Masajské tanečky - Skoro až k neuvěření, Martina Grmolenská - Planeta lidí

Masajské tanečky

Kmen:
Maasai
Datum návštěvy:
únor 2021
Masajské tanečky - Skoro až k neuvěření, Martina Grmolenská - Planeta lidí

Pokud jste pozornými posluchači, dozvíte se v Keni, kolikže to etnicky nejrůznějších kmenů v 15. století migrovalo někde od horního toku Nilu přes Jižní Sudán tam, kde se dnes nachází stát Keňa. Ovšem málo pozorný turista vidí jen Masaje. A není to jen jeho chyba. Masajové se se svýma dlouhýma nohama, výraznými dekami a ozdobami stali výkladní, a bohužel jedinou, skříní keňského folkloru. Narazíte na ně nejen tam, kde převážně žijí, tedy na jihozápadě země, ale také v hlavní městě a na všech plážích. Tam se snaží prodat kdejakou cetku s neuvěřitelnou přirážkou, která pramení z jejich výrazného oděvu, bot z pneumatiky a z mýtu, který byl kolem nich vybudován. (To, že jsou všude je více než pochopitelné, za posledních 30 se jejich populace více než ztrojnásobila. Z 377.089 v roce 1989 na 1.189.522 v roce 2019 jen v Keni.)

Když nás tedy u vjezdu do NP Masai Mara odchytnul „průvodce“, že vám ukáže jejich vesnici, byli jsme značně skeptičtí a s díky jsme odmítli. Přiznáváme, že obrovský podíl na našem rozhodnutí měla i současná situace – do Masai Mara jsme přijeli v době, kdy se Keňa po velmi dlouhé koronavirové uzávěře opět otevřela turistům, nicméně těch turistů tam bylo opravdu minimum. (Jen pro ilustaci, v celém NP Masai Mara jsme ten den potkali max. 5 aut.) A ta zbylá hrstka místních masajských prodejkyň suvenýrů byla tak neodbytná a na pozadí prázdných a zavřených stánků tak „tragická“, že mi z toho bylo hrozně smutně.

O více než týden později, již trochu zvyklí na náš status jediných turistů v okolí, jsme dorazili pod Kilimanžáro k NP Amboseli a tam, v klidu opuštěného kempu, si nás našel další „průvodce“. Opravdu nemám ráda placené návštěvy vesnice, nicméně v Keni to tak funguje a návštěva vesnice bez „průvodce“ a poplatku je jako byste někomu bez pozvání vlezli na dvůr. U Amboseli absence turistů nevypadala tak tragicky a ještě nabídl s ranní procházku za zvěří mimo park, tak jsme souhlasili.

Masajka, Martina Grmolenská - Planeta lidí

Vzít si „průvodce“ je v Africe místy dobrý tah. Mimo kemp bychom se sice neztratili, ale jako Evropan navíc cestující s dětmi netušíte, co si v divočině můžete dovolit. Jen tak se procházet, když tam okolo mohou být šelmy, si sami netroufáte, zatímco s „průvodcem“ s holí v ruce paradoxně jdete klidně.

Ale do vesnice.

Před vstupem nás přivítal jakože „náčelník“. Na ten status asi byl dost mladý a jeho kvalifikací na tuto hereckou roli byla pravděpodobně znalost angličtiny, stejně jako později u „medicimanova syna“. „Průvodce“ zaplatil „náčelníkovi“ a vstoupili jsme branou do vesnice. Srovnání, co jsem použila výše, že někomu vstupujete na dvůr, je zcela příhodné. Celá vesnice je obehnaná naházenými větvemi z akácie, tj. nepropustnou hradbou, za ní v kruhu stojí hliněné chýše Masajů a uprostřed je opět oplocená plocha pro jejich poklady, dobytek.

O naší návštěvě se vědělo od večera předešlého dne, tak na „náčelníkův“ pokyn vyhnali z ústředního kruhu dobytek a nastoupila tam vesnice ke zpěvům a tancům. Všichni „folklorně“ oblečení. Už to, že jsme stáli v hnoji, naštěstí až na malé koláčky v suchém, přispělo ke zmírnění mého skeptického pohledu. Začala jsem věřit, že tato vesnice není jen naoko, že tito lidé to po představení nesbalí a neodjedou na motorce do plechových baráků u vzdálené hlavní cesty. Jejich oděv také nebyl moc hraný, měli na sobě přirozený mix lehce „západního“ oděvu skrytého pod barevnou dekou. Někteří si možná dali na sebe na naši počest více ozdob, ale budiž, když k vám jde návštěva, také se hezky oblečete. Jestli všichni byli etnicky Masajové si netroufám tvrdit, ale v tu chvíli mi o to vlastně nešlo.

