Surmové
Hrdí, drsní a houževnatí. Takto se o Surmech nejčastěji píše v dostupných publikacích. A přasně takové jsme je poznali. Pár dnů mezi nimi je jako z jiného světa. Ne, že by zde nefungovaly peníze a chyběl mobilní signál. To ne, ale je to zkrátka “daleko”. K vodnímu toku řeky Omo se už několik desítek let jezdí v rámci turistického ruchu. Nicméně většina návštěvníků zastaví u prvních vesnic, kde ideálně kousek od auta vyfotí pár polonahých žen, které vypadají jak z pravěku. Pár fotek a selfíčko, zaplatit smluvenou sumu a hurá dál. Pak ještě jeden nebo dva kmeny poblíž ve stejném stylu a odjet pryč.
Nechci se nyní zamýšlet, zda toto lidské safari je etické, jak hodně ovlivňuje jejich budoucnost a chování. To je na další článek. Nicméně u Surmů je to stále ještě trochu “jinak”. Díky izolovanosti jejich osad v kopcích je zde turistů o dost méně. Dalo by se říci - minimálně. V postcovidovém roce 2021 tu nebyl vůbec nikdo. Dále je tu velice slabý vliv misionářů, oproti jiným regionům. Hlavním důvodem je mimo jiné zažitý “ateismus”. Surmové vědí, že jakékoliv náboženství pro ně nemá moc smysl. Mají sice všemocného boha Tumu, ale nikdo ho nedokáže nějak definovat, případně zhmotnit. V jeho existenci věří akorát ti nejstarší. Proto ho nikdo neuctívá, nepřinášejí mu oběti a nikdo se ho nebojí. Věří, že po smrti je konec. S takto pragmatickým pohledem na svět mají misionáři hodně práce. Proto zde stále přetrvává nahota, skarifikace, talířky ve rtech a tradiční způsob života. Pro turisty ovšem za peníze. Stejně jako všude v jižní Etiopii i tady se platí za vše. Za vstup do vesnice, za přespání, za ozbrojený doprovod, za focení… To ovšem nijak nesnižuje autentické zážitky.
Po celodenní cestě autem rozbahněnými horami dorážíme do Koky. Zastavujeme u menší policejní stanice a probouzíme spícího úředníka. Po nezbytné kontrole pasů je nám přidělen ozbrojený doprovod. Vysoký muž s červenýma očima se představuje jako Bardima a prý nám bude pořád za zády se svým naleštěným kalašnikovem. Později se dozvídáme, že kromě občasné ochrany turistů se věnuje léčení hadích uštknutí. Tuto dovednost zdědil po svém dědečkovi. Jelikož tu všichni chodí bosí, tak hadích uštknutí je opravdu hodně, prý asi stovka za rok. Většinu dokáže vyléčit pomocí směsí bylin. Zásadní je rostlina jménem kiakora a ukazuje nám ji v hustém porostu. Ptáme se ho, jestli existuje nějaký had, na jehož jed bylinky nepůsobí. Samozřejmě. Snad nebudeme muset jeho znalostí využít.
Struktura společnosti
Společnost je rozdělena podle věkových skupin v patrilineárních klanech. Nejmladší skupina chlapců se jmenuje tagey. Ti ještě v raném věku nemají žádné povinnosti, ale jsou od mala vedeni k samostatnosti. Přibližně od osmi let se podílejí na pastvě dobytka. Dalším věkovým stupněm je rora. Mladí muži se v tomto věku mohou zúčastnit bojových rituálů donga a smějí nosit zbraň. Třetím stupněm je rada starších bara. Ti mají možnost rozhodovat o chodu společnosti. Každá skupina má svá práva a povinnosti. Duchovním vůdcem klanu je komoru. V nerozhodných situacích má poslední slovo a přisuzují se mu schopnosti komunikovat s božstvem Tumu.
Základní jednotkou je rodina. Společnost je polygamní, proto mohou mít muži více manželek. Záleží jak je bohatý. Jeho bohatství určuje velikost stáda dobytka. Ženy zůstávají ve vesnici a starají se o děti, úrodu a domácnost. První manželka má výsadní postavení před ostatními a při nepřítomnosti manžela o všem rozhoduje ona. Muži jsou často mimo osady dlouhé dny na pastvinách se svými stády. Pokud muž zemře, tak většinu majetku zdědí nejstarší syn. Méně hodnotné věci se rozdělí mezi mladší potomky.
