Siekopai, Barevní lidé - Mirek Černý - Planeta lidí

Barevní lidé

Kmen:
Siekopai
Datum návštěvy:
únor 2018
Siekopai, Barevní lidé - Mirek Černý - Planeta lidí

Siekopaiové (též Secoya či Piojé) jsou jedním ze čtyř domorodých etnik sídlících v teritoriu, kde se dneska rozkládá ekvádorská přírodní rezervace Cuyabeno. Jejich sousedy jsou Kofánové, amazonští Kičwové a Sionové, k nimž mají nejblíže kulturou i jazykem. Před nedávnem sem migrací pronikla rovněž jedna komunita Šuárů. Ani Siekopaiové nejsou v ekvádorské Amazonii původním národem; přesunuli se sem v důsledku nátlaku, který byl na ně vyvíjen v brazilských a peruánských pralesích během nechvalně známé kaučukové horečky z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dodnes žije v Peru větší část etnické populace Siekopaiů (kolem 900 osob), v Ekvádoru jich žije asi 600 osob.

Název kmene (= „Barevní lidé“) krásně odráží význam barev v životě Siekopaiů, mimo jiné ve stylu oblékání. Většina mužů doposud nosí bavlněnou tuniku (ju´ica), jež vystřídala v dávné minulosti používané haleny vyráběné z vláken palmy chambira. Tato tunika, která se obecně nazývá kužma (kušma) a je typická pro mnoho amazonských kmenů (např. Ašáninky v Peru), se u Siekopaiů vyznačuje vyšším počtem barevných variant. Nejčastější jsou oranžová a zelená, běžně se ale vyskytují i kužmy žluté, modré, červené, a dokonce růžové. Ženy se oblékají do barevných blůz (ëmëjë´e) a dlouhých sukní (paica´nio). Barevné jsou i rozmanité ornamenty navlékané během fiest, ať už jde o náramky ñeñe, náhrdelníky pai ëne, ozdobné pásy sewe nebo čelenky jiesaipë, dříve vyráběné z peří tukanů, dnes častěji z vlny. Barevný rozměr Siekopaiů je navíc posílen důrazem, který kladou na zdobení tváří a těl. Kdykoli se muž vydává do džungle na lov, pomaluje si obličej barvou získanou z plodu stromu známého jako Oreláník barvířský. Stejně tak je tělo pomalováno pro obřad pití yajé nebo při otevírání tradičního domu Siekopaiů (Tuikë wë´e), obecně zvaného maloca.

Maloca

Podle mytologie postavil první maloku hlavní siekopaiský bůh Ñañë a ta se stala modelem pro další obydlí. Tradiční maloka Siekopaiů byla poměrně velká, měla oválný tvar a pojmula jednu i více rodin, vždy podle toho, o kolik lidí šlo. Každá rodina měla své ohniště (toapo), obvykle umístěné pod hamakou jako prevence proti komárům a nočnímu chladu. V případě úmrtí bylo zvykem nebožtíka zabalit do jeho hamaky a pohřbít pod obydlím, které bylo následně opuštěno a místo něj se postavilo nové. Věřilo se, že duše (hoyo) zemřelého odchází na nebesa, kde dlí společně s dalšími „nebešťany“ u nebeské řeky. Stávalo se však, že se duše z nějakého důvodu vrátila na zemi a to pak mohla způsobit spoušť a neštěstí. Dnes se už tradiční maloky k bydlení nepoužívají a rodiny si staví dřevěné domky čtvercového nebo obdélníkového půdorysu, kde žijí v užším rodinném kruhu. Současné maloky jsou podstatně menší a slouží jako komunitní centrum, kde se projednávají záležitosti týkající se osady. Každá vesnice má ještě jednu maloku hlouběji v džungli, která slouží k obřadům pití liány duše yajé/ayahuascy (srov. kečujské aya = duch, huasca = liána).

Maloca, Siekopai - Planeta lidí

Změna ve způsobu bydlení je pochopitelně jen jednou z řady kulturních transformací, kterými Siekopaiové pod vlivem moderní civilizace procházejí. Narušeny byly některé jejich náboženské představy, zčásti se obměnil způsob lovu a podobně. Na druhou stranu je spravedlivé poukázat na oblasti života, které se uchovaly více méně beze změn. Jako důležité mi přijde, že dokážou ve své džungli přežít, aniž by byli závislí na vnějším světě. Kombinací lovu, rybolovu a pralesního zahradnictví získávají dostatek pestré a hodnotné stravy. Předáváním znalostí o tzv. rostlinné medicíně z generace na generaci si uchovávají přístup k léčebným postupům, které drží jejich populaci zdravou, samozřejmě pod podmínkou, že nejsou vystaveni evropským nemocem, jimž jejich imunitní systém nedokáže vzdorovat. A co je důležité, dokážou se bavit. Siekopaiové jsou milovníci hudby a zpěvu. Společenská pravidla přisuzují mužům role muzikantů a ženám role zpěvaček. Existují samozřejmě výjimky, kdy ženy mohou hrát na některé hudební nástroje, např. na flétnu jetú, naopak nemohou zpívat šamanské zpěvy, protože šamanem se u Siekopaiů může stát výhradně muž.

Jazyk Paicoca

Jazyk Siekopaiů zvaný paicoca přináleží do západní větve tukanoských jazyků. Společně s ním tam patří např. jazyky correguaje a yauna, jimiž se hovoří v Kolumbii, jazyk orejón z Peru a také příbuzný ekvádorský domorodý jazyk siona. Centrální větev tukanoských jazyků zahrnuje pouze jeden jazyk – cubeo. Naopak východní větev je nezvykle početná, obsahuje kolem dvaceti jazyků: mj. desano, tucano, guanano, piratapuyo, macuna, bará, carapano, kterými se hovoří v povodí řeky Vaupés v Brazílii a Kolumbii.

Tato oblast jazykovědce a antropology dlouhodobě fascinuje svou pestrostí. Na území o rozloze Československa žije přibližně deset tisíc domorodců, kteří sdílejí stejnou kulturu polousedlých pralesních farmářů, ovšem hovoří zcela odlišnými jazyky. Podle místních pravidel, které určují formu manželských svazků, se musí žena přivdat do jiné indiánské komunity, což ve skutečnosti znamená, že si musí vzít někoho, kdo hovoří jiným jazykem, než jakým hovoří ona. S manželem pak komunikuje jeho rodným jazykem. Rovněž děti, které porodí, se jako svůj první jazyk učí jazyku otce. Manžel i děti samozřejmě alespoň zčásti jazyk ženy ovládají, stejně jako částečně hovoří i několika dalšími jazyky ze sousedství. Protože je však jazyková rozmanitost oblasti řeky Vaupés tak bohatá, užívá se pro komunikaci se vzdálenějšími komunitami jazyka tucano, který zde funguje jako lingua franca.

Siekopai, Ekvádor - Mirek Černý - Planeta lidí

V ekvádorské Amazonii plní funkci jazyka pro mezikmenovou komunikaci španělština, třebaže také existují multilingvní mluvčí, kteří ovládají několik jazyků, např. paicoca, siona nebo cofán. Právě ze strany španělštiny jako oficiálního jazyka země a zároveň světového jazyka, který se používá pro účely národní i mezinárodní komunikace, hrozí nativním jazykům Ekvádoru vážné nebezpečí. Některé z nich používají jen starší mluvčí, zatímco mladí hovoří výhradně španělsky. Jak tomu je u Siekopaiů? Převládla v životě kmene španělština, nebo je mateřský jazyk dosud významným symbolem jejich identity?

Předpokládal jsem, že se Siekopaiové budou nalézat ve stadiu přechodu, tedy že mateřský jazyk bude stále ještě v užívání, ovšem už nikoli ve všech komunikačních doménách. Vzal jsem si tedy za cíl zúčastnit se co nejrůznějších komunikačních situací, abych zjistil, během kterých hovoří Siekopaiové paicoca a během kterých naopak upřednostňují španělštinu. Má metoda terénního výzkumu tedy měla podobu tzv. zúčastněného pozorování. Nejvíce času jsem strávil s rodinou, jejíž hlavou byl statný třicátník Manolo, otec šesti dětí. Všichni členové rodiny, Manolova žena Carolina, jejich synové a dcery, manželčina matka a těhotná sestra, byli instruováni, aby nebrali ohled na mou přítomnost a mezi sebou hovořili jazykem, na jaký jsou zvyklí. Společně jsme se pochopitelně bavili španělsky.

Siekopai, Ekvádor - Mirek Černý - Planeta lidí

Myslím, že jsem byl téměř u všeho, co se v každodenním životě Siekopaiů odehrává. S indiány jsem lovil i rybařil. Pomáhal jim na maniokovém poli i při zpracování maniokových hlíz. Sekal jsem dřevo, česal plody zapote a chonta. V malých sádkách jsem krmil ryby cachama. Hrál jsem si s indiánskými dětmi a často se s nimi chodil koupat. Pozoroval jsem ženy, jak pečou kasave, vaří čiču, šijí kužmy, vyrábějí ozdoby. Sledoval muže, jak každé ráno připravují „pralesní kafe“ yoko, jak opravují sítě. Všechno jsem vyzkoušel a ochutnal.

