Každý není Vinnetou - Milan Sekanina

Každý není Vinnetou

Každý není Vinnetou - David Švejnoha

Pokud existuje nějaké téma, které mě trvale provází od dětství, jsou to indiáni. Podobně jako u spousty dalších indiánomilů byl jsem zasvěcen četbou těch správných knížek čtených ve správný čas. Altsheler, Cooper, Gredsted, May, Seton atd., ti všichni, každý po svém, pomáhali formovat dětskou duši a její zájmy. Podle Václava Cílka mají Češi k indiánům přímější a vroucnější vztah než ostatní Evropané a já s ním nemůžu než souhlasit. Tato slabost pro „naše rudé bratry“ ale s sebou přinesla i negativní stránku věci, neboť dodnes si život a kulturu amerických domorodců romantizujeme a idealizujeme, čímž se sami připravujeme o skutečné poznání jejich minulosti i aktuální současnosti. V českém prostředí přežívá řada omylů a stereotypů týkajících se indiánů. Z nějakého důvodu se neustále vydávají knihy plné chybných úsudků a realitě neodpovídajících informací. Ke zkreslení skutečného stavu věcí velmi přispívají i některé známé osobnosti, které se ve jménu jakési povšechné esoteriky snižují k šíření, nebojím se říct, nesmyslů. Jako bychom se nechtěli vzdát naší někde hluboko zakořeněné představy, jakkoli zploštělé. Přitom skutečnost je mnohem zajímavější a plnokrevnější.

I když moje cesta do ekvádorské Amazonie měla specifické cíle, šlo přeci jen o indiány, takže mi, prosím, odpusťte, když se na počátku svého vyprávění neubráním komentářům, které se pokusí některé indiánské stereotypy napravit. Snad se mi podaří nabídnout fakta zbavená polopravd a falší. Vím, že si nejspíš říkáte, kde beru tu jistotu, že byste zrovna mým názorům měli důvěřovat. Já však neočekávám, že mi budete nekriticky naslouchat. Naopak. Ačkoli si sebevědomě myslím, že mám k tématu co říct: že mě k tomu opravňuje nejen mé odborné studium, ale i četné cesty za původními obyvateli Severní i Jižní Ameriky, věřím, že si většinu toho, o co se podělím, ověříte v jiných – kompetentnějších – zdrojích. Některé z nich ostatně uvádím v komentované antologii mýtů a legend šošonských indiánů nazvané Poselství prachu (Praha: Argo, 2013).

Každý není Vinnetou - Radka Švejnohová

Uru, Bolívie - Radka Švejnohová

Za největší prohřešek vůči řádnému pochopení indiánských kultur považuji představu indiána jako lidského ideálu: jako dokonalého, nezkaženého, veskrze dobrého člověka, čistého v mysli i slovech, neschopného agrese, žijícího v harmonickém souladu s přírodním prostředím, které je mu dokonalým domovem. Tato představa je nejenže více než naivní, ale hlavně velmi vzdálená skutečnosti. Koncept vznešeného divocha, jak ho pomáhal formulovat Jean Jacques Rousseau a další, je zkreslený a neexistuje pro něj argumentační podpora. Přesto je z nějakého důvodu toto pojetí – alespoň v Česku – přiživováno.

Naposledy jsem se se snahou idealizovat původní obyvatele Ameriky setkal v jednom esotericky laděném dokumentu, kde jeho tvůrce bezostyšně tvrdil, že slovo „indián/indio/Indian atd.“ je odvozeno z fráze una geste in Dios (ve významu „lidé v Bohu“ či „Boží lidé“), kterou ve španělsky psaném dopise měl použít Kryštof Kolumbus, když informoval španělský královský dvůr o svých objevech nových zemí a jejich obyvatel v prostoru dnešní Ameriky. Když pomineme skutečnost, že slovo pro označení „lidí“ ve španělštině je gente, nikoli geste, a předložka „v“ se píše en, nikoli in, stačí nahlédnout přímo do zdroje, tj. Kolumbova dopisu, a je zřejmé, že Kolumbus žádnou takovou či jí podobnou frázi nepoužil. Domorodé Američany v dopise vícekrát označil jako los Indios a jejich území jako las Indias, aniž by detailněji hodnotil jejich náboženské smýšlení, lidské kvality atp. Jde bezpochyby o slova odvozená z indického sanskrtu, konkrétně ze slova sindhu (tj. „řeka“), a odkazují k řece Indus. Tato indická řeka, území, kterým protéká, i jejich jména byla v evropských jazycích používána už od dob Alexandra Velikého: například v angličtině se poprvé objevila na konci devátého století v textu určeném králi Alfrédu Velikému. Za života Kryštofa Kolumba se běžně užívala v souvislosti s jižní a jihovýchodní Asií.

