Trek Ngoro Ngoro Highlands

Kráter Ngoro Ngoro asi netřeba představovat. Noemova archa zvířat, jak je často oblast nazývána, je světoznámá díky velké koncentraci zvířat uvnitř kaldery. Když se z vrchu rozhlédneme směr severovýchod, krajina se dramaticky vlní. Byl jsem zde několikrát a vždy mě ty kopce lákaly. Nakonec se to podařilo, sen se splnil a při poslední návštěvě jsme měli možnost strávit tři dny krásného treku mezi vulkány. Rozlehlé louky a lesy v pozadí s dominujícími vrcholy Empakai, Loolmalasin a Lengai zaujmou na první pohled. Do toho živá, autentická masajská kultura. Těším se....

1. den - Silvestr ve stanu

Při hledání itinerářů a možných variant jsme narazili na treky dlouhé tři až sedm dnů. Vše je hlavně o čase a možnostech. Dá se začít v oblasti Olmoti, vystoupat na třetí nejvyšší vrchol Tanzanie Loolmalasin ( 3648 mnm ) a trek zakončit náročným výstupem na posvátnou sopku Ol Doinyo Lengai ( 2962 mnm ). My jsme zvolili kratší variantu v srdci oblasti zakončenou u magického jezera Natron. Nasyceni divokou přírodou sjíždíme ze svahu Ngoro Ngoro směrem k Olmoti, které míjíme po levé straně. Pozorujeme stáda zeber. Uprostřed cesty stojí Masaj s deštníkem, je to Marcus, náš průvodce a společník na nadcházející tři dny putování. Balíme vše potřebné, hlavně nepromokavé věci. Minulé dny a obloha napovídají, že déšť se nám aspoň na část cesty nevyhne. Jídlo, vodu, batohy a stany necháváme u auta. Vše potřebné nám ponesou osli. Vzduch je prosycen vláhou, okolní kopce září čerstvou zelení. Téměř celý prosinec pršelo. Začínáme v údolí Bulati a pomalu stoupáme rozsáhlými pastvinami směrem k nevýraznému kráteru Empakai. Odhadem je to asi 15 km většinou za silného teplého deště. Cestou potkáváme dětské pastevce koz a dospělé muže se stády krav. Mají své bohatství stále na dohled. Vzbuzujeme jejich zájem, ale zůstávají odtažití. Turistů zde moc neprojde, nejsou zvyklí tak jako ve vesnicích u Národních parků. Turisty znají, ale nepotřebují je. Je to krásný pocit. Snažíme se komunikovat, Marcus nás učí pár masajských slov. Hrdí muži to přejdou bez povšimnutí. Na konci cesty se opět napojíme na rozbahněnou silnici. Sem se dá oklikou dojet autem. Chvíli stoupáme na hranu Empakai a hledíme na kráterové jezero pod námi. Stále prší a rozmýšlíme, jestli sejít dolů. Marcus nás zrazuje, po každodenních deštích je cesta komplikovaná a určitě bychom se nevrátili za světla. Variantou stále zůstává ranní sestup. Dalekohledem pozorujeme dole stáda krav, se kterými masajští muži sestoupili před několika týdny. Nic jim tam nechybí. Pastviny při břehu jezera jsou v plné síle a vody je stále dost.

Po pár minutách jsme na místě našeho táboření. Travnatá plocha vedle cesty je ohraničena lesním porostem. Stavíme poslední stany a jdeme s Masajema pro dřevo na oheň. Mokré bude těžko hořet, ale zruční mladíci si s tím poradí. Vědí, kde nalézt suché kusy a nosíme je ke stanům. Mají sice sirky, ale jsme zvědaví, jestli to zvládnou postaru. Ukazujeme rukama charakteristické třecí pohyby, kterými Masajové v minulosti oheň rozdělávali. V rychlosti mačetama vyrobí improvizované náčiní a demonstrativně se střídají u namáhavé činnosti. Během pár chvil se objeví kouř, který postupně rozfoukají v oheň. Už mnohokrát jsem měl možnost toto pozorovat, ale většinou to skončilo jen slabým kouřem s tím, že pak se jenom přiloží sláma a je to. Tady je to opravdu a za chvilku si hřejeme ruce nad horkými plameny. Opět začíná pršet a tentokráte to vypadá natrvalo. Je silvestrovská noc, uleháme do stanů a domlouváme se, že si o půlnoci aspoň připijeme. Nepřipili.

2. den - Masajské srdce

Brzy ráno lezeme z mokrých stanů a připíjíme na Nový rok. Pořád prší. Dáváme si horký čaj a oddalujeme odchod. Nevypadá to, že by se počasí umoudřilo a vyrážíme. I v dešti je to zážitek, jen je škoda, že rozhledy do okolí se halí do mlhy. Marcus cítí, že se počasí zlepší a po chvilce se tak opravdu stane. Na nejvyšším bodě se převlékáme do suchého. Kolem nás je asi dvacet žen a čtyřicet dětí. Úžasná atmosféra. Někteří umí trochu anglicky a jsme zaplaveni spousty otázek. Je jasné, že do Nayobi dorazíme zavaleni masajským davem. Obloha se mezitím vyčistila a před námi se pomalu odhaluje magická "Hora bohů". Všichni na ní ukazují, Bůh je s nimi. Sestupujeme klikatou cestou do údolí. Pod námi se rozprostírá středisková vesnice Nayobi, kde odhadem bydlí několik set obyvatel. Už z dálky je zřejmé, že se koná velký trh. Máme štěstí. Za zpěvu masajských dětí dorážíme na hlavní prostranství…

