Ztraceni?

Ztraceni v Shangri-la (Lost in Shangri-la, 2011), kniha amerického autora Mitchella Zuckoffa, je zřejmě jedna z nejlepších o prvních kontaktech západní civilizace s domorodci vnitrozemí ostrova Nová Guinea. Popisuje skutečný příběh o leteckém neštěstí a jedinečné záchranné operaci, která se odehrála v neprobádané džungli na konci druhé světové války ( 13.května 1945 ). Senzační zprávy o tom, jak byla skupinka přeživších odkázána na pomoc primitivního domorodého kmene, žijícího jako v době kamenné, tehdy obletěly celý svět. Trvalo dlouho než byl tento neobyčejný příběh knižně sepsán, což neznamená, že by byl zapomenut.

V posledních dnech druhé světové války se 24 znuděných amerických vojáků a příslušnic ženského armádního sboru vydalo na vyhlídkový let nad právě a nečekaně objevenou tajemnou krajinou. Proslýchalo se, že v nitru nebezpečných nepřístupných hor leží údolí, které je obydleno tisíci bojovných kanibalů. Výlet se však během krátkého okamžiku nepozornosti pilota proměnil v urputný sedmitýdenní boj o přežití. Po havárii při tragickém nárazu letadla do jednoho z nepřístupných hřebenů hor musela trojice přeživších překonat obavy z kanibalů. V naději, že je uvidí osádka některého z pátracích letounů, nezbývalo, než sestoupit dolů do odlesněných míst. Pochod vedl do náruče domorodého kmene žijícího jako v době kamenné. Doposud byl každý nezvaný vetřelec nemilosrdně zabit. Jenže tito sestoupili z oblohy a byli bílí. Naplnilo se snad proroctví o příchodu bílých bohů? Prastará legenda jim dopomohla k přátelskému přijetí od překvapených domorodců. Tímto však útrapy zdaleka neskončily. Nebyl zde vhodný terén pro přistání záchranného letadla a řídký horský vzduch znemožňoval přílet vrtulníku. Skupina amerických a filipínských parašutistů seskočila na padácích a představila unikátní plán přepravy ztroskotaných pomocí velkého nákladního kluzáku vlečeného za letadlem na laně. Z pohledu té naší “civilizace” příběh šťastně skončil a od doby události uběhlo několik desítek let. V místech havárie však proběhly změny, které  jinde na naší planetě trvaly i desítky tisíc let. Okamžikem, kdy se Papuánci rozhodli pomoci uvízlým ztroskotancům, začal i konec jejich pravěké kultury.

Přeživší nehody a výsadkáři odpočívající během pochodu z džungle do základního tábora v údolí (sbírka C.Earla Waltera, Ztraceni v Shangri-la, str.186 )

Už nad rozečtenou knihou mi bylo jasné, že tohle je nová výzva. Navštívit vesnici, kde skupina přeživších našla záchranu a zjistit, jak dalece tato událost ovlivnila život místních. Na indonéskou západní polovinu ostrova, na území provincie Papua, jezdíme opakovaně už dvacet let. Dokonce i přímo v místech popisované havárie jsme se v minulosti už museli pohybovat. To jsme však tento příběh neznali. Oblast tehdejšího senzačního objevu tajemného udolí je v dnešní době známá jako Baliem Walley. Ve zdejším správním městě Wamena bylo zbudováno letiště, kde přistává každý den několik pravidelných leteckých linek.

Letecké katastrofy jsou na Nové Guineji výrazně častější než kde jinde. Po přistání ve Wameně zjišťujeme, že zde nedávno vyrostla nová moderní letištní hala. Ta stará byla zničena požárem způsobeným nepovedeným přistáním třicet let starého Boeingu. Příjemná změna. Při naší předchozí cestě jsme na odbavení čekali ve stoje v  provizorních kójích pod vlnitým plechem. Také nyní zde však vyčkával nové turisty náš starý známý domorodec oděný pouze do koteky. Koteka je tradiční “oděvní konfekce” místních horských Papuánců, tedy pokud lze za oděv považovat dlouhou úzkou vydlabanou tykev nastrčenou na penis a vztyčenou pomocí tenkého provázku. Tento muž stál před letištěm a nabízel náramky a přívěšky při každém z našich příletů. Za těch posledních dvacet let se však hodně proměnilo. Na ulici už běžně naháče nepotkáte. Město se rozrostlo, přibylo domů, asfaltových silnic a hlavně přistěhovalců ze všech koutů Indonésie. Místní průvodci se přímo v příletové hale derou o výdělek v podobě příchozího turisty. Nabízí cizincům výlety terénními automobily na vyhlášená místa v okolí, i treky k domorodcům žijícím ”zaručeně jako v době kamenné”. Kdo se nechá zlákat, může pěkně naletět.

