Vyhnáni bičem
Naše základna stojí v ohrazeném prostoru vedle budovy, které tu místní říkají klinika. Prázdné místnosti s oprýskanými zdmi zdobí jediné dva plakáty. Jeden vybízí matky ke kojení, druhý brojí proti násilí na ženách. Opodál je studna, k níž chodí pro vodu celá vesnice. Přes den se krčíme ve stínu jediného stromu a do okolních vesnic vyrážíme brzy ráno nebo k večeru. V poledne to smysl nemá, spalující žár znehybní všechno živé.
Poslední večer vyrážíme do největší vesnice. Už včera jsme si všimli, že místní holdují alkoholu o poznání víc než jiné kmeny, které jsme poznali. Možná jsme jen trefili období oslav. Démon alkohol měl každopádně ten večer navrch. Mezi bujaře tančícími ženami nám zprvu uniklo, že skupince mladíků se naše přítomnost přestala zamlouvat. Logiku to nemělo. Byli jsme tu třetí den a celou dobu jsme cítili, že jsme pro vesnici vítaným zpestřením všedních dnů. Pak naše parta dostala chuť na teplou kolu a prošlé sušenky ze slaměného krámku nedaleko. Vydali jsme se tím směrem, jenže cestu nám zatarasili čtyři odhodlaní opilí mladíci. Argumenty jim obstaraly kožené biče, které ovládali naprosto dokonale. Svištící špička vytyčila hranici, za kterou jsme nesměli. Překřikovali se navzájem a divoce rozhazovali rukama. Slovům jsme nerozuměli, významu gest dokonale. Zasáhnout se pokusil náš místní průvodce a překladatel. Než ale stačil cokoli říct, uskočil před dvěma ranami biče a třetí se mu obtiskla do zad. Zareagoval okamžitě a vrhl se na útočníka. Situace začala být nepřehledná. Vzápětí mezi ně vběhl náš ozbrojený doprovod se samopalem a situace se rychle změnila. Po několika rázných slovech se mladíci dali na útěk.
Příhoda měla dohru ještě týž večer. V naší ohradě se sešli nejstarší muži a dlouho do noci celou věc rozebírali s přítomným vojákem a dvěma zástupci místní samosprávy v propocených košilích. K celé situaci přistoupili s nejvyšší vážností a dlouze rozhodovali o vině a trestu. V chatrném příměří, které v kraji panuje, se podobné výbuchy netrpí, ať k nim dojde uvnitř kmene, nebo mezi sousedy. Mír je zde vrtkavý…
Soužití pastevců
Jejich domovem je nejzazší jihovýchodní kout Jižního Súdánu nedaleko hranic s Etiopií, Keňou a Ugandou, kde se každé ráno zvedá prach pod kopyty tisíců krav. Toposové patří k největším kmenům Východní Ekvatorie a dobytek je pro ně víc než majetek. Je měřítkem všeho. Krávou se platí nevěsta, krávou se usmiřují duchové, kvůli krávám se válčí a o kravách se zpívají písně.
Domovem Toposů je Velká Kapoeta, drsná polosuchá krajina kopců a hřbetů proťatá mělkými pláněmi. Vegetaci tvoří trnité keře a nízká tráva. Řeky Singaita a Lokalyen se po deštích mění v dravé proudy, ale po zbytek roku jsou jejich koryta vyprahlá. Déšť je vzácný a nevypočitatelný. Sucho přichází téměř ob rok a jednou za deset let bývá katastrofální. Odhady počtu Toposů se značně rozcházejí, od zhruba 220 tisíc až po 700 tisíc lidí. Jisté však je, že jde o dominantní etnikum jihovýchodu země. Hlavními středisky jsou Kapoeta, Riwoto a Narus. Vztahy se sousedy určuje odvěké soužití pastevců. Kmeny se přou o přístup k vodě a pastvinám a k tomu se přidávají časté krádeže dobytka. S Turkany na jihu a s Didingy a Larimi na západě proto Toposové střídají období nájezdů a usmiřování. Kmen Jiye patřil tradičně k nepřátelům, zato příbuzné Nyangatomy považují Toposové za bratry. V období sucha vyhánějí pastevci svá stáda za pastvou až do sporného trojúhelníku Ilemi na keňské hranici, kde se nejčastěji střetávají právě s Turkany.
