Přítel Senkjů

Pobřeží ostrova Nová Guinea lemují neobyvatelné nížiny, bažiny a džungle. Ve vnitrozemí z neprostupných mlžných pralesů vystupují divoké vysoké vápencové hory, ty nejvyšší donedávna pokryté sněhem. A přece zde žijí lidé. 

Přišli sem před více než čtyřiceti tisíci léty a po celá tisíciletí zůstala zbytku světa jejich existence neznámá. Terén vnitrozemí je neprůchodný a izolovanost se stala rysem zdejšího lidského života. Vytvořila svérázný, pro nás těžce pochopitelný svět. Zdejší lidé zkrotili oheň, ale neobjevili kolo, nahá těla potírali jílem, ale nikdy si neosvojili výrobu nádob ani oblečení, kámen jim sloužil k výrobě sekyr a současně, vedle mušlí a prasat, jako cenné platidlo. Mluvili téměř tisícovkou jazyků, snad každé údolí mělo svůj, počítali však jen „jeden, dva, tři“ a následovalo „mnoho“. K pestrosti barev měli pouze dva výrazy pojmenování, ale sloveso „zasáhnout“, „trefit“ a „zabít“ dokázali časovat mnoha způsoby. Nikdy nekončící kmenové války byly krutou podstatou života. Nepřátelství zůstávalo navěky. Když bojovník zemřel ve válce, bylo nutné uspokojit jeho ducha. Znamenalo to zabít na oplátku někoho z nepřátel a toto oslavit rituálem, který nezřídka zahrnoval vaření a pojídání jeho masa.

Letopočet se právě překulil do třetího tisíciletí, když jsme se s Alenou dotkli horké půdy této vysněné země. Měl jsem o Nové Guineji hodně naposloucháno a načteno. Doslova mě fascinovala představa, že zde možná stále existují neprobádaná území, kde skrytí před vnějším světem žijí lidé na úrovni doby kamenné. Sbírali jsme první zkušenosti a vše připadalo úžasné a objevné.

Objevil se zničehonic v pralese. Zcela nahý, pouze koteka na penisu prozrazovala příslušnost ke kmeni Dani. Luk a tři šípy, sekyra přes rameno a síťovka s nevelkou zásobou potravin a kuřiva. Na krku měl jako ozdobu zavěšený klíček a paži obepínal pletený ratanový náramek. Neskrývali jsme radost, že jsme konečně potkali lidskou bytost. Posuňky vysvětlil svou nabídku: „Budu vás doprovázet, starat se o oheň, ponesu batohy.“  Tohle setkání nedaleko od vesnice, nás mylně utvrdilo v přesvědčení, že i dál v pralese  budeme potkávat místní obyvatele. Podle ručně nakreslené mapy od misionářů přece nezabloudíme. Naivní plán dojít bez pomoci nosičů k hoře Trikora a třeba vystoupit na její vrchol, jsme měnit nechtěli.

Odmítnutý naháč, ale dál pokračoval v našem směru. Několikrát jsme se ještě potkali.  Pohyboval se výrazně rychleji. Ale jakoby na nás čekal. Čas si krátil kouřením cigaret ubalených z listí.  Místní lidé zde kouří všichni, téměř stále a připadalo mě, že snad cokoliv.

S blížícím večerem jsme ho dlouho nespatřili. Stezka se několikrát rozdvojila, nebyl jsem si vůbec jist o správnosti volby. Zpět daleko a jinou možnost než pokračovat, jsme nepřipouštěli. Dál jsme se bořili, někdy po kotníky, jindy až po lýtka, do bahna močálů. Marná snaha vyhnout se tomu skoky po kořenech stromů. Mazlavé bahno pohlcovalo promočené boty a batohy převažovaly naše balancující těla ze strany na stranu. Začala nás pohlcovat nejistota a úzkost. Ocitli jsme se ztraceni v nekonečném prostoru neproniknutelné vegetace. Přece jen jsme došli na místo vhodné k postavení stanu. Na pasece byly stopy po nedávných nocležnících. Kdyby se alespoň opět objevil ten „náš“ domorodec. Zkusili jsme ho přivolat křikem a k velké radosti se z dálky ozvala odpověď.

