Rybáři z Turkany
Kmen El Molo je pravděpodobně nejmenší etnickou skupinou na africkém kontinentu, možná na celém světě. Zdroje se liší, ale všechny uvádějí přibližně 200 - 300 lidí. Obývají břeh a přilehlý ostrov jezera Turkana, nedaleko vesnice Loiyangalani. Vesnice se jmenují Komoite a Leyeni. Tyrkysové slané jezero je středobodem života kmene El Molo, kteří se živí rybolovem. Na rozdíl od svých sousedů nejsou pastevci a maso jedí jen zřídka. U Masajů znamená El Molo „ti, kteří se živí z jiných zdrojů než z dobytka“. Samburové je nazývají “loo molo onsikirri“, což znamená „lidé, kteří jedí ryby“. Jednotvárná strava a alkalická voda se podepisuje na jejich zdraví. Některé studie tvrdí, že čistokrevné El Moly poznáme podle zakřivených holenních kostí a deformovaných páteří. Zároveň se dožívají relativně nízkého věku.
Dnes již mrtvý jazyk El Molů se řadí do kušitské rodiny, podobně jako jazyky Dassanečů a Arborů žijících v jižní Etiopii. Samotný původ El Molů není jistý, někteří tvrdí, že přišli z Etiopie, jiní ze Somálska. V minulosti se usadili na severním břehu jezera Turkana, kde byli napadáni ostatními bojovnějšími kmeny a proto se postupně přesunuli na jih na malé ostrovy. Současné obyvatelstvo je z velké části tvořeno smíšenými sňatky s kmeny Turkana a Samburu, ačkoli mnoho původních zvyků El Molové stále dodržují.
Čtyři svatyně
Nedaleko dvou vesnic je ostrov, který je neobydlený, ale pro El Molly má zvláštní důležitost. Někteří sem stále přicházejí praktikovat rituály. Na posvátném místě stojí čtyři slaměné svatyně. Voda je pro El Molly bohem a proto postavili posvátné chýše na ostrově. Každá svatyně má svůj účel. První postavili na podporu plodnosti místních žen. Budoucí maminka si přikládá na podbřišek zvláštní druh ryby a celá rodina se pravidelně ve svatyni modlí. Druhá chýše je určena pro lovce. Dnes sem chodí spíše rybáři, ale dříve se tu scházeli lovci krokodýlů a hrochů. Uvnitř je stále kalabaš naplněná hroším sádlem a stěny jsou zdobeny kravskými rohy. Dříve si lovci mazali hroší sádlo na obličej a modlili se, aby se nestalo neštěstí.
Třetí chýše má ozdravné účinky. Nemocní lidé se sem stále chodí léčit. Chýše je plná různorodých bylin a kořínků, které po vyvaření fungují na různé neduhy. Rybáři tu nechávají kůže okouna nilského, která se používá jako náplast. Žirafí žíně poslouží jako nit na šití ran. Modlitby ve čtvrté svatyni mají zajistit deště a hojnost ryb. Od roku 1965 zde působí křesťanští misionáři, ale stále se najdou tací, kteří využívají sílu čtyř svatyní.
Život u nefritového jezera
Náhlé bouře zmítají celým jezerem. Obrovská vodní plocha o rozloze 6400 km² je nepředvídatelná a podmínky se mění během pár minut. Nečekané vlny a vítr jsou velkým nebezpečím pro rybáře na primitivních vorech, stejně jako tisíce krokodýlů na březích jezera. Hladina je zřídkakdy po celý den v klidu, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Naším původním plánem bylo jezero přeplout ze západního břehu z osady Eliye Spring na východní stranu - do městečka Moite. Ráno byla voda klidná, svítilo sluníčko. Během plavby se zvedl silný vítr a po půl hodině nebyl náš člun schopen překonat obrovské vlny. Na pár hodin jsme zakotvili na nedalekém malém ostrůvku a po vyhodnocení počasí jsme se vrátili zpět na výchozí místo. Na východní břeh jsme dorazili autem, téměř o tři dny později.
Život na březích jezera je tvrdý. Obydlí El Molo jsou kopulovité stavby vytvořené ze zdejší chudé křovinaté vegetace a palmových listů. Rybí odér se line celou vesnicí, na každém plácku se na slunci suší úlovky. Rybáři ryby vykuchají, vydrhnou pískem a pak ukládají na velké rohože. Ty jsou chráněny vysloužilými rybářskými sítěmi, aby si na rybách nepochutnávalo ptactvo. Před konzumací se sušená ryba namočí opět do jezera, aby změkla. El Molové jedí velmi málo masa, na rozdíl od svých sousedů Samburu a Turkana. Další součástí stravy je „loka“, plod místní palmy, na kterém si pochutnávají především děti.