Kráva jako bohatství
Hospodářství Toposů se točí kolem skotu, k němuž patří i velbloudi, osli, kozy a ovce. Zvířata dávají mléko, krev, maso i kůže a jejich počet spolu s nabitým kalašnikovem určuje mužovo společenské postavení. Život se řídí rytmem dešťů. V období vláhy se stáda pasou u vesnic, ale s nástupem sucha odvádějí mladí muži dobytek do vzdálených táborů zvaných ngawiyéi, které leží poblíž celoročních zdrojů vody. Domů se vracejí, až když znovu zaprší. Ženy mezitím pěstují na jílovitých půdách říčních údolí čirok, základ kaše i domácího piva. Zvláštností kraje je rýžování zlata v korytech sezónních řek. Toto nerostné bohatství dnes k Toposům láká i těžařské společnosti. Na trzích v Kapoetě a Narusu prodávají dobytek, čirok, kůže i zlatý prach. Řemeslné dovednosti drží v rukou především ženy. Ze zvířecích kůží vyrábějí oděvy, vaky a rohože na spaní. Z barevných korálků navlékají náhrdelníky a bohaté ozdoby. Část výrobků putuje na trh, kde směňují za čirok nebo drobné zboží.
Ngiereá
Toposké osady zvané ngiereá patří vždy jedné rozvětvené rodině. Usedlost tvoří skupina chýší, v nichž bydlí hlava rodu se svými ženami a rodiny jeho synů. Původ se u Toposů počítá po otcovské linii, synové proto po svatbě zůstávají doma a nevěsty přicházejí z jiných klanů. Spřízněné usedlosti jednoho klanu mívají k sobě blízko, někdy stojí osaměle na hřbetu kopce, jindy se volně shlukují podél řečišť. Když mladí muži odvedou v období sucha stáda do dobytčích táborů, putují s nimi jejich dívky a mladé ženy, zatímco doma zůstávají starší, děti a několik koz.
Stavba domů je u Toposů prací žen, muži mezitím pobývají se stády. Chýše má tvar mohutného úlu spleteného z větví, trávy a rákosu svázaných provazci a před vchodem mívá čtvercové zastřešené zápraží. Každý rok před příchodem dešťů ženy střechy znovu přeplétají. Uvnitř vládne šero a příjemný chládek. Na udusané hlíně leží kožené rohože na spaní a uprostřed doutná ohniště. Komín chybí. Kouř stoupá vzhůru a prosakuje doškovou střechou, vykuřuje hmyz a vrstvou sazí došky zpevňuje, aby lépe odolávaly dešti. Vedle obytných chýší stavějí ženy i sýpky zvané ekore, v nichž rodiny kromě zásob čiroku uchovávají cenné osobní věci. Sýpka stojí na kůlech, které chrání obsah před vlhkem, termity a hlodavci, a pod její vyvýšenou podlahou vzniká stín, kam se v poledne uchylují děti i ženy při práci. Uprostřed osady je ohrada z trnitých větví, kam na noc zavírají dobytek.
Vláda starců
Mužskou společnost Toposů formuje systém generačních a věkových tříd. Každá z nich nese vlastní jméno podle zvířat. Dnes vedle sebe žijí Pštrosi (Ngikaléso), jejich synové Gazely (Ngingoletyáng) a vnuci Vrány (Ngikurukwá). Muži tráví většinu dne mimo vesnici a každá generace má své vyhrazené místo, kde se její členové scházejí k poradám. Vesnice tak přes den patří hlavně ženám a dětem. Generační řád prostupuje celým společenským životem, od zasedacího pořádku při hromadných hostinách až po rozhodování o odchodu do války. Nejvyšší autoritu mají starci.
Dívky tvoří vlastní věkové skupiny a teprve svatbou se žena připojí ke klanu svého manžela. Toposové žijí polygamně a ženich platí rodině nevěsty věno ve formě dobytka. Čím větší stádo muž má, tím více žen si může dovolit. Když kraj zasáhne velké sucho a zvířata hynou, mladíci nemají čím zaplatit a svatby se na dlouhé roky odkládají. Rodina se vždy postará o každé dítě. Potomka narozeného svobodné dívce přijme za vlastního její otec. A když ženatý muž zemře, vezme si vdovu jeho bratr. Děti, které se pak narodí, ovšem podle tradice patří zesnulému. Jeho rod tak pokračuje dál. Dvě zvláštnosti kmen ostře odlišují od sousedů. Toposové nepraktikují obřízku a pohrdají každým, kdo ji podstoupil. Odmítají počítání. Sčítat lidi nebo dobytek podle nich přivolává neštěstí.