Každý není Vinnetou - David Švejnoha

Tzotzil, Mexiko - foto: David Švejnoha

Navzdory snaze autora dokumentu, který se nám svým tvrzením a celkovým pojetím svého díla snaží podsunout, že v době příchodu prvních Evropanů do Ameriky byli indiáni nezkažená dítka boží, bylo to trošku jinak. Indiáni byli a jsou nám bližší, než bychom si mysleli, a jejich temnější stránka, kterou má KAŽDÝ člověk, je podobná té naší, přičemž zdůrazňuji, že za ni nezodpovídá „ten prohnilý Západ“ a jeho civilizace. Tak jako my jsou i indiáni tu inteligentní, tu hloupí. Někteří jsou bezelstní, jiní velmi ambiciózní a agresivní. Nalezneme mezi nimi lidi vyrovnané a vnímavé i méně vnímavé a pomstychtivé. Osoby jak laskavé a vlídné, tak nepřívětivé a bezohledné. Indián dokáže milovat, předstírat, manipulovat i lhát. Dokáže se obětovat pro druhého. Indián je stejně složitý a nedokonalý jako kdokoliv jiný. A navzdory tomu všemu, anebo možná právě proto, je duchovní bytostí, které si velmi vážím a kterou mám rád.

Podle mě je možné původní Američany obdivovat a respektovat, aniž bychom museli adorovat jejich kulturu a je samotné. Tak jako my se i oni narodili do určitého prostředí a to je dlouhodobě formuje. Dokázali se s ním neuvěřitelně elegantním způsobem sžít a přežívat v něm. To ovšem neznamená, že je toto prostředí a související způsob života dokonalejší, správnější, lepší než ten náš, stejně jako se nedá říct, že svět, do kterého jsme byli vrženi my, a život, který jsme si v něm vybudovali, je lepší než ten jejich. Je prostě odlišný a má své výhody i nevýhody. Ostatně i sami indiáni přistupují ke svému životnímu prostoru s ambivalencí a jen stěží by jej označili za ráj na zemi. Například pro amazonské indiány je džungle zároveň zdrojem života i prostorem, kterého se velice obávají. Pokud by si měli vybrat, bude to otevřený, vysekaný prostor v lese s chýšemi, co budou považovat za domov, ne vlhké příšeří zarostlého pralesa. A stejně tak beduíni a další „pouštní“ národy dají přednost oáze v poušti před pouští samotnou.

​​Každý není Vinnetou - Miroslav Švejnoha

Warao, Venezuela - foto: Miroslav Švejnoha

Je na čase, abychom se zbavili černobílého vidění světa a radovali se z toho, že je barevný. Je to cesta, jak se něco nového dozvědět, jak se navzájem obohatit, jak být lepšími lidmi. Samozřejmě za předpokladu, že půjde o svobodnou vůli na obou stranách, jakkoli se mi příčí ono dělení na „my“ a „ti druzí“. Nevolám přitom po tom, abychom zapomněli, kolik utrpení evropský pokrok indiánům přinesl. Nehodlám zavírat oči před krutou minulostí i necitlivou současností. Kulturní i jazykovou genocidu indiánských národů je třeba připomínat, stejně jako další bezpráví, kterých jsme se na nich dopustili. Současně je ale důležité být věcný a objektivní, protože zkreslováním faktů prokazujeme všem medvědí službu.

