Šamani a bojovníci
O nepravdivosti zažité představy, že Sibiř je „velká bílá placka“, jsme se přesvědčili při expedici do Republiky Tuva. Na jejím území je zastoupena široká škála klimaticko-přírodních oblastí. Od tundry až po poušť. Hory pokrývají 80% rozlohy, nejvyšší z nich sahá k nadmořské výšce 3 976 m. Teploty se pohybují v rozmezí od -50 °C v zimě do +35 °C v létě.
V autonomní oblasti, která je součástí Ruské federace, je vyznačen geografický střed Asie a v posledních desetiletích je často označována za epicentrum šamanismu. Pruhy na tuvinské vlajce znázorňují soutok řek Bij-Khem a Ká-Khem v hlavním městě Kyzylu. Toky se zde spojují v Jenisej, pátou největší řeku světa. Žlutá barva vlajky (znázorňuje zlatou) označuje bohatství a buddhismus, modrá širou oblohu a odvahu i sílu kočovných pastevců a bílá (nebo stříbrná) značí čistotu myšlenek jako stříbrné stuhy přehozené přes zbraně, tak jak zde tradičně hostitelé vítají příchozí.
Na rozloze dvakrát větší než naše republika, zde žije přibližně tři sta tisíc obyvatel. Pro velkou vzdálenost k průmyslovým aglomeracím je Tuva označována za jedno z nejčistších míst planety s unikátní a neporušenou přírodou. Obývá ji pastevecký národ Tuvinců, který odjakživa obdivoval sílu. Tradiční zábavou jsou soutěže v lámání beraní šíje, zvedání těžkých kamenů a hlavně zápasy „chureš“. Jsou hrdí na to, jít do války jako první. Hovoří svým vlastním jazykem, ale jejich kultura je velice ovlivněna sousedním Mongolskem. Společným rysem je mýtus o Čingischánovi a vzhlížení k němu. Jako velcí bojovníci byli vnímáni Lenin, Stalin a v současnosti Putin.
Centrálnímu náměstí Kyzylu vévodí socha Lenina a obrovský otočný buddhistický buben. „Jinde v Rusku sochy Lenina bourají, ale my to dělat nebudeme,“ vysvětlil nám jeden z místních. „To je naše historie a on nám přinesl rozvoj a pokrok“. Pohled na sochu a její pozadí vytváří kontrast. Kopci za ní vévodí buddhistická mantra z velkých bíle natřených kamenů: „Óm mani padné hum“.
Tradiční vírou místních pastevců je tibetský buddhismus a šamanismus. Přitom často uctívají stejné duchy a stejná místa, jen je nazývají různými jmény. Vlastně je to přirozené, protože všichni zdejší lidé jsou spjati s okolní krajinou a uctívají duchy stromů a vodních toků. Nevylučuje se dokonce, že láma je současně i šamanem. V éře Sovětského svazu byla jejich činnost tvrdě potlačována. Po jeho rozpadu však opět nabyla velkého významu a vlivu. Pověst místních šamanů neunikla pozornosti celého světa. Pryč jsou doby, kdy šaman pracoval o samotě a úzkostně si chránil svá tajemství. Za jejich pomoc se nyní neplatí ovcemi, koni nebo dobytkem a neslouží pouze své komunitě žijící v odlehlé divočině.
Při našem pobytu v hlavním městě oblasti Kyzylu zde působily hned tři šamanská centra. Jednotlivé budovy zde sdílí vždy několik šamanů. Postupně jsme nahlédli do činnosti center „Dungur“ – Buben, „Tos deer“ – 9 nebes a Duch medvěda. Jejich fungovaní připomínalo naši doktorskou ambulanci. Stejně jako u lékaře jsou na tabulce u dveří vypsány ordinační doby, lidé čekají než přijdou na řadu a postupně vchází dovnitř. Činnost šamana se však zdaleka neomezuje pouze na léčení. Odvádějí duše zemřelých, věští, provádí očistné rituály, jsou nejen znalci bylin, ale i starých příběhů a mýtů. Úkolem šamana je udržet život a společnost.
V dobách socialismu byli šamani pronásledováni. Jejich kouzla se neslučovaly s vědeckým názorem. Naštěstí na venkově se staré obřady dále prováděly. Bez člověka obdařeného šamanskou silou bylo nemyslitelné vyprovodit člověka na onen svět. Potají se k nim o pomoc často obracely i rodiny komunistických funkcionářů.
S rozpadem SSSR a oslabením centrální ruské vlády přišla náboženská svoboda. Po celé Tuvě se najednou vyrojila spousta šamanů či chamů, jak zde jsou také nazýváni. Tehdy začaly vznikat šamanská centra s hierarchií šamanů, řidiči a účetními. O tom, že nic nejde bez peněz, jsme se přesvědčili hned při první návštěvě.
