Přivolávač deště
Opět vstáváme brzy, protože se ve stanu nedá vydržet. První sluneční paprsky afrického slunce se do plátěné stěny opírá tak intenzivně, že mám pocit, že jsem v papiňáku. Ke snídani usedáme na školní lavice, kterých je kolem nás snad stovky. Přivezli je před časem do zdejší školy, ale podle všeho už venku stojí dost dlouho. Ty staré stále ještě slouží, a tak není důvod je měnit.
Po lehké snídani stoupáme snad ve čtyřiceti stupních do prudkého svahu mezi obrovskými balvany. Vesničané nás upozorňují, že vstupujeme do království Ileu. Toto označení se objevuje i v některých materiálech, ale nejedná se o království v pravém slova smyslu. Spíše jde o výraz úcty a důležitosti, kterým místní zdůrazňují mimořádné postavení této vesnice i zdejšího kobu. Faktem zůstává, že Ileu patří k nejstarším a nejvýznamnějším lotuckým vesnicím. Je historickým srdcem celého kmene a nachází se zde i „palác krále“. Právě odtud zřejmě pramení onen královský příměr. Přijímáme ho tedy s respektem a vstupujeme na královskou půdu.
Kobu - Přivolávač deště
Na vrcholu duchovní i politické autority Lotuků stojí kobu - přivolávač deště. Tento titul je dědičný a může se jím stát pouze ten, jehož předci z obou rodičovských linií byli sami vyvolávači deště. Právě proto se králové tradičně ženili především s dcerami jiných kobu, aby byla síla rodu zachována a mocenská linie zůstala čistá. Pozoruhodné je, že tato dědičná duchovní moc nebyla výlučně mužskou záležitostí. V oblasti působily také tři ženské přivolávačky deště, které měly plnohodnotnou autoritu. Zatímco u některých sousedních etnik kobu jen zřídka překračoval hranice své rituální role, u Lotuků měli tito náčelníci od pradávna také výrazný politický vliv.
Autorita kobu však není nedotknutelná. Pokud déšť dlouho nepřichází a pole začnou vysychat, komunita to chápe jednoznačně. Kobu ztratil přízeň nejvyššího boha Ajoka a jeho schopnost zprostředkovat spojení s božským světem vyhasla. Britský antropolog James Frazer zaznamenal, že v takovém okamžiku mohli lidé kobu v noci přepadnout, okrást, vyhnat z vesnice nebo ho dokonce zabít. Moc vyvolávače deště tedy nestojí jen na titulu ani na původu. Stojí především na výsledku, na tom, zda skutečně prší. Je to křehká dohoda uzavřená s celou komunitou. Dokud z nebe padají kapky, kobu vládne.
Přicházíme k domu krále. Už předem nás varovali, že na královském dvoře se několik dní pije, a tak může být přijetí všelijaké. Král sedí na zemi s nepřítomným výrazem, zatímco jeho krásná žena se téměř neustále směje. Kolem nich postávají ozbrojení strážci. Králi je osmatřicet let a má dvě děti. V této chvíli nepůsobí právě urozeně, ale nijak nás to nepohoršuje. Chápeme, že je to také jen člověk, i když ostatní ho vnímají jinak.
Po chvíli se přerušovaně rozpovídá o svém životě. Vypráví, že už kolem osmi let začal vnímat, že se narodil do výjimečné rodiny. Dalších deset let, až do jeho dospělosti, mu otec předával schopnosti a znalosti správného kobu. Potom ukáže prstem na kůl před domem. Právě tam má být podle jeho slov pohřbený jeho otec. Jako kobu prý zklamal. Dlouho nepršelo, lidé trpěli a vesničané ho údajně zaživa spoutali a pohřbili. Je to drsný příběh a nechce se nám mu úplně věřit. Nevíme. Je pravda, že některé tradice těchto etnik dokážou být zarážející, ale ověřit tuto historku nemáme jak. Debatujeme, snažíme se překládat a ani si nevšimneme, že naše hostitele pomalu zmáhá únava. Jeden ze strážců se po chvíli přesune do stínu a během minuty se skácí k zemi. Tíha předchozí noci ho skolila.
Korikan
Druhý den ráno stoupáme do vedlejší vesnice, která náleží jinému klanu. Postupně přicházíme na hlavní prostranství a každého z nás se okamžitě ujímá skupinka dětí. Necháváme se strhnout davem, ale po chvíli jsme všichni společně nasměrováni k vyvýšené chýši, kde nás čeká královna. Těšíme se, ale zároveň si v hlavě snažíme srovnat myšlenky. Včerejší představení krále nás příliš nepřesvědčilo.
Tady je však atmosféra úplně jiná. Před sebou vidíme ženu a jejího chotě, nad nimi opět stojí ozbrojení muži. Něco v tom prostoru nás nutí ztišit hlas, uklonit se a s respektem usednout naproti nim. Jmenuje se Korikan a ve funkci kobu je tři roky. Předchozí král byl údajně zabit v boji, ale ještě před svou smrtí jí dlouhodobě předával znalosti a učil ji všemu, co k této roli patří. Korikan však není jen přivolávačkou deště. Podle místních má prostřednictvím rituálů a posvátných předmětů schopnost podpořit úrodu, přinést mír, věštit a uzdravovat. Rozumí účinkům bylin a pravidelně pro vesnici připravuje společnou bylinnou směs, která má dodat sílu a chránit zdraví. V rámci zdejšího duchovního života působí mimořádně, protože většina kobu měla tradičně na starosti především déšť. Proroctví a léčení většinou náležely jiným osobám, označovaným jako ibwoni.
Společně se svým manželem nám postupně představují kovové hroty, které se používají při obětních rituálech. První z nich je určen pro bílou kozu a má přinést mír v celém regionu. Druhý se používá při rituálu s černou kozou, jejíž krví se potřísní každý domek ve vesnici, aby byla zajištěna bohatá úroda. I další hroty mají své vlastní významy a patří k posvátným předmětům, skrze něž Korikan vykonává svou duchovní autoritu.
Na závěr našeho setkání provede Korikan se svým manželem krátký rituál. Každého z nás potřísní vodou, aby nám zajistila šťastný a bezproblémový návrat domů.
Monyomiji
Moc kobu však nikdy nebyla neomezená. Jeho autoritu vyvažují monyomiji, skupina dospělých mužů odpovědných za chod vesnice, její obranu, pořádek a řešení sporů. Do této role vstupují při rituálu nongopira, obřadním založením nového ohně, které se koná každých šestnáct let. Všechny ohně ve vesnici jsou při něm uhašeny a znovu zapáleny pomocí dvou dřívek. Mladší generace tak přebírá od starších odpovědnost za vojenskou obranu a veřejný pořádek a dostává kolektivní jméno, které se pak po celou svou aktivní éru snaží proslavit v písních a činech.
Monyomiji udržují vnitřní mír a rozhodují spory. Jejich postavení je však ještě zásadnější. Mají právo kobu nejen jmenovat, ale také odvolat. Dědičný vyvolávač deště disponuje mimořádnou rituální autoritou, ale monyomiji ho může sesadit, pokud selže. Tato mocenská pojistka dělá z lotucké společnosti něco, co se velmi blíží systému vzájemné kontroly. Je to důležité pro kulturu, která nikdy nepoznala psané zákony.
Rituální bubny
Lotucké bubny patří k výrazným prvkům vesnického života. Stojí nebo visí na veřejných místech a jejich význam přesahuje hudbu i tanec. Starší etnografické popisy zmiňují hadufa, dům bubnů, kde se tyto nástroje uchovávaly. Největší buben, označovaný jako nogora je považován za „matku všech bubnů“. Jeho hluboký zvuk dokáže svolat obyvatele, oznámit důležitou událost nebo varovat před nebezpečím. Bubny jsou hlasem vesnice. Doprovází slavnosti, rituály i důležitá setkání.
