Hadzové

Cesta od kráteru Ngorongoro k jezeru Eyasi je plná výmolů, děr a brodů řek. Řidič Frank však ovládá svůj džíp bravůrně. Chci navštívit etnikum Hadzabe, poslední skupinu asi 400 tanzanských Křováků. Po šesti hodinách krkolomné jízdy jsme na místě. U ohniště, blízko primitivních chýší z větví a listí sedí čtyři muži. Dva se snaží rozfoukat dýmku a ostatní vyrábějí luk a šípy. Na krku je zdobí různobarevné korálky. Džínové kraťasy zakrývá rouška z kůže. Několik žen a dětí sedí okolo vedlejšího ohniště. Požádal jsem, zda si mohu přisednout. Balíček tabáku otevírá srdce mužů. Dva z nich se chystají na lov a jsem zván. Proplétáme se zarostlou buší po neviditelných stezkách. Jen stěží stačím jejich rychlému tempu. Občas natáhnou luk, ale nevystřelí, dokud si nejsou zásahem jistí. Jeden pták není velký úlovek. Ve kmeni baobabu jsou zaražené dřevěné kolíky. Jeden z mužů po nich hbitě vystoupá do koruny a přinese med. Na noži pomocí dlaní rozdělávají oheň. Pečený pták je rychle sněden. Na zapití slouží malý potůček. K večeru se vracíme zpět. „Dal bys nám nějaké peníze?“ ptá se stydlivě muž....