Jednalo se o centrum Dungur, což v tuvinštině znamená buben. Byl to běžný dřevěný domek, jakých je Kyzylu bezpočet. Že se jde o sídlo šamanů označovaly kůly a barevné pentle před domem. Nechybělo ani azbukou psané označení: „Kyzylskaja mestnaja religioznaja organizacija Tuvinskich šamanov“. Lidé sem přijížděli auty a vstupovali dovnitř. Také jsme vešli na dvorek a za chvíli přiběhla žena, pomocnice šamanky. Když rozpoznala, že jsme cizinci a máme foťáky, přivolala šamanku. Ta nás hned informovala, že vše je možné domluvit, ale za vše musí platit. Filmování, bubnování vše má ceník, který uváděla v dolarech. Řekli jsme jí, že nejsme Američani a zatím se zde jen rozhlížíme. Věděli jsme, že sem přijíždí lidé z celého světa a šamanům platí vysoké částky. My jsme nespěchali a dobře jsme udělali.
Během dalšího pobytu si na nás místní zvykli a peníze přestaly hrát rozhodující roli. Poznávali jsme život lidí ve městě i pastevců žijících v jurtách, účastnili se svátku Voljoka, putovali divočinou a účastnili se i šamanského obřadu. Fungování šamanských center v Kyzylu nás však nepřestalo přitahovat.
Škvírou mezi prkny v ohradě dvorku centra „9 nebes“ jsme zahlédli ženu, Na zavolání přišla otevřít a zavedla nás do místnosti, kde u stolu seděla jiná žena ve společnosti mladého muže. Vypadalo to, že je náš příchod a sdělení, odkud přijíždíme, abychom poznali život šamanů snad i potěšil. Žena nám ochotně začala vyprávět. Jmenovala se Namdam Ailan, bylo jí 47 roků a do Kyzulu přišla ze západní Tuvy. Její rodiče byli taky šamani. Ona odešla, protože být šamanem na venkově nepřinese peníze, které potřebuje na obživu a vzdělání svých dětí. Osmělili jsme se s dotazem na focení a filmování. „Ano, můžete“, řekla šamanka a dokonce dala pokyn mladíkovi, aby se oblékl do šamanského. Nezbytná výbava každého šamana je kabát, čelenka a buben. Kabáty jsou bohatě zdobené vyšívanými ornamenty, pentlemi, rolničkami, mušlemi, nechybí drápy či zobáky. Na čelence nesmí chybět ptačí péra, protože těch se bojí duchové.
Pozorně jsme poslouchali vyprávění a současně se věnovali focení nejrůznějších šamanských pomůcek rozvěšených po stěnách. Jednalo se často kožešiny nebo jiné části zvířat a ptáků, na podlaze byl dokonce vycpaný orel. Šamanka nám vysvětlovala, že věštění se provádí hlavně z kamínků, ale také bronzových zrcadel nebo z karet. Nejžádanější je rituální očištění pomocí bubnů, vykuřování jalovcem spolu s obětováním pokrmů ohni. Vrchol šamanské sezóny je právě teď v létě, celé rodinné klany vyjíždějí na místa svých předků, kde dosud žijí jejich příbuzní. Berou s sebou šamana, který provádí obřad „dagyldaa“. Je to radostné setkání, kdy šaman pomáhá zajistit štěstí a blahobyt celému klanu. V centru se obřady neprovádí, odehrávají se v přírodě, třeba na nedalekém břehu Jeniseje. Sem do centra lidé však přicházejí s běžnými věcmi, Auto je potřeba obřadně očistit, aby se vyhnulo nehodám, hledají rady jak vyřešit finanční situaci, na jakou školu poslat děti nebo řeší problémy s alkoholismem příbuzných. „Ženy se ptají na nevěru svých mužů, žádají radu jakého muže si vybrat“, vyprávěla s úsměvem a také se oblékla do šamanského.
Mladík se do hovoru sám nezapojoval a na naše dotazy odpovídal velmi tiše. Jmenoval se Sajan Bujan, bylo mu dvacet roků a dozvěděli jsme se, že se na šamana teprve učí. Současně s centry začaly vznikat i šamanské školy. Pro přijetí rozhoduje hlavně šamanský původ, protože schopnosti jsou dědičné. Ale člověk je v sobě někdy může probudit mimořádnou událostí. Třeba proděláním velmi těžké nemoci, nebo když ho zasáhne blesk. Délka učení je různá. Někdy pět nebo taky sedm i deset let. Šaman a jím prováděné rituály v průběhu jeho života nabývají na moci.