V tu chvíli jsme netušili, že se nám tento náš zachránce stane věrným společníkem pro následující dny. Prvním a současně jediným člověkem, kterého v této divočině potkáme. Podáním ruky jsme potvrdili uzavřenou dohodu. „Já Dany, tohle Alena a ty?“,  pokoušel jsem se doptat na jeho jméno. Odpověď „Walaek“ jsem  tehdy špatně pochopil. To slovo jsem znal, byla to jedna z vesnic, co jsme jí včera prošli. Nenapadlo mě,  že se člověk může jmenovat stejně jako vesnice. Nedělali jsme si z toho hlavu a domorodého přítele začali  oslovovat „Senkjů“. S drtivou jistotou to bylo jediné anglické slovo, které někde uslyšel a užíval ho teď  k odpovědi téměř na každou otázku.

Pustili jsme se do stavby stanu a zvědavě pozorovali, jaký nocleh si přichystá náš průvodce. Ve výšce 2800 m bylo i zde, téměř na rovníku, v noci velmi chladno. Senkjů dlouho osekával dřevo z kmene velkého stromu a dal vyrušit jen společnou večeří. Obrovský strom nejenže poskytoval dřevo na oheň, ale vzniklá vykotlaná dutina sloužila za přístřešek k noclehu. Po celé délce dutiny rozdělal podlouhlé ohniště a schoulen do klubíčka při doutnajícím ohni strávil propršenou noc. Jako jediné oblečení mu vystačila čepice.

Následující dny byly příležitostí k poznávání jak je skvěle přizpůsoben životu v divočině. Opustili jsme vysoký pralesní porost, jenže podmáčené horské louky zase skrývaly zrádné bažiny. Přejít každé plato se jevilo jako nový problém. Senkjů pokaždé ukázal směr a vzápětí rychle zmizel za horizontem. Bylo mu zima. „Jak si může být tak  jistý, že trefíme?“ Zřejmě si nedokázal představit naši nezkušenost a neohrabanost. K naší radosti se po nějaké době vždy objevil, dřepící u malého ohníčku. 

Bezpečně nás dovedl až k jeskyni, která poskytovala ideální východisko k průzkumu nejvyšších partií pohoří. Konečně nám začalo přát počasí. Senkjů trávil celý den u ohně a odbíhal jen za účelem obstarání dřeva. S neskrývanou zvědavostí pozoroval každou naší činnost, každou jemu neznámou věc. A my na oplátku jeho. Nebylo třeba slov, abychom věděli, že jsme přátelé.

Nechápal, proč další a zase další den pobíháme kolem té strašlivé hory. Je třeba jít dál. Přece nám říkal, že nahoru to nejde. Povážlivě se také ztenčily zásoby potravin. Bezpečně nás zavedl k jezeru Habbema. Odtud vedla opravdová cesta sjízdná terénním vozidlem. Věděl, že to do městečka Wamena zvládneme už bez jeho doprovodu. Neuměl počítat, peníze ale znal a radostně přijal odměnu za své služby. Zmizel v houštině sotva jsme se rozloučili. Spěchal po stezce do vesnice, kde ho čekaly dvě ženy a čtyři děti.

Druhé setkání

Čím byla civilizace vzdálenější, tím větší to byla výzva. Putovali jsme přes hřebeny hor těžce dostupným územím kmene Jali. Během přechodu napříč ostrovem došli až na bažinaté pobřeží obývané kmenem dříve obávaných lovců lebek Asmatů. Zbývalo nám jen málo k úspěšnému horolezeckému výstupu na nejvyšší horu ostrova Carstensz Pyramid. Tehdy nám v tom pod horou zabránily po 300 kilometrech velmi náročného pochodu bojovníci usilující o papuánskou nezávislost na Indonésii. Všechny naše výpravy začínaly ve Wameně, největším pouze letecky dostupném vnitrozemském městě. Při první návštěvě zde v blátivých ulicích jezdilo jen několik otlučených aut a motorek a běžně jsme potkávali nahaté domorodce.

