejen symbolem svobody, ale i zdrojem obživy při dobytkářském hospodaření. Zcela samozřejmě byl ústředním prvkem této slavnosti. Střídaly se ukázky jízdy v trysku v sedě obráceně, přesedání z koně na koně, jízda ve dvojici i lukostřelba.
V umění jízdy i lukostřelby nezůstaly v pozadí ani ženy. Jako zpestření zde byly zařazeny i ukázky jízdy na velbloudu a jaku. Ti se však využívají v jiných místech Kyrgyzstánu a ne zde v horské oblasti Ťan-Šanu.
Orel a kůň však není jediný věrný pomocník pastevců. Dalším je odedávna pes a zdejší obyvatelé jsou náležitě pyšní na své vlastní plemeno taigan, byť současné kynologické federace je za plemeno neuznávají. Trochu nás překvapil jejich vzhled. Vypadali jako chrti a nebyli nijak mimořádně mohutní. Popravdě jsme je později už nikde jinde neviděli, jen tady na festivalu.
Legenda říká, že taigani se kdysi narodili v hnízdě orla a právě v něm získali svou pověstnou ostražitost. Skutečnou podstatou je, že za původem stojí křížení místních plemen během putování dávných kyrgyzských kmenů od Sibiře do Střední Asie. Taigan splňuje potřebu nenáročného, rychlého lovce i hlídače. Nejde ho koupit. Lze získat pouze darem, stejně jako ho prý bůh daroval lidem.
Za šest hodin nepřetržitého programu, s jedinou přestávkou na oběd, nezabránilo v pozornosti a zájmu diváků ani spalující slunce, které vyhnalo teplotu nejméně na třicet pět stupňů. A energie se přenesla i do spontánního závěru. Takový happening určitě nešel předem naplánovat. Diváci opustili stín hlediště, zpěváci střídali národní písně se světovými songy. Do toho zvuky tradičních dechových nástrojů a hrdelního zpěvu. Společně tancovali Kyrgyzové, Češi, Slováci, Američané, Australané… Skuteční potomci nomádů vedle těch novodobých digitálních, cestovatelů, fotografů a turistů. Snad se i orli, koně, psi a velbloud spolu s jakem pohupovali v rytmu dunění velkých kyrgyzských bubnů. „Čom rachmat“ (kyrgyzsky „moc děkuji“) za tento úžasný den.
