Stromoví lidé

Pochod džunglí je namáhavý, vlhké klima úmorné, vzduch těžký, bahno a všudypřítomný močál nás brzdí. S klackama v ruce procházíme hustým porostem, který má sto odstínů zelené. Testujeme rovnováhu na kmenech stromů, položených přes potoky a řeky. Nejrychlejším pohybem v deštném pralese je chůze. Každým krokem se potvrzuje naše nemotornost a s úžasem sledujeme, jak místní kolem nás bosí doslova protančí. Někteří se nám trochu posmívají a máme podezření, že se těší, až se budou bavit pohledem na upoceného turistu, který zapadne po kolena na bažin. Tu radost jim ale neuděláme. Možná. Balancujeme na kluzkých kládách a využíváme improvizovaného zábradlí ze svázaných dlouhých větví. Po několika hodinách začíná džungle řídnout, což je znamení obydlené mýtiny. Vzhlédneme k nebi a vidíme první stromovou chýši! Jsme na místě, sen se stal skutečností. Ocitli jsme se u kmene, u kterého zvítězil život vysoko v korunách stromů. U kmene, opředeného spousty mýtů, pověr a dohadů. Žijí v absolutní symbióze s okolní přírodou, vedou velice primitivní způsob života a je až neuvěřitelné, že se svými znalostmi z doby kamenné se vyhnuli všudypřítomnému pokroku. Nebo tak jsme si to aspoň přáli. Situace ovšem není tak pohádková…

První misionáři

Tento negroidní kmen, rozmístěný v centrální části Irianu čítá okolo 3000 obyvatel. Korowajové byli do poslední doby téměř nedosažitelní, netoužili přijít do styku s civilizací, ani s jinými kmeny. Nicméně mocná chapadla misionářů dosáhla i sem a postupně se proplétají hustým lesem ke všem rodinám. Podle odhadů existuje asi 50 různých klanů. Část Korowajů žije za neviditelnou hranicí, kterou vláda nazývá Pacification Line. Není zakreslena v žádné mapě. Korowajové si až do poloviny 70. let neuvědomovali existenci jiných národů. V té době se o ne začínali zajímat první antropologové. První zdokumentovaný kontakt západních vědců s členy kmene Korowajů se uskutečnil v roce 1974. Expedici vedl antropolog Peter Van Arsdale, geograf Robert Mitton a komunitní koordinátor Mark Grundhoefer. Na jižním břehu řeky Horní Eilanden potkali a zdokumentovali třicet mužů Korowai. Byl také vytvořen základní seznam slov a  zaznamenána technika rozdělávání ohně. V roce 1978 se s Korowaji spojil nizozemský misionář, reverend Johannes Veldhuizen, který však od svého plánu reformace jejich víry upustil. Korowajové byli varováni svým horským božstvem, že jejich svět bude zničen zemětřesením poté, co na jejich území přijde bílý muž a změní jejich zvyky. Do dneška jsou považováni za velmi odolné vůči náboženské konverzi. Až v roce 1996 byla založena místní křesťanská komunita, jejíž členové pocházeli hlavně ze sousedního kmene Kombajů. Na konci 90. let už byli první lidé pokřtěni. Integrace do zbytku ostrovní společnosti probíhá dnes velmi rychle a je otázkou jedné generace, kdy upustí od tradičního životního stylu.  Máme to štěstí strávit pár dní s Marcusovou rodinou a ve 21. století se vrátit do doby kamenné. Je parádní vidět, jak stromové domky vypadají zevnitř, kam se chodí na ságo, jak se chytají ryby, či připravují ságové larvy.

Domy ve stromech

Umění stavby domů se dědí po generace. Znamená pro ně únik od vlhké země plné jedovatých  zvířat. Ve stromech jsou chráněni před malarickými komáry, termity, plísněmi a nemocemi. Dalším důvodem byla obrana před nepřátelským kmenem Kombajů, jejichž krvavé spory se táhnou od nepaměti. Domek, který jsme měli možnost navštívit má obdélníkový půdorys  cca 4 x 8 metrů, je vysoký okolo dvou metrů a má sedlovou střechu. Do domu se šplhá po 15 - 20 cm širokém kmeni, ve kterém jsou vysekány stupy. Vrchní část kmene je nahoře ukotvena a spodek zůstává volný , aby ho v případě napadení nepřáteli mohli pomocí lana vytáhnout do vzduchu. Na žebříku se všichni pohybují s neobvyklou ladností, dokonce i ty nejmenší děti. Pro naše chlapy, trpící nadváhou to byla velká výzva. Postupně, jeden po druhém, se s vypětím všech sil snaží vystoupat po tyči do chýše. Vrcholu dosahují pouze dva a děti se válejí v bahně smíchy. Když se do domu sápe třetí, chýše se rozkýve a Marcus se začíná obávat o své obydlí. Návštěvní den končí. Stavební materiál tvoří výhradně přírodní zdroje. Životnost domu se pohybuje okolo 5 let, poté se přesunou jinam. Domy jsou většinou rozděleny na mužskou a ženskou část, v každé z nich je jedno až dvě ohniště. V ženské časti bývají ještě uvázána selata. Střecha je zevnitř zdobena kostmi kasuárů, prasat, hadů či želvími krunýři. Okolo domu je vykácený několika set metrový okruh pralesa, kde pěstují zeleninu a divoké banány. V případě, že v okolí domů není dostatek potravy, tak se Korowajové přesouvají jinam. V pralese je místa dost pro všechny. Naštěstí území Korowajů není zajímavé pro průmyslové využití a náročné podmínky brání masové turistice. Zatím. Čtyři hodiny chůze od Marcusova domu je elektřina, hospoda a wifi.