Manželství
Sňatky jsou možné pouze mezi rozdílnými klany. Dívka si může vybrat chlapce podle svého srdce. Zní to logicky, ale v mnoha kultůrách se na lásku nikdo neptá a sňatky předem domluví rodiny mezi sebou. U Surmů námluvy většinou probíhají po skončení bojů donga, kdy se mladá dívka zakouká do svého hrdiny a potom ho osloví buď sama, nebo pomocí prostředníka. Pokud se tedy vášně nevyvinou jinak. U kmene Suri je předsvatební sex povolen. V případě vzájemných sympatií začnou rodiny jednat o podmínkách sňatku. Přesněji o ceně nevěsty. Platí se ve formě dobytka, případně jídla, zbraní a nábojů. Jedna dívka prý stála 60 krav, jiná 20 krav a kalašnikov k tomu. Dívka se po svatbě stěhuje do vesnice manžela. Láska se tu moc nenosí, muži si ženu koupili, tak proč by ji měli milovat. Aspoň takto nám to bylo vysvětleno.
Život ve vesnici
Život ve vesnici hluboko v horách se moc nezměnil. Surmové obývají hluboká údolí v zalesněných kopcích s vydatnými srážkami. Vesnice mohou mnohdy čítat až 2500 obyvatel. Jednotlivé osady leží většinou poblíž říčních toků, které jsou nezbytné pro jejich pastevecký a zemědělský život. Žijí v primitivních chatrčích kruhového půdorysu, postavených z dřevěných kůlu, větví a travin. Uvnitř je ohniště, které slouží pro přípravu jídla a kouř chrání interier před všudypřítomnými komáry. Hlavní obživu získávají z pěstování čiroku, kukuřice, kořenové zeleniny, hrachu a fazolí. Maso konzumují jen zřídka, častěji mléko a tvaroh. V hustých lesích sbírají med divokých včel. Tam, kde jsou k tomu správné podmínky, se živí rybolovem. Říční toky ovšem dávají i jinou možnost obživy. Muži v nich získávají zlato, kterého je zatím v oblasti dostatek. Zlato potom prodávají, nebo vyměňují za dobytek, případně za zbraně a náboje, které se sem dostávají ze Súdánu. Ruské semopaly AK-47 jsou dnes nedílnou součástí výbavy mladých mužů. Obrana je nutná, obzvláště pokud propuknou konflikty s kmenem Bume ( Nyangatom ) a kmenem Dizi. Bojují o vodu, pastviny, ženy a hrdost. Spousty mužů nám ukazuje jizvy po kulkách a téměř každý má v rodině někoho, kdo v bojích přišel o život.
Trvalé úpravy těla
Nejvýraznějším zdobením žen je bezpochyby hliněný talířek ve spodním rtu. Ačkoliv je to pro nás nepochopitelné, je to ideál krásy a dívka s větším talířkem je více žádána a při dojednávání sňatku stojí více krav. Nebo alespoň v minulosti to tak bylo. Původ této tradice není znám a existují pouze dohady. Nejčastějším důvodem se uvádí zošklivení jinak krásných žen kvůli nájezdům obchodníků s otroky. Dnes si dívka může vybrat, jestli chce prodělat tuto bolestivou mutilaci. Obyčej už je na ústupu, ale některé dívky berou talířek jako iniciaci dospělosti a přerod v ženu. Procedura se většinou děje po první menstruaci, případně o něco déle, v patnácti letech. Nejdříve se dívce vyrazí kamenem spodní dva nebo čtyři zuby, aby destička lépe držela. Potom se spodní ret probodne dřevěným kolíkem, který se později nahradí větším dřevěným špalíkem. V pozdější fázi vymění za pálené hliněné labrety, které postupně zvětšují. Spodní ret si ošetřují směsicí tuku a popela. V soukromí ženy talířky obvykle nenosí, je to přeci jenom praktičtější při mluvení a jídle. Ovšem při důležitých událostech je to součástí jejich krásy.
Další permanentní úpravou těla je skarifikace. Ta se většinou provádí pomocí zářezů do kůže. Některé ornamenty vznikají i formou vypalování. Na kůži nejdříve vyryjí žádaný ornament. Potom vezmou trn akácie, kůži napíchnou, nadzvednou a žiletkou udělají zářez. Máme možnost to pozorovat u dvou dívek. Při pohledu se nám dělá zle, ale mladá dívka ani nehlesne. Postupně se takto vyřeže celý otnament a rána se nechá několik dnů živá. Někteří potom přikládají bylinky a směsi, aby se rána nehojila a utvořilo se plastické vazivo. Teprve pak je jizva krásná. Některé jizvy mají pouze estetický charakter, ale podle některých se dá poznat sociální postavení jedince, případně důležité události v životě. Muži si často zaznamenávali do kůže počet zabitých nepřátel.
