Kalašové

Pákistán a zejména oblasti podél afghánských hranic jsou všeobecně považovány ze nebezpečné. Toto od počátku vyvrací náš místní průvodce. Výchozím místem naší cesty do oblasti Kalašů je Péšávar. Je nejstarším osídleným městem v Pákistánu a současně hlavním městem provincie Chajbar Paštúnchwá. Jsme středem pozornosti, ale pocit nebezpečí nemáme. Hotel je hlídán ozbrojenou hlídkou. První zastávkou je buddhistický klášterní komplex Takht-i Bahi. Policejní doprovod máme i při cestě k průsmyku Malakand. Někde si nás hlídky přebírají za jízdy, jindy na častých policejních stanovištích. Všeobecně je vidět snaha turistům pomáhat.  Nocujeme po 180 km na počátku údolí Svát, které bylo v letech  2007 – 2009  pod kontrolou Talibánu. Ráno si jdeme prohlédnout buddhistické skalní rytiny, které byly poničeny Talibanem a následně obnoveny. Dále pokračujeme tunelem Lowari až do městečka Ayun, kde odbočujeme ke třem údolím Bumburet, Rumbur a Birir. kde jsou osady Kalašů.

Cesta k vesnicím je nezpevněná, úzká a dost nebezpečná. Z jedné strany skalní stěna, z druhé propast do hlubokého údolí. Na mnoha místech se silnice a svah sesouvá, předjíždět se dá jen na krátkých úsecích. Několikrát musíme couvat. I když náš řidič jezdí občas bezohledně (jako ostatní), řídit opravdu umí. Má radost, když se bojíme. Do vesnice Bumburet dojíždíme před šestou hodinou večer.  Je ze všech vesnic, kde žijí Kalašové, nejvíce turistická. Pro místní i zahraniční turisty je zde několik ubytovacích zařízení. Pákistánci na kulturu Kalašů pohlížejí často s nelibostí. To jim ovšem nebrání tomu, aby údolí navštěvovali a „okukovali“ nezahalené ženy, které jinde vidět nemohou.

Následný den se nás ujímá jedna z dívek a provází nás po vesnici. Po té přejíždíme do dalšího údolí do vesnice Rumbur. Vesnice je zajímavější, je zde více původních staveb a méně domů přizpůsobených pro ubytování návštěvníků. Večer jdeme do jednoho z barů, kde je možno koupit víno. Kalašové nejsou muslimové a alkohol pít mohou. Po vypití jedné láhve procházíme s majitelem vesnici a navštěvujeme i některé domácnosti.

Ráno nás čeká loučení s tím, že sem určitě přijedeme v době, kdy se zde koná jeden ze tří svátků.  Hlavní problémy při cestě zpět opět nastávají při míjení se s protijedoucími vozidly. Je pod úroveň řidičů zastavit jako první a vše se řeší až když jsou auta proti sobě. Vracíme se do městečka Ayun a míříme dále na sever. Je jasno a na obzoru se vypíná nejvyšší vrchol pohoří Hindúkuš – Tirič Mír (7708 m n.m.). Dáváme za pravdu průvodci, lidé jsou příjemní a pocit nebezpečí nemáme, což se ovšem nedá říci o jízdě po horských silnicích.