Masajské tance. Martina Grmolenská - Planeta lidí

Pak nám třem dospělým zazpívali, zatančili, naše dvojčata vzali mezi sebe, očividně se u toho sami i bavili. Jejich děti pobíhaly okolo v roztrhaných trikách a zaprášených šatech. Hodně z nich mělo na tvářích tradiční jizvy, ženy rozměrné díry v ušních boltcích – i toto přispívalo k tomu, že jsem věřila opravdovému životu v této vesnici.

Pak si nás vzal do parády „syn medicimana“, ať to byl kdokoli, pochopila jsem, že vlastně Masajové léčí vše klacíky, ať už popelem z nich, inhalací jejich kouře apod. Prý „syn“ chodí jednou měsíčně pro klacíky na Kilimanžáro. No, tato část story mě vzhledem k hranici mezi vesnicí a horou moc neseděla, ale budiž. Stejně tak použití všudypřítomného „žlutého rajčete“, které nežerou ani žirafy, jako léku na hadí uštknutí, bylo trochu přes čáru (asi Solanum incanum, Sodomské jablko). Na druhou stranu se netvářil, že vše léčí přírodně, nemocnice neodsuzoval.

Léčení klacíky, Martina Grmolenská - Planeta lidí

Vnitřek masajského domu opravdu není pro klaustrofobiky. Je tam tma jako v hrobě, jak jinak, když jste vlastně pod hlínou/kravským lejnem. Smrdělo to tam i vypadalo, jakože se tam občas opravdu topí.

I rozdělat oheň se skupince mužů podařilo velmi rychle. Prý ho po vaření vždy udusí. Nicméně když nám v kempu jiný Masaj den předtím rozdělával oheň, přinesl si odněkud uhlíky, takže nezadusil, ale sirky také s sebou neměl. (Ještě poznámka k ohni – Masajové se v přírodě vůbec nestarají o přípravu dřeva. Velmi chytře nám Masaj v kempu postavil velký kus kmenu v ohništi tak, že chytře využil směru větru, a malý ohýnek jej tak dlouho olizoval, až se do něj zakousl a vlastně celý pomalu shořel. V Africe nepotřebujete vatru, divoká zvěř se bojí i malého plamínku. Doma už nikdy nebudu dělat tak zbytečnou práci, jako je štípání dřeva.)

Masajové, rozdělávání ohně - Amboseli, Planeta lidí

Po prohlídce vesnice následuje nutná návštěva „trhu“, kde si každá rodina rozloží deku a každý turista dostane svého „obchodníka“, který sbírá jím vybrané předměty. Vzhledem k současné situaci, kdy tam nikdo nejezdí, jsem si tuto část protrpěla, protože vlastně nebylo co koupit. Ty předražené cetky opravdu nechci vozit domů a vlastně ani nechci podporovat výrobu podivných otvíráků, která probíhá bůhvíkde. V tu chvíli, jsem byla vlastně ráda, že jsme zaplatili „vstupné“ do vesnice a doufala, že si tu pro ně významnou částku nějak mezi sebou rozdělí.

Jistě, já bych chtěla, abych s nimi mohla být i tak nějak normálně, v těch roztrhaných trikách a o to více by mě bavilo tam fotografovat, neb to jsou dnešní skuteční Masajové. Ale to se od nich masově nechce a při běžném turistickém provozu bych byla v menšině. Oni si potřebují mít příjem právě od té většiny, co jim zaplatí aspoň na pár motorek, a menšina hledající aktuální skutečnost je pro ně stále trochu „podivným mizungou“ (africký, asi ne původně Masajský výraz pro cizince/přivandrovalce/tak trochu vetřelce).

Masajská holčička, Martina Grmolenská - Planeta lidíNetuším, co za Potěmkinovu vesnici bychom viděli u NP Masai Mara, kam vede letecký most pro bohaté a skoro dálnice z Nairobi, ale vesnice Masajů u NP Amboseli mě mile překvapila svou autenticitou. Vlastně jsem ráda přistoupila na to placení u vstupu a nachystané představení. V dané chvíli, za daných tristních pokovidových konstelací.

Co masový turismus s těmito komunitami může udělat, raději nechci domýšlet. Jen si představuji, že Masajové u Masai Mara za poslední kovidový rok přišli vlastně o všechny příjmy, neboť jen málo z jejich raketově rostoucího počtu asi uživí tradiční pastevectví. A proč by měli krávy, když turisté se dojí daleko snáz? A kvůli nim klidně zaparkuji motorku za rohem, navleču hábit a hodinu budu skákat předstíraje pastevce, když po tom tak prahnou. Co se stane po pandemii? – opráší ještě své červené hábity nebo s pokřivenou vidinou lepšího života v Nairobi či Mombase rozšíří počty tamější chudiny? A nelze se divit, kdo by se jednou nechtěl mít jako ten turista, co se tu každý den motá a rozhazuje penězi za cetky.

Prodej suvenýrů, Martina Grmolenská - Planeta lidí

Literatura ke kmeni