Od od té doby uběhlo třináct roků. Násadky na penis téměř všichni vyměnili za potrhaná špinavá trička a šortky. Prodloužení letištní ranveje na délku 2.200 metrů umožnilo přistávání stále větším letadlům a v osvětlených ulicích nyní projížděla spousta aut a motorek. Řídili je Indonésané, jejichž počet se mnohonásobně navýšil.

Platí ještě, že cesta do pravěku začíná jen několik kilometrů za městem? Jak lépe se  přesvědčit než návštěvou v jeho vesnici. Bude vůbec ještě naživu? Literatura uvádí nízký věk dožití Papuánců. Nevěděli jsme ani kolik mu bylo, když nám možná zachránil život poté, co jsme se ztratili v džungli.

Cestu jsme měli ze dřívějška zakreslenou na mapě. Asfaltová silnice skončila v první vesnici, kde vedle elektřiny byla novinkou umělohmotná nádrž na vodu. Dál už vedla jen pěšina a čekalo nás časté přelézání ohrad oddělujících území jednotlivých klanů. Známek civilizace v podobě solárních panelů, plechových střech a barelů postupně ubývalo. Stále nás někdo z místních doprovázel, potkat muže v kotece s lukem však byla hodně velká vzácnost. Zvěst o přicházejících bílých cizincích se zřejmě nesla krajinou. Druhý den pochodu se proti nám  blížila skupina domorodců. Alena šla vpředu a najednou zavolala: „Senkjů! Byl to opravdu on, hned ji poznal, rozběhl se a radostí jí objal. Pak hned běžel ke mně. Všichni jsme byli šťastní, že se vidíme. Senkjů rozzářeně vykládal ostatním, kdo jsme a kde s námi byl.

Nespoutané veselí způsobily fotky, které jsme přivezli. Všichni výskali a jásali, když poznávali jednotlivé osoby. Zejména u fotek dětí z jejich vesnice, teď už jsou dávno dospělí. Senkjů byl šťastný, že s ním půjdeme k němu domů. Vypadal dobře, nezešedivěl, jen vlasů ubylo, také přední zuby mu chyběly. Nebyl nahatý, koteku vyměnil za kraťasy Addidas, tričko a bundu s nápisem Honda motor. A byl to zase náš starý dobrý průvodce. Cesta s ním probíhala zase jako kdysi. Šel rychleji a čekal na nás, když chtěl na něco zajímavého upozornit.

Kus cesty pralesem a blížili jsme se k cíli. Zbývalo přejít řeku a tady čekalo překvapení. Nový most ze železa a betonovými základy. Prý zde přistála helikoptéra a dovezla materiál a dělníky. Vesnice Pabililo se nijak nezměnila. Bláto, trsy trávy a pár chýší. Pravěk… „Co tady budeme proboha dělat, vždyť si tu není ani kde sednout“, proběhlo mi po příchodu hlavou.

Ale jsme se vůbec nenudili. Jen seznamování s širokou rodinou zabralo spoustu času. Senjků tvrdil, že má celkem deset dětí, ženu však jen jednu. K našemu překvapení nám představil i svou matku, což zcela rozbouralo teorii o nízkém věku dožití domorodců. Rovněž  o plodnosti, jeho nejmladší dcerce Kanti byl přibližně rok. Procházeli jsme okolí, děti nám ukazovaly jedlé rostliny a zavedly nás k nedalekému obrovskému vývěru ponorné řeky, společně jsme jedli a trávili večery u ohně v Senjůově chýši.