Vytrvale a důrazně jsme odmítali všechny jejich nabídky pomoci. Sice se nám tentokrát jejich informace mohly hodit, ale věděli jsme, že si nás stejně ještě sami najdou. Ubytovali jsme se v příjemném novém hotelu Rannu Jaya II. K tomuto dobrému rozhodnutí přispělo, že manželka majitele mluvila anglicky. Naučila se, když několik roků pracovala jako pomocná síla v Americe.

Průvodce Jasaya si nás našel hned druhý den ráno. Pamatoval si nás už z dřívějška a donesl dvě alba fotek. Chlubil se, že provázel i Slováky. Vytáhli jsme také fotografie a ukázali, kde jsme všude v minulosti byli sami bez průvodců. To proto, aby si nedělal zbytečné naděje. Teprve pak přišla na řadu kniha. Potřebovali jsme zjistit, kde se nachází Uwambo, vesnice popisovaná knize. Šlo to překvapivě snadno. Věděli jsme, že zachránci byli příslušníci kmene Jali. V roce 2001 jsme jejich zemí pěšky prošli okruh dlouhý 260 kilometrů. Tehdy žili sice ještě stále skryti za hradbou hřebenů zeleně oděných kopců, ale jejich původní kamenné a kostěné nástroje už nahradilo železo. Vedle tradiční přípravy jídla pomocí ohněm rozehřátých kamenů však běžně používali nádoby. Vliv misionářů a indonéské správy přinesl nejen hliníkové hrnce, ale i plasty, trička a další části oděvů. Neustálé kmenové války ustaly, ale plánované výstavbě silnic se stále nedařilo. Kolot ak domorodci znali jen z podvozku misionářského letadla nebo z návštěvy Wameny. No a teď jsme se dozvěděli, že do Uwamba dojedeme bez problémů autem. Jasaya nám vesnici ukázal na mapě a prozradil nám další, pro celou Papuu převratnou novinu. Vloni byl dokončen projekt výstavby silnice spojující Wamenu s pobřežní Jayapurou. Cesta nazývaná Trans Papua, která byla po třicet roků pouze zakreslena do map, je prý už  v úseku Jayapura - Wamena  sjízdná. Terénním automobilem lze celou projet za tři dny. A náš cíl “Uwambo” ležel právě na ní...

Kmen Jali - Expedice v roce 2001

V den odjezdu jsme vstali před šestou a v pohodě si pochutnali na bohaté snídani. Batohy a vybavení na trek jsme si nachystali předchozí večer. Veřejná doprava zde nemá pevné jízdní řády. Byli jsme však ujištěni, že ráno směrem na Pass Valey, určitě něco pojede a odkázání na Politikelek. Došli jsme na tohle místo zrovna před odjezdem jednoho z pick-upů. Na korbu osobního terénního auta se vešlo 14 lidí se zavazadly a dva pytle s rýží. Namačkali jsme se tělo na tělo. Kupodivu to bylo  v chladném ránu docela příjemné.

Při nalézání na korbu mi pomohl jeden domorodý mladík. Mluvil anglicky a uvolnil  své místo k zasednutí na zadní čelo korby. Odjezdu z města předcházela ještě  spousta zastávek. Bylo nezbytné naplnit nádrž benzínem, naložit ještě další a další zboží a zavazadla. Ten sympatický mladík tak měl dostatek času pro navázání kontaktu s námi - bílými cizinci. Přestavil se Darnus Baby a vyprávěl, že ve Wameně studuje ekonomiku. Zrovna jel navštívit rodinu a přátele do své rodné vesnice Pass  Valey.      

Asi po dvaceti kilometrech jízdy jsme opustili údolí řeky Baliem a vytrvale se drali vzhůru do kopců. Stále po asfaltové silnici. Auto zastavilo na dohodnuté Kota lima lima (Kóta 55). Trochu jsme váhali, neboť na betonovém patníku bylo napsáno, že se nacházíme na 54 kilometru od Wameny. Spolucestující nás však ujistili, že toto místo je opravdu Kota lima lima. Ochotný Darnus se rozhodl, že vystoupí s námi. To nás potěšilo, protože vedle indonéštiny a angličtiny, mluvil rodným jazykem Jaliů.