U šamanky jsme zjevně získali důvěru, protože nám nabídla seznámení s vedoucí šamankou centra. Nejdříve jsme pouze nahlídli do místnosti, kde právě prováděla vykuřování jalovcem, aby vyhnala nemoc z malého děvčete. Po ukončení léčby nás přijala a přátelské setkání plné úsměvů pokračovalo. Jmenovala se Otsur Elena Huler-oolovna a neměla námitky k focení i filmování. Ukázala nám velký roh zdobený vyřezáváním. Prý je ze vzácného kozoroha a má velkou sílu při léčbě bolesti zad. Při loučení jsme jí věnovali kapesní nůž, což přijala s potěšením.
S takhle vstřícným přijetím jsme se jinde nesetkali. Nejsilnější zážitek však zcela jistě přineslo setkání s vrchním šamanem celé Tuvy. Zjištění vhodného času pro přijetí v jeho sídle „Duch medvěda“ nás stálo krabičku cigaret. Ve čtyři odpoledne bude vhodný čas. Následující den jsme zvědavě obhlíželi areál centra. Plot kolem centra je vyzdobený lebkami, dvorku vévodí opentlený kůl, dvě mohyly z kamenů a ohniště. Bokem stála jurta a před ní spravoval auto šaman, kterého jsme již ze dřívějška znali. Ukázal, že máme jít do budovy. Chvíli jsme přešlapovali na verandě. Když se nic nedělo, odhodlali jsme se vejít do otevřených dveří na chodbu. Stejně tak dveře jednotlivých místností byly otevřené. V každé z nich visel na stěně buben a zdobily je vycpané hlavy nebo lebky medvědů, vlků a jelenů. Zřejmě každá místnost patřila jednomu ze šamanů. Na verandu jsme se vrátili právě, když se blížil starší zavalitější muž. Nebylo pochyb, že je to vrchní šaman…
Jeho jméno jsme již znali. Kara-ool Dopčun-ool Tjuljuševič. Šel z něho strach. Nevěděli jsme jak zahájit hovor, což jsme vyřešili otázkou, zda bude dělat nějaký obřad. Odvětil, že ne. Dnes v přírodě dělal již dva obřady. Zde ne. Mračí se, ale pozval nás dál. Na chodbě ukázal nejprve na svou velkou fotografii a pak pyšně na pověšený zarámovaný certifikát vrchního šamana. Zeptal se, odkud jsme. Jeho povědomí, že v Česku je Praha nás překvapilo. Stále vypadal zamračeně a budil respekt. Zavedl nás do jedné z místností. Na vycpaném medvědovi zde seděla malá holčička s čelenkou a opodál si hrál ještě menší chlapec. Šaman řekl, že je to jeho vnučka, že si ji můžeme nafilmovat. Vyzval ji, ať bubnuje. Moc jí to nešlo, tak si nasadil čelenku, vzal buben a přidal se do bubnovaní. Jeho prsty zakončovaly dlouhé zakřivené nehty. Těmito drápy se prý zatíná do rakovinových buněk, bakterií a virů, které pak vyhazuje z okna. Píseň zpívali společně, ale zpěv holčičky přehlušil jeho temně chraplavý dvojhlas tradičního hrdelního zpěvu. Netrvalo to dlouho. Pak ukázal, ať vnučce něco dáme. Řekl: „euro“. To nemáme, jen ruble, ptáme kolik. „4000 tisíce“, upřesnil. Dělali jsme, že nerozumíme a předali vnučce 500 rublů. Je spokojen.
Po našem návratu a teprve o mnoho let později jsme se dozvěděli o tomto muži víc. Jeho šamanský dědeček spolu s babičkou uhořeli v jurtě, kterou úmyslně podpálili komunisté. Vyučil se traktoristou a jeho, pro nás tehdy překvapivá, znalost Prahy nebyla náhodná. Přijel do ní během vojenské služby spolu se sovětskými tanky v srpnu 1968. To mu bylo dvacet let. Od počátku perestrojky jeho věhlas postupně stoupal. Nezůstal u funkce vrchního šamana Tuvy. Na prvním celoruském sjezdu šamanů byl roku 2018 zvolen nejvyšším šamanem Ruska.
Není však za hranicemi republiky jediným známým Tuvincem. Největší pýchou, pro Tuvince snad i modlou, je nyní Sergej Šojgu. Jeho velkoplošné portréty prý zdobí v Kyzylu hned několik budov. Už jeho otec, jeden z prvních gramotných Tuvinců, byl význačnou osobností. Přestože ještě po válce neuměl rusky, přijal komunistickou