Vše jsme se pokoušeli zaznamenat, vyfotit, nafilmovat. Měl jsem ze slovníku nachystanou otázku na věk. Kolik je Senkjůovi roků jsme přesto nezjistili. Nevěděl, protože to nikdy vědět nepotřeboval. Do příchodu cizinců se zde čas na roky neměřil. Neznali léto ani zimu, období setí či sklizně. Počasí je neměnné a každá noc stejně dlouhá jako den. Čas se zaznamenával a předával pamětí mimořádných událostí. To bylo tenkrát, když jsme válčili s tím a tím, zabili toho a toho… V nadsázce jsme se taky stali určením času. To bylo tenkrát, když Senkjů provázel bělochy, to bylo tenkrát, když přistála helikoptéra a postavili most a nyní, když za Senkjůem přijela návštěva z Evropy…

Tinius, manžel Sekjůovy dcery Mity, nás pozval na lov. Přišel pro nás tradičně oděn, tváře si načernil sazemi. I ostatní kluci si donesli luky a šípy. Doprovázela nás celá vesnice, ale hned na kraji pralesa odehnali ženy. Dál jsme šli jen my dva s Tiniusem, mladí chlapi a kluci.  Zvěře nebylo, tak nás přesvědčili, že umí parádně střílet přesnými zásahy určeného cíle.

Čas plynul a nadešel čas našeho odchodu. Vybalili jsme dárky. Prvně předáváme Senkjůovi zavírací pilku a zapalovač. Byl nadšen. Jeho žena Besina dostala korále, Tinius zavírací nůž. Ostatní drobnosti jsme předali Senkjůovi, aby všechny podělil. Zrcátka, spínací špendlíky, ty byly mezi domorodci vždy žádanou ozdobou. Pro děti pastelky. To bylo trochu nešťastné, nenapadlo nás, že zde vůbec nemají papír. Alena rozdala všem dětem cukroví. Překvapivě nás nikdo při cestě zpět nedoprovázel. Asi se tak radovali z dárků, že jsme je přestali zajímat. Senkjů nás ještě žádal, ať pošleme fotky. „Kam? Wamena, hotel.“ Jenže ve Wameně je už spousta hotelů. Třeba je zase přivezeme… 

Napotřetí

„Proč zase jedete na Novou Guineu, když už jste tam byli?“  Důvod byl stále stejný. Lidé a fascinující poznávání všeho jim tak prostě obyčejného. Setkání, která si můžete plánovat, ale pak stejně přijdou nečekaně a dopadnou jinak. Uběhlo pět roků, co nám Senkjů představil svou rodinu. Náš syn Štěpán se po prázdninách chystal už do osmé třídy a Nikola zdárně dokončil studia na právnické fakultě. Bylo na čase je Senkjůovi představit.

Ve Wameně nás přivítal déšť a nová letištní budova. Před vchodem stál opět ten stejný nahatý chlapík. Smutně vyhlížel turisty a v ruce svíral ratanové náramky. Jen jedno z mála, co se nezměnilo. Wamena se rozrostla o dalších deset tisíc přistěhovalců ze všech koutů Indonésie. Přibyly hotely a banky, obchody s domorodými artefakty nabízely vesměs jen bezcené tretky, suvenýry s papuánskými motivy často vyráběné Indonésany. Nebylo důvodů se zdržovat. S batohy na zádech jsme se vydali na cestu, kterou jsme už důvěrně znali. Hukot řeky teď často přehlušoval rachot motorových pil a z domorodých obydlí zněla reprodukovaná hudba. Civilizace zase postoupila o kus dál.

Moderní most přes řeku u osady Pabililo vzala voda. Na druhý břeh jsme přešli po starém původním, který byl vyspraven ocelovými lany. Náš příchod nezůstal bez zájmu místních, všichni nás dobře pamatovali. Setkání bylo veselé, domorodci se smáli, že mám velký pupek. Jen Senkjů mezi nimi nebyl. Prý přijde zítra. Rozhlíželi jsme se po místě pro stany a všimli si spáleniště na místě Teniusovi chýše. Zjistili jsme se pouze, že je mrtev. Jestli šlo o dozvuky staré kmenové války, represe indonéské armády nebo jen o nešťastnou náhodu, to se asi nikdy nedozvíme. Přinesli jsme slíbené fotky, jenže reakce nás tentokrát zaskočila. Když poznali tvář Tyniuse, začali všichni naříkat. Hlasitě brečeli muži i ženy. Vzlykot a slzy v očích mužů, dříve tak věhlasně krutých bojovníků, byl nejvíc překvapující. Na fotce ukazovali i dalšího muže, který je mrtev. Smutek naštěstí brzy zase vystřídalo veselí.