Přes den zde většinou panují pro nás Evropany nesnesitelná horka, a tak jezero je jedinou možností, jak se trochu zchladit. El Mollové mají pro koupání vyhrazené bezpečné místo. Přeci jenom existence krokodýlů si žádá opatrnost. Zato místní psi si osvěžující vodu užívají kdekoliv. Vůbec jim nevadí fakt, že je zde největší koncentrace krokodýlů nilských v Africe.
Na lovu
El Molo jsou rybáři každým coulem a na úzkých vratkých vorech se pravidelně vydávají na lov ryb. Dříve si troufali i na hrochy a krokodýly. Nejčastěji lovená ryba je tilápie a ti zkušenější si troufnou i na okouna nilského, který ovšem žije v místech, kde se koncentrují krokodýli. Ryby jsou nejen obživou, ale místní ženy s nimi obchodují v nedalekých vesnicích. Lov krokodýlů a hrochů je na ústupu, tato tradice byla místními úřady zakázána. Rybolov je praktikován za pomocí oštěpů nebo harpun, rybářských prutů z kořenů akácie, nebo pomocí sítí vyrobených z palmových vláken. Moderní čluny jsou drahé a náročné na údržbu. V době naší návštěvy jsme ve vesnicích napočítali tři motorové lodě, které využívají na převoz místních a jejich nákladu. Rybáři si stále vyrábějí tradiční vory z palmových kmenů svázaných lanem. Je obdivuhodné co vše dokážou chytit ve vlnách Turkany takto primitivními prostředky.
Zvyky a tradice
El Molové stále dodržují mnoho svých tradičních zvyků. Na rozdíl od Turkanů praktikují obřízku, a to jak chlapců, tak u dívek. U dívek se provádí klitoridektomie. Keňská vláda ženskou obřízku obecně zakázala, ale místní etnika v této tradici pokračují a hlavně starší generace lpí na jejím dodržování.
Ženy nosí na hlavě pletený ratanový pásek, což znamená, že jsou vdané. Symbolem manželství je i speciální náhrdelník složený z modročerných korálků a kovových oček s párem hroších kostních úlomků. El Molo jsou monogamní, mnohoženství nikdy nepraktikovali. Funguje tady plánované rodičovství. Rodina nemusí mít další dítě, dokud se dívka nevdá, nebo se chlapec nenaučí rybařit. Ženich dává rodině nevěsty jako věno rybářský vor. Může jich být i více, vždy záleží na vzájemné dohodě.
Tradičním ženským oděvem je „selah“, trojúhelník z tkaného vlákna, vypadá jako sukně a ženy ji nosí při významných příležitostech. Dnes už se oblékají do moderního oblečení, ale v minulosti používali materiály, které byly nejsnáze dostupné. Kozí kůže, či slaměné sukně. Jsou velkými milovnicemi ozdob jako jsou náhrdelníky, rybí a pštrosí kosti. Ženy jsou převážně holohlavé, některé si tvoří účesy podobné dívkám z kmene Turkana. Muži občas nosí pokrývky hlavy z pštrosí nebo hovězí kůže a na nich pramínek vlasů důležitého či odvážného předka. Jako většina okolních kmenů mají muži stále při sobě dřevěnou stoličku.
Tradice se předávají generačně. El Mollové nikdy neměli žádného náčelníka, nebo vůdčí osobnost. O všem rozhoduje společnost nejstarších. V době naší návštěvy zrovna probíhala horlivá debata mezi přibližně dvaceti muži. Všichni vesničané kolem chodili tiše a s respektem. Nejváženější jsou ti, kteří v minulosti zabili hrocha při tradičním rituálu "ngwere". Pomáhal jim bůh jezera "Wacq". Před samotným aktem se sešla celá vesnice a tancem a písněmi vzdali hold důležitým předkům. Rada starších zasedla a burcovala mladé muže k bojové náladě. Byl zvolen ten nejodvážnější, který musel pokořit nebezpečného hrocha. Pokud přežil, stal se hrdinou a mohl nosit náušnici s hroší kostí. Měl doživotní privilegia. Nemusel například platit za nevěstu, o vše se postarali vesničané. Je hrdinou navždy.
Takto plyne život na západním břehu Rudolfova jezera. Kdo ví, za pár let už budou jeho břehy obývat jen Turkanové a Samburové, neboť mikro svět El Molů nenávratně mizí.