Zdobení
Kromě stálých úprav těla si Surmové dávají záležet celkově na svém vzhledu. Co se týká účesů, tak nemají copánky a dlouhé vlasy jako některé kmeny v okolí. Pomocí žiletek si na hlavě holí složitější ornamenty. Pro mladé dívky je důležité malování obličeje, které dokážou dotáhnout do maximální dokonalosti. Je zajímavé sledovat, jak si skupina dívek u řeky vzájemně malují obličeje za pomocí zrcátek. Barvivo získávají z okolní přírody drcením kamenů, popela případně extraktů z kořenů a rostlin. Výsledný vzhled je přenádherný. Tváře si malují převážně při konání oslav jako jsou svatby, či narození dítěte.
Oblečení se samozřejmě mění s dobou. Před příchodem syntetických látek chodili Surmové oděni většinou v jemně vydělaných kůžích zdobených přírodními materiály. Dnes jsou oblečeni převážně v modrých látkách, které vyměňují na trhu za mléko, med a zemědělské výpěstky. Samozřejmě nesmí chybět barevné korálky. Dnes jsou dováženy převážně z Číny a Indie, ale v minulosti hrdě nosili ozdoby z českých zdrojů. Dívky nosí na předloktí široké motané kovové náramky. Krášlí se vším, co v okolí najdou. Využívají květy a plody, nebo také bužírky, gumičky, drátky a třeba víčka od propisek. Starší muži občas nosí dřevěné podhlavníky, ale tato tradice postupně zaniká. Stolička má osobní význam, dostali ji při dospívání a slouží nejen k sezení, ale i jako podhlavník. V některých kulturách má pro majitele hluboký význam, protože je při spánku spojuje s říší snů.
Rituální boje donga
V životě mnoha mladých mužů hraje zásadní roli festival donga. Boje s dřevěnými tyčemi nejen bolí, ale dávají možnost mužům ukázat svou odvahu a bojové schopnosti. Vesnice se domluví mezi sebou a vybraní muži poměřují síly v nelítostných utkáních, při kterých teče krev. Toto téma jsme zpracovali v následujícím článku. Můžete číst níže…
Pití kravské krve
Donga byla opravdu silným zážitkem. Skoro nikdo nedokáže usnout a tak se noc trochu táhne. Ráno vstáváme za rozbřezku a jdeme do sousední vesnice. Místní mají velké stádo dobytka a prý můžeme ochutnat kravskou krev. To nikdy. S touto procedurou jsem se setkal několikrát v masajských vesnicích a nikdy jsem na ní chuť nedostal. Už nyní v hlavě vymýšlím, jak se případné ochutnávce vyhnout. U Masajů to po nás nechtěli, ale co když Surmové mají v sobě přirozenou pohostinnost? Odmítnutí může být urážka. No uvidíme… Po několika zapadnutích v hlubokém bahně dorážíme k malé chatrči. Tu si zde postavili muži jako úkryt, když pasou dobytek. Mladí kluci už mají vybraného mladého býka. Pomocí provazu krk zaškrtí, aby vystoupla vhodná žíla. Zkoumáme šíp, který je uzpůsoben pro tyto účely. Hrot je zaoblený a krátký, aby zvířeti více neublížil. Nejzkušenější muž se sklání ke zvířeti a první ránou žílu trefuje. Hned vytryskne krev, kterou sbírají do připravené kalabaše. Vědí přesně, kolik krve odebrat. Prý to ani nebolí. No nevím. Zvíře v každém případě odběhne za chvilku ke svému stádu. Další odběr může nastat až za měsíc, aby se zvíře zotavilo. Čerstvou krev nikdo naštěstí nenabízí a mladí kluci se hned vrhnou do konzumace. První lok vždy vyplivnou na zem, snad jako poděkování za úrodu? Občas krev smíchají ještě s kravským mlékem. Nápoj se hodí při dlouhých cestách za pastvou. Mladí bojovníci jej pijí před zápasem donga, aby nabrali potřebnou sílu.
A jak dál?
V jižní Etiopii jsem si tuto otázku kladl každý den. U Hamarů, Karů, Dassanechů.... Na mnoha místech se pastviny mění v plantáže cukrové třtiny, banánů nebo bavlny. Dlouhá období sucha střídají záplavy. Asfaltové silnice přibývají každý den. Život místních kmenů hodně ovlivnila stavba vodní elektrárny GIBE - 3, která byla spuštěna v roce 2016. U Surmů je to podobné, akorát zatím pomalejší. Díky izolovanosti sem nejezdí tolik turistů a misionáři stále nejsou tolik úspěšní. Ale je to otázka času. Třeba na místní zásoby zlata si už brousí zuby kdekdo. Stavba silnice přes hory taky nebude velkým problémem a s asfaltem se vše zrychlí. Třeba ne, ale zatím to tak všude bylo. Já si můžu myslet že je to špatně, někdo zase že je to tak správné. Ale jedno je jisté, Surmů se nikdo ptát nebude...