Je proto chyba například tvrdit, že indiánské kmeny žily (či žijí) v rovnostářských společenstvích. Neplatí to bezvýhradně. Mnohé indiánské skupiny byly ostře hierarchizovány, fungovaly u nich nemalé ekonomické rozdíly, jejich členové byli vystaveni sociální nerovnosti. Platí to mimo jiné o vůbec nejznámější indiánské kultuře, o indiánech z plání (např. Lakotech, Šajenech). Ještě více to můžeme pozorovat u příslušníků kmenů pacifického severozápadu (Haidů, Kvakiutlů ad.), kde dokonce po dlouhou dobu existovala specifická forma otroctví.

Každý není VInnetou - Miroslav Švejnoha

Huaroani, Ekvádor - foto: Miroslav Švejnoha

Není rovněž přesné chápat původní obyvatele Ameriky jako ekologicky uvědomělé. Není to tak. Indiáni se ekologicky nechovali. Skutečnost, že žili v úzké vazbě na přírodní prostředí, jelikož na něm existenčně záviseli, ještě neznamená, že by nám měli být příkladem eko-ochrany. Mnohé kmeny naopak bez zardění využívaly přírodních zdrojů nadmíru. Archeologické a antropologické doklady potvrzují, že indiáni i další tzv. přírodní národy neměly problém zabíjet více zvěře, než nezbytně potřebovaly, a to včetně matek s mláďaty. Díky jejich zemědělským aktivitám došlo k likvidaci rozsáhlých pralesních ploch. Toto vše lze ovšem pochopit a vysvětlit. Právě proto, že indiáni žili v intimním propojení s přírodou, byli její bytostnou součástí, chyběl jim odstup, který je zapotřebí k cílené péči o životní prostředí. V jejich chápání neměl za stavy zvěře či za sílu lesa zodpovědnost člověk, ale Pánové zvěře a lesní duchové. Představa, že by to mu mohlo být jinak, zaváněla pýchou a povyšováním člověka nad ostatní články přírody. Některé aktivity a zvyklosti přírodních národů včetně indiánů se nám sice mohou jevit ochranářsky, jako takové ale členy domorodých komunit vnímány nebyly.

Odmítnout bychom měli taktéž romantické představy související s indiánským náčelnictvím. V laických očích se zdá být indiánský náčelník téměř mytickým hrdinou, šlechticem, králem, který moudře vládne svému lidu. Dokonce i moderní formu něčeho, co se začalo označovat jako čestné náčelnictví, máme potřebu glorifikovat aurou výjimečnosti, jakkoli jde o zcela nepůvodní inovaci. Na náčelnících, ať už se bavíme o indiánech severoamerických či jihoamerických, není nic romantického ani k velebení. Náčelnictví (podobně jako role šamana) je služba, tvrdá řehole ve prospěch komunity. Náčelník nevládne, funguje spíše jako poradní orgán, který ne rozkazy, nýbrž vlastním příkladem vede mu svěřené společenství směrem, který považuje za správný. Možná jste už slyšeli, že jsme měli (či máme) i české náčelníky. Z nich nejautentičtěji se mi jeví Čech, který se stal předobrazem románu etnografa a muzeologa Václava Šolce Jsem Indián! (Praha: Albatros, 1984). Šolc se s ním osobně setkal v šedesátých letech minulého století během svého pobytu v Bolívii.

Siekopai - Miroslav Černý

Siekopai, Ekvádor - foto: Miroslav Černý

Myslím si, že hlavním zdrojem pro vznik stereotypů o indiánech je nevůle vidět obrovské rozdíly, které mezi různými indiánskými skupinami existují. Neexistuje žádný prototypický indián, žádný jeho archetyp, jak někde můžeme číst. Rozdíl mezi indiánem z Ohňové země a pueblanským indiánem je stejně velký jako např. mezi původním obyvatelem Tasmánie a alžírským Berberem. Dokonce i v rámci jednoho kulturního okruhu, třeba Amazonie, existují obrovské rozdíly co do způsobu života. Jakákoli generalizace je zavádějící.

Úvodní fotografie: Warao, Venezuela - foto: Milan Sekanina

Zdroj: MIZEJÍCÍ HLASY, Miroslav Černý - https://www.planetalidi.cz/literatura-mizejici-hlasy