Přetržené lano
Toposové vyprávějí, že lidé kdysi žili na nebi po boku stvořitele jménem Nakwuge. Na zem sestupovali po laně. To se ale jednoho dne přetrhlo a cesta k nebi se navždy uzavřela. Nakwuge od té doby zůstává lidem vzdálený. Věří se jen, že každému odměřuje délku života. Všední starosti proto Toposové svěřují duchům zemřelých předků. Když udeří sucho nebo dobytčí mor, obracejí se k nim rodiny s modlitbou a obětí, a to prostřednictvím mužů, kteří umí s duchy komunikovat. Ve vesnicích působí věštci zvaní emuron, kteří čtou budoucnost ze snů a z vnitřností obětovaných zvířat.
Největší vážnosti se ale těší vyvolávači deště. Moc nad srážkami a suchem drží nejstarší muži nejvyšší generační třídy a náčelníci, o nichž se věří, že jsou svou moudrostí blíže k Bohu. Když stromy nekvetou a krávy hubnou, sejdou se starci u posvátného kamene na břehu řeky Loyoro, porazí býka a pokropí zemi obsahem jeho žaludku. Očistí tak krajinu a otevřou cestu mrakům. Do tohoto starého světa zvolna proniká křesťanství. Katolická diecéze Torit mezi Toposy působí dlouhá desetiletí, děti chodí do školy a vše se postupně mění.
Kostel ve vesnici Toposa
Krása vyřezaná do kůže
Kmenová hrdost Toposů se výrazně odráží v jejich zevnějšku. Na první pohled zaujmou především ženy. Kožená sukně pošitá korálky prozrazuje věk své nositelky i její rodinný stav. K ní ženy přidávají těžké korálkové náhrdelníky, náramky, pásy a dlouhé závěsy splývající přes záda. Hlavu zdobí čelenkami a drobnými korunkami se symboly klanu, například perličkou kropenatou. Mnohé ženy nosí také kroužek pod spodním rtem.
Výraznou ozdobou obou pohlaví jsou jizvy. Toposové si je nechávají vytvářet už v mládí, dnes většinou žiletkou. Do čerstvých ranek se vtírá popel nebo bláto, rána se zanítí a po zhojení vytvoří vystouplý keloid. Tyto plastické jizvy pak po celý život vyprávějí o kráse, dospělosti a příslušnosti ke kmeni. Čelo, tváře a ramena pokrývají řady vystouplých teček, oblouky a linky. Samostatným motivem jsou také linky vyřezané na čele a lícních kostech, které se často skládají do tvaru písmene V. I do těchto starých vzorů vstupuje současnost. Mezi mladými muži se objevila kuriozita v podobě jizveného obrysu kalašnikova.
Muži tradičně nosili kus látky přehozený přes rameno a velkou pozornost věnovali účesu. Právě jejich oděv se dnes mění nejrychleji a mnoho mužů obléká západní oblečení, zatímco ženy si uchovávají tradiční podobu výrazněji. Zvířecí kůže si muži berou hlavně při obřadech, například na svatbách. Tehdy při tanci vyskakují vysoko do vzduchu s holemi a oštěpy v rukou a dávají najevo sílu, obratnost i hrdost své generace.
Co přinese zítřek
Ve školních lavicích v Narusu a Natinze dnes sedí děti pastevců a učí se číst a psát. Bohatství se tu ovšem dál měří počtem krav a stádo zůstává středobodem jejich kultury. Do savany přitom pomalu pronikají silnice, zdravotní střediska i zlatokopové a starý řád generačních tříd ztrácí sílu. Mírová jednání mezi znesvářenými kmeny dnes překvapivě rozhýbávají ženy a Toposové získávají slovo i v politice v Jubě. Tenhle národ přežil velká sucha, hladomory i dvě občanské války a pokaždé našel způsob, jak jít dál. Zvládne nejspíš i střet s moderním světem, který ho právě dohání. Zítřek přivítá jako všechno předtím. S hlavou vztyčenou a se stádem po boku.