Nayobi

Masajové odjakživa žijí v osadách “kraalech” či “bomách” oddělených od sebe pastvinami pro dobytek. Vesnice většinou nemají více jak deset chýší, mají kruhový půdorys s nedílnou ohradou pro dobytek uprostřed. Nayobi je jiné. Je větší a převažují zděné hranaté domy s plechovou střechou. Je tu škola, obchod i zdravotní středisko. Jestli se tedy tomu tak dá říkat. Masajská ekonomika je čím dál více závislá na té tržní. Britové zde zavedli vlastnictví půdy, což Masajové nikdy nechápali. Vždy hospodařili společně a důmyslně si půdu dělili. Do toho vznikaly Národní parky a další instituce, které jim postupně zabíraly půdu pod nohama. Přicházeli tak o důležité pastviny a přístup k vodě. Masajové se postupně museli adaptovat na nově příchozí systém. Snížil se počet krav na rodinu a tím i možnost obživy. Kdysi hrdý lid tak čelí novým nástrahám současnosti. Už se neživí pouze kravským masem, krví a mlékem. Toho je nedostatek. Na tržištích kupují obilí a další produkty. Některé rodinu už dokonce upustili od svých dávných zásad a sami obdělávají políčka.

Na tržišti

Když dorazíme, jsme obklopeni místními lidmi. Děti nám visí na rukách a všichni se smějí. Dáváme si studené pivo v přítmí prázdného krámku a vyrážíme na vyvýšené tržiště. Ve dvou budovách řvou motory a všichni se překřikují. Vesničané si zde za malý poplatek melou koupené obilí na mouku. Procházíme tržištěm a rozhlížíme se, co bychom nakoupili. Kromě pytlů s obilím ženy prodávají ovoce a zeleninu. Obchodníci z města přivezli “moderní” oblečení a zákazníci si mohu vybrat boty z velké hromady. Nevadí, že nejsou v páru, důležitá je velikost. Někteří Masajové tak na sobě mají zajímavé kombinace tradiční “shuky” s teplákovou soupravou a barevnýma teniskama. Možná je to zvláštní, ale přijde nám to přirozené. Poprvé mám pocit, že vidím opravdové Masaje. Akorát v 21. století. Na nic si nehrajou. Žádné divadlo pro turisty. Staří ještě uznávají tradice, moderní doba je pro ně rychlá. Mladí to mají těžké. Pere s v nich ideál rodičů s lákadly moderní doby. Fascinují je mobily, fotbalové dresy a současná hudba. Zde to ještě není tak rychlé…

Pití kravské krve

Po dvou hodinách odcházíme z Nayobi a pokračujeme do tábořiště Acacia. Cestou stavíme v malé osadě, která je svým tvarem i počtem obyvatel typická. Podáváme si ruce s místním starostou a s Marcusem domlouváme, že by nám mohli předvést typické masajské tance. Ženy i muži tuší co se bude dít a řadí se do půlkruhu. Začínají muži se svými hrdelními zvuky. Postupně se k nám blíží a hlas sílí. Začíná to působit trochu strašidelně. Poté muži předvádí své typické výskoky. Postupně protančí mezi námi a předávají pomyslné divadelní podium ženám. Ty si tance a zpěvy užívají, téměř je nemůžeme zastavit. Atmosféra je úžasná. Starosta nabízí možnost se zúčastnit nastřelování krční žíly mladého býka. Jeho syn je prý slabý a čerstvá krev mu pomůže. Mladý býk je připraven. Tři muži drží býka a jeden zaškrtí krk a nahmatá žílu. Nejzkušenější bere luk a šíp a z krátké vzdálenosti zamíří, všichni ztichnou. Šíp má krátký zaoblený hrot se zábranou, aby nepronikl dále do krku. Po chvilce napětí šíp vystřelí a zabodne se zvířeti do krku. Do připravené nádoby začne crčet rudá krev. Odeberou pouze určité množství, poté ránu zaškrtí, přiloží bylinky a rána přestane krvácet. Zvíře po chvilce odchází ke svému stádu. Asi dvanáctiletý kluk se chopí nádoby a s chutí popíjí. Dříve bylo pití krve na denním pořádku, ale s úbytkem dobytka je tato blahodárná tekutina jen pro nemocné, slabé, nebo pro ženy po porodu. Starší muži ji občas pijí pro zmírnění kocoviny. Dost často je krev míchána s mlékem a tvoří tak vydatnou stravu na celý den. Trochu se obávám, že nám nabídne, ale naštěstí si to mladík vychutnává sám.

Z vesnice je to ještě asi hodinka do Acacia campu. Dorážíme na místo za tmy a čekáme na Masaje se skupinou oslů, kteří ještě nedorazili. Rozděláváme oheň a po hodině stavíme stanový tábor. Obloha se vyčistila, je plná hvězd a my se těšíme na další den.