Ve stínu předků

Na náhorní plošině provincie Huila v jihozápadní Angole žije pozoruhodné polokočovné etnikum Mwila (Muila, Mumuhuila), které je součástí širšího etnického celku Nyaneka - Humbe. Tito pastevci a zemědělci bantuského původu nikdy neopustili svou vlast, na rozdíl od jiných skupin, které v dobách války či sucha prchaly do sousední Namibie. Někteří znalci dělí etnikum na dvě větve: Mountain Mwila (horská oblast) a Plain Mwila, tedy lidé z planin. Člověk neznalý místní antropologie těžko rozezná na první pohled rozdíl. 

V závislosti na místních podmínkách pěstují základní plodiny jako je kukuřice a čirok. Chovají skot, kozy a drůbež. Důležitou součástí jejich stravy je včelí med. Ženy se specializují na výrobu proutěných sýpek a košů na sběr a uskladnění úrody. Dříve se věnovaly hrnčířství, ale nyní tato praxe pomalu zaniká. Muži jsou stále šikovní kováři, vyrábí nástroje, nože, hroty šípů a oštěpů. Ze dřeva vyřezávají podhlavníky, stoličky, hole a dýmky.

Lidé Mwila mluví jazykem Bantu. Byli součástí velké migrace bantuských skupin, která započala před několika tisíci lety v oblasti Kamerunu a Nigeru. Díky dlouhodobému odporu vůči narůstající koloniální moci si do dnešních dnů udržují silnou tradiční společnost s klanovým uspořádáním. V čele každé vesnice stojí náčelník, za nímž následují stařešinové. Dohromady vedou celá společenství a mají rozhodující slovo při řešení sporných situací. Nezřídka bývá přizván i šaman - čaroděj. Kultura Mwila je založena na hlubokém respektu k duchům předků, víře v nejvyšší bytost a silném duchovním světě.

Iniciace a dospívání

U Muilů se přechody mezi jednotlivými životními fázemi slaví tradičními rituály, podobně jako u okolních kmenů. Velkou slavností je narození dítěte. U porodu mamince pomáhají starší příbuzné ženy. Po narození jsou děti vychovávány převážně matkou. Mladé dívenky v raném věku dostávají panenky „očilolo“. Ty jsou vyrobeny ze dřeva nebo z ratanu, dozdobené látkami, kůží, korálky, mušličkami a často i lidskými vlasy. Dívky si je zdobí k obrazu svému. Panenky nejsou jen hračkou, ale hlavně učební pomůckou. Starají se o panenku jako o dítě. Oblékají ji, krmí a nosí v šátku na zádech. Připravují se tak na nelehkou roli maminky.

Po první menstruaci procházejí iniciačním rituálem zvaným „fiko“. Rodiče určí brzký termín, kde se bude konat několikatýdenní slavnost. Předchází mu období izolace, kdy je dívka v péči starších žen, které ji učí roli manželky a matky. Podle majetku rodiny rituál vrcholí zabitím jedné až dvou krav, uvařením piva z čiroku a velkou hostinou. Dívka nakonec slavnostně vystoupí před komunitu a od otce obdrží náramky z ocasů zabitých zvířat. Během oslav se často seznamují budoucí manželé. Jejich sňatek musí odsouhlasit rodiče.

Chlapci procházejí obdobným iniciačním procesem. Žijí v ústraní s dalšími vrstevníky, jsou vedeni zkušenými muži a podstupují obřízku. Obvykle ve věku 10 – 14 let. Občas probíhá iniciační obřad dívek a chlapců zároveň, vždy však odděleně podle pohlaví. 

Svatební zvyklosti a polygamie

Manželství je v komunitách Muila nejen svazkem dvou pohlaví, ale především spojením rodinných klanů. Tradičně manželství sjednával náčelník, dnes se domluva odehrává mezi rodiči snoubenců. Muž může mít více manželek. V minulosti ti nejbohatší jich měli více jak pět. Dnes mají ti nejvlivnější ženy tři. Za nevěstu musí zaplatit dohodnutým počtem krav a koz, případně dalších darů (například alkohol, oděvy, nástroje). První manželka má výsadní postavení. Rozhoduje o přijetí dalších manželek, domlouvá podmínky sňatku a rozděluje domácí povinnosti. I když je manželský svazek brán jako důležité klanové spojenectví, občas se může stát, že dojde k rozvodu. V takovém případě může muž požadovat navrácení darů za nevěstu.

Zdobení těla

Jedním z nejvýraznějších prvků kultury Mwila jsou tradiční účesy. U dětí vytvářejí copy různé šířky ze směsi kravského másla a červené hlinky. Dospělé ženy používají světlejší pastu „nbaó", vytvořenou z čerstvé stromové kůry, kravských exkrementů, másla a vonných bylin. Copy „nontombe“ jsou zároveň znakem sociálního stavu. Ženy nebo dívky mívají obvykle 4 nebo 6 copů. Tři copy značí nedávné úmrtí v rodině. Musí spát se speciální dřevěnou stoličkou, aby si účes nepoškodily. Znakem krásy je i oholené čelo.

Ženy nosí masivní korálkové náhrdelníky „vilanda“, které mohou vážit až 5 kg. Nejsou pouhou ozdobou, protože každému období jejich života odpovídá specifický typ náhrdelníku. Dost často nosí mezi prsy velkou mušli „ongonge“, která má ochrannou funkci. Na zádech mívaji často navázané zdobené kozí kosti „nkipa“. Podle zdobení ukazují počet dětí a zároveň mají ochrannou moc aktivovanou čarodějem. Má podporovat plodnost, obzvláště po úmrtí dítěte.

Svět čarodějů

Mwila jsou v celé oblasti známí jako čarodějové a šamani. Tito lidé se zvláštními schopnostmi nežijí ve vesnicích, ale mimo komunitu v odloučených příbytcích. Mají schopnost komunikovat s duchy předků, uzdravovat i přivodit nemoc. Jejich znalosti a schopnosti se dědí z generace na generaci. Některé ženy dokážou věštit budoucnost. Za obrovského soustředění oškubou slepici a analyzují žilky na křídlech. Poté věští budoucnost podle uspořádání a velikosti vnitřních orgánů. Jejich služby nejsou zadarmo a za služby si nechávají platit kravami, jídlem nebo jinými dary.

Ačkoli se udržuje silné kulturní dědictví, Mwilové čelí moderním tlakům. Někteří nahrazují tradiční tuky vazelínou z obchodů, mladí lidé odkládají korálky při cestách do města a šamani čelí skepsi mladší generace. Přesto zůstává tento kmen jedním z nejživějších nositelů africké tradice, která odolává tlaku globalizace.