Rychle uběhl další den. Senkjůovi synové Piton a Sane nás vzali na lov za doprovodu houfu dětí. Uloven byl jen malý barevný pták. Hned ho hodili do ohně, nechali ohořet peří, chvíli ho obraceli a bylo hotovo. Každý dostal ždíbek ochutnat. Jenže my stále vyhlíželi, kdy se konečně vrátí Senkjů. Zase prý zítra. Došlo nám, že jejich “zítra” může znamenat stejně týden nebo měsíc. Z odpovědí jeho ženy jsme pochopili, že je nemocen a léčí se na misii. Je to daleko, dva dny cesty, ale může nás tam doprovodit.

Nejmladší dcera Kanti plakala, když s námi její matka, spolu s bratrem Etisem, nad svítáním  odcházela. Věděl jsem, že přes Pabililo vedou tři stezky. Tou na Trikoru jsme putovali téměř před dvaceti léty, schůdnou cestou z  Wameny jsme přišli a nyní jsme se vydali po té třetí. Vedla k silnici spojující Wamenu a Ndugou a tušil jsem, že nebude lehká. Etis šel vpředu a mačetou čistil stezku. Štěpán se držel Nikoly, tempo jim nedělalo žádné problémy, za nimi na dohled Alena a výpravu jsem uzavíral já a mamá Besina. Šla za mnou, aby měla jistotu, že nesejdu z cesty. Třicet kilo, které jsem přibral za poslední roky, bylo znát. Mamá stíhala za pochodu stále něco sbírat. Největším úlovkem byla obrovská žába, kterou si hned hodila do síťovky. Překonali jsme dva hřebeny, přebrodili potoky, krajinu s alpínskou flórou střídal vlhký horský prales. Přelézání padlých stromů bylo snadnější než podlézání. Chůze mně dávala zabrat, byl jsem pomalý, ale ostatním to snad moc nevadilo. Měli dostatek odpočinku, když na mě čekali. K silnici jsme se doslova vyšplhali za deště až těsně před setměním. Další den už cesta nebyla nijak náročná.

Na zahradě misie stála tradiční chýše. Od misionářů jsme se dozvěděli, že Senkjů se v ní zotavuje už šestý měsíc z těžkých popálenin. Ležel v přítmí u skomírajícího ohně. Chvíli trvalo, než pochopil, že za ním přišla návštěva. Zprvu to vypadalo, že je slepý, ale spíš ho oslnila naše čelovka. Když k němu Alena začala mluvit, hned ji poznal, posadil se a s výskotem začal objímat nejprve ji a potom ostatní. Bylo to opět dojemné a radostné setkání. Představili jsme mu naše syny a Besina něco vykládala, zřejmě o tom, kde jsme se tu vzali.

Tentokrát jsme přivezli jako dárek brýle a dobře jsme udělali. Měl z nich radost stejně jako z krabičky doutníků. „Tady na misii se kouřit nesmí, ale už brzy půjdu zpět do Pabililo“, vysvětloval. Mamá Besina mu pomohla, aby vyšel před obydlí, kde uděláme společnou fotografii. Kulhal, ale opravdu to vypadalo, že brzy bude schopen návratu. 

Při odletu z Nové Guineje jsme si říkali pokaždé, že tentokrát to bylo naposledy. Jenže tenhle ostrov má čarovnou moc. Takže vůbec není vyloučeno, že i ty nové fotky někdy přivezeme.