Hledaná vesnice Uwambo se rozprostírala po krajině kolem nás. Nahoře ve stráni nad silnicí i dole pod ní jsme však neuviděli žádné tradiční chýše honai, ale moderní domy. Pozornosti místních obyvatel jsme neunikli. Nepřekvapilo nás, že to nejsou žádní divocí naháči s kančími kly zastrčenými v nose. Přicházeli a neskrývali zvědavost. Nečekali jsme a vytáhli knihu a Darnus ochotně překládal naše vysvětlení, proč jsme přijeli. Zanedlouho se objevil kepala suku tedy náčelník či starosta obce.

„Jsem Kamende Wandik,“ představil se.

To nás velmi potěšilo, neboť  Wandik se jmenoval i náčelník popisovaný v knize.

„Ano, všichni v téhle vesnici mají jméno Wandik, V Uwambu žije celkem 162 obyvatel, všichni Wandik,“ objasnil kepala suku.

Fotografie v knize vzbudily neskrývaný zájem. Shluk mužů navzájem s jásotem ukazoval na své dědečky a příbuzné. Kepala si několik starých fotek ofotil na mobil. Potvrdil, že tyto fotografie dosud nikdy neviděl a o knize neměl tušení. Litoval, že je napsána jazykem, kterému nerozumí. Ale na toho Američana, který se o tu dávnou událost zajímal, si pamatoval.

„Byl tu asi před deseti léty,“ upřesnil.   

„Tam je hřeben Ogi,“ ukázal na kopec směrem odkud jsme přijeli.

Potvrdil, že na místě havárie jsou dodnes trosky letadla. Poprosili jsme, zdali neví o někom, kdo by nás k nim zavedl.   

Zanechali jsme batohy ve vesnici a jen na lehko vyrazili na pochod k místu ztroskotání. Vedl nás Kasper Wandik, syn současného náčelníka vesnice. Nedávno se vrátil z Jakarty, kde vystudoval obor státní správa. Darnus ochotně překládal a k výletu se připojil jeden místní mladík. První úsek cesty vedl nazpět po silnici. Asi 2 kilometry do velmi prudkého kopce, kde jsme po dosažení hřebene vstoupili do pralesa. Dva z našich společníků hned odložili sandály a dál pokračovali bosí, jen Kasper si ponechal vysoké gumáky. Stezka pozvolna stoupající po hřebeni byla těžce znatelná, ale věřili jsme, že syn náčelníka ví, kam a proč nás vede.

Při cestě tmavou zelenou džunglí se v jednu chvíli otevřel pohled do údolí na vesnici Uwambo. Stejný, jaký se před více než sedmdesáti léty naskytl i přeživším. Tehdy však neuviděli odlesky plechových střech a do úbočí strmých svahů zařezanou silnici. Na místě výhledu jsme si naplno uvědomili nesmírnou obtížnost sestupu zraněných divokou strží. Vždyť i naše relativně schůdná stezka hřebenem znamenala neustálé a náročné přelézání, klouzání, balancovaní a podlézání. Po hodině jsme se prodrali do cíle. Místo bylo zřejmě úmyslně označeno rozměrným kusem plechu, pravděpodobně zbytkem trupu letadla. Kasper ukázal dolů, že víc trosek najdeme o kus níže.

Sestoupili jsme, tedy spíše sklouzli, o několik výškových metrů, kde ze zeleného porostu vyčníval kus křídla. Pozorně jsme kousek po kousku začali prozkoumávat okolí. Další nálezy na sebe nenechaly čekat. Místní mladík našel zakroucenou trubku a rozzářeným úsměvem názorně předváděl, že by to byla velmi dobrá koteka. Horečné hledání a nadšení do fotografování nalezených pozůstatků letadla nás po  chvíli opustilo.  Pořídili jsme fotografii knihy na troskách letadla, ze kterého jsem si památku kousek plíšku odloupl. Chvíli jsme postáli jen tak s tichým vědomím, že zem pod našima nohama pohltila zbytky ohořelých a rozbitých těl členů posádky, kteří havárii nepřežili.

Cesta zpět po hřebeni a dolů do údolí byla jen o málo náročnější. Trvalo hodinu a půl, než jsme došli k okraji vesnice, kde dělníci stavěli nový most přes řeku Landikma. Nedaleko od pramene je zatím jen malou průzračnou říčkou. Dál v údolí se však rychle rozrůstá. Z paměti nám nezmizely vzpomínky na perné chvíle, když jsme před léty s nedůvěrou přecházeli nebezpečné mosty spletené z ratanových lián. Nyní se zde budují mosty železobetonové konstrukce a domorodci se na jejich výstavbě nijak nepodílí. Přijali jsme pozvání usměvavých dělníků, které stavební firma najala v různých koutech Indonésie. Uvařené kafe nalévané do hrnků z umělé hmoty bylo docela příjemným zakončením pochodu.   

Stejně jako v místě havárie se ani dole ve vesnici žádný pomníček nenachází. „Občas někdo přijede a na místo havárie zanese květiny“, řekl kepala vesnice a souhlasil s postavením stanů a s přenocováním. Do setmění zbýval čas na prohlídku vesnice a Darnus nás stále ochotně a nezištně provázel. Vyprávěl, že od šedesátých let minulého století začali na území Jaliů přicházet misionáři a  postupně evangelizovali celou jejich zem. Na mnohým místech, stejně jako zde v Uwambu, už tradiční chýše honai zcela nahradily Rumah sehat – zdravé domy. Tady zbyly poslední dvě chýše. I do těch však byla zavedena elektrika.   

Před jedním z domů stál starý muž. Pozdravil jsem ho a dozvěděl se, že je zde v Uwambu nejstarší. Když se zřítilo to letadlo, byl Jesia Wandik malé dítě.  Nyní je mu 77 roků a na událost se pamatuje hlavně z vyprávění svých rodičů. Neznámé bílé považovali za bohy. Bylo to v době nikdy nekončících kmenových válek. Tehdy téměř každý z mužů tančil na oslavu smrti nepřátel a stejně tak truchlil nad ztrátou zabitého přítele.

„Někdo zabil jednoho, jiní více. Vždy však znali jejich jména  a často ochutnali jejich maso. Muži z vesnice Uwambo a okolních vesnic jedli pouze ruce zabitých, které pak vařily v jamách na rozpálených kamenech. Naši nepřátelé z kmene Landikma, snědli  beze zbytku celé tělo oběti“, vyprávěl stařec. Možná, že také on poznal chuť lidského masa. To jsme se nezeptali. Darnus, nás upozornil, že takové otázky místní neradi slyší. Všichni jsou teď křesťané.  Je těžce uvěřitelné a obdivuhodné s jakým skokem v čase se dokázal tento stařec během svého života vypořádat. V úhlu pohledu historie lidstva v desetiletích svého života přeskočil mnoho tisíciletí vývoje lidské existence. Z doby kamenné rovnou do doby atomové. Přivykl životu v moderním domě s elektrikou, jen jídlo dosud připravuje v přístřešku na otevřeném ohni. Nedaleko jeho domu vede asfaltová silnice, nepochybně zažil jízdu autem, setkal se úředníky, s lékařem, díval se na televizi, telefonoval… Kolik však současně ztratil?

Pamětník zřícení letadla Jesia Wandik

Darnus zůstal i po setmění a po večeři jsme pokračovali v hovoru o změnách, které všude kolem probíhají. Ke svatbě muž nemusí nyní vlastnit požadovaný počet prasat. Bohatství se přestalo měřit vlastnictvím kamenných sekyr a mušlí kaury.

„Dříve sice byly války, ale přesto byl život klidný, pěstovaly se batáty, taro a další plodiny a lidé žili v míru s horami. Nyní lidé musí navyknout komerčním vztahům, které byly jejich původní kultuře nekonečně cizí,“ vyprávěl Darnus, který přesto hodně nových věcí vítá. Souhlasil, že je škoda, že se tak překotně opouští od tradičního života. Pravěká kultura, navazující na tisícileté tradice předků mizí s každou nově vybudovanou cestou. Tradiční hodnoty, dovednosti a znalosti  válcuje potřeba peněz. Do našeho povídání zazvonil mobil a Darnus se rozloučil s omluvou, že pro něho přijel otec. Jak jinak než autem.

Před usnutím jsem se nevyhnul myšlenkám, co všechno vlastně tahle jedna havárie letadla odstartovala. Krátká chvíle, kdy se Jaliové rozhodli pomoci uvízlým bělochům, se pro ně stala velkým dějinným mezníkem. Vetřelci přitom nenaplnili mýtus dobrých „Bohů bílé oblohy“, ale přinesli začátek rychlého konce jejich pravěké kultury. Svou ztracenou divokost teď občas za mírný peníz smutně předvedou turistům prostrčením zahnutého kančího klu do v mládí propíchnuté nosní přepážky. Kdo se vlastně stal skutečnou obětí tragédie, která započala nenávratnou změnu života místních? Ztroskotanci nebo naopak původní obyvatelé?

Kmen Jali - Expedice v roce 2002