Poslední lovci
Hadzabe tvoří jeden z mála kmenů Východní Afriky (nebo jediný?), který může tradičně lovit divokou zvěř. Musí však žít mimo hranice národního parku. Z rezervací je vláda vykázala podobně jako kdysi v Americe Indiány, ale smí žít a lovit v navazující divočině u jezera Eyasi. Tradiční život je tu stále obdivuhodný. Poprvé jsem se na jejich území dostal ještě s věhlasnými Vágnery, kteří znali nejlépe zaváté kouty „své“ Tanzánie. Vágneři mě naučili o Africe nejvíce, ukázali i Hadzabe. První návštěva 90 tých let nadchla střelbou luku i outfitem kůží paviánů a dalších zvířat, do kterých byli oblečeni. Další desetiletí cest oblíbené Afriky území Hadzabe míjela, vracím se až roku 2020. Mlaskavý jazyk fascinuje! Zní od každého jinak, někdy až legračně. Stejně mlaskají snad jen Křováci! Ohniště pod skalním převisem evokuje útulek lovců mamutů. Všudypřítomné lebky a rohy na kamenech k úspěšným lovcům odkazují. Úžasná je znalost přírody, obdivujeme rychlost sběru medu i zručné pronikání do kmenů stromu. Jejich šípy trefují neomylně i malé ptáčky, snědí z nich opravdu všechno. Polonahé ženy vyhrabávají kořínky, šikovně vytahují obří hlízy z hlubin. Přírodní život zvládne i náročnou dobu. Třetí návštěvou trefuji atypickou hostinu. Pod skálou je rušno, zrovna úspěšně nalovili paviány. Stahování opic je plné krve, křik a emoce zalévají hlavně muže. Vyvržení střev je morbidní, naše slabší povahy to nedávají. Máme prý štěstí na delikatesy, podělí se s námi o noblesní jatýrka. Při pohledu na výraz lidoopa se však hlad vytrácí. Chybí chuť či odvaha? Přiznávám, že opičí kamarády jsem neochutnal…