Faustův příběh

Hodně času jsem trávil s Faustem, který trpělivě odpovídal na všechny mé otázky. Je stejný ročník jako já, takže mezi námi nebyla věková bariéra, a myslím, že jsme si opravdu rozuměli. Fausto je velký tradicionalista a od dětství se velmi zajímal o starý život Siekopaiů. Jeho dědeček zažil doby, které předcházely Hraniční válce mezi Ekvádorem a Peru z roku 1941, kdy se mohlo volně migrovat mezi oběma zeměmi. Zažil časy před příchodem evangelických misionářů ze Summer Institute of Linguistics (SIL) a před příchodem amerických naftařů, tedy před dvěma klíčovými událostmi, které jednou provždy proměnily život původních národů v severozápadní Amazonii. Faustovi o předkontaktových dobách často vyprávěl, učil ho a Fausto byl dobrý žák, takže dnes je jedním z největších znalců tradiční kultury Siekopaiů.

Společně jsme vyráželi na dlouhé výlety dlabanou kánoí a mapovali území Siekopaiů, které není v důsledku kolonizace a teritoriálních bojů jednotné, nýbrž je rozdrobeno do řady osad. Snahou je vymezit původní kmenový prostor a získat dost podkladů, aby byl uznán jako jeden konkrétní celek, který mají Siekopaiové právo využívat a spravovat. Jednou jsme dopluli až do poslední osady kmene na řece, dále už začínalo území Šuárů, s nimiž byli Siekopaiové aktuálně ve sporu kvůli údajně zcizené lodi.

Siekopai, Ekvádor - Mirek Černý - Planeta lidí

Setkání s šamanem

Během našich výprav mi Fausto vyprávěl mýty a příběhy svého kmene a jen díky Faustovi jsem měl příležitost setkat se s Juliem, prastrýcem Fausta, v současnosti nejspíš nejrespektovanějším šamanem Siekopaiů. Ti jsou proslulí silnou tradicí svých šamanů. Obrovskou autoritu měl např. Cesario Piaguaje, ve své době s jedním kofánským šamanem vůbec nejuznávanější curandero, o jehož léčitelských schopnostech kolovaly po Amazonii legendy. V době mého pobytu ještě žil, ale po smrti manželky chátral a už neměl sílu šamanské řemeslo vykonávat. Nikdo ani nevěděl, kolik mu je let. Někdo tvrdil, že má přes devadesát, jiný dokonce sto devět roků. Julio byl zdatný osmdesátník, i když ani on nevěděl přesně, kdy se narodil. Každopádně jsem mu vděčný, že mi alespoň pootevřel dveře do kmenové spirituality a do světa yajé.

Na Juliovi bylo krom jiného pozoruhodné i to, že mluvil pouze paicoca, španělsky uměl pouze několik slov a frází. Podobně na tom byly i malé děti, které ještě nezačaly chodit do školy. Ukázalo se, že jazyk Siekopaiů je ve srovnání s některými okolními kmeny nezvykle vitální. Používá se napříč všemi generacemi a v rámci komunity i ve všech komunikačních situacích. Španělština se dostává ke slovu jen při komunikaci s někým mimo vlastní etnikum. A rovněž ve škole, ovšem i tam teprve od třetí třídy, ti nejmladší žáci mají výuku v rodném jazyce. Do něho sice pronikají výpůjčky ze španělštiny, ale těch je jen omezený počet.

Netvrdím, že paicoca není v ohrožení. Bilingvní vzdělávání na vyšších stupních škol, které bylo se souhlasem ekvádorské vlády zavedeno na doporučení misionářů ze SIL a které ovšem v reálu znamená vyučování ve španělštině, může do budoucna ledasco ovlivnit. Čím dál častější kontakt s většinovou ekvádorskou společností přináší mj. smíšená manželství. Děti, které ve smíšených rodinách vyrůstají a žijí ve městě, se už mateřský jazyk neučí, i když jsem byl svědkem několika světlých výjimek. Nezapomínejme také na přítomnost těžařských společností nabízejících práci v ropném průmyslu. Zatímco evangelizační činnost někdy alespoň vyústí v záznam a archivaci domorodého jazyka, do kterého misionáři překládají Bibli, těžba má pouze negativní dopady: na přírodní prostředí, na kulturu, potažmo na jazyk.

Siekopai, Ekvádor - Mirek Černý - Planeta lidí

Další články ke kmeni

Každý není Vinnetou - Miroslav Černý

Každý není Vinnetou

V českém prostředí přežívá řada omylů a stereotypů týkajících se indiánů. Z nějakého důvodu se neustále vydávají knihy plné chybných úsudků a realitě neodpovídajících informací. Ke zkreslení skutečného stavu věcí velmi přispívají i některé známé osobnosti, které se ve jménu jakési povšechné esoteriky snižují k šíření, nebojím se říct, nesmyslů. Jako bychom se nechtěli vzdát naší někde hluboko zakořeněné představy, jakkoli zploštělé. Přitom skutečnost je mnohem zajímavější a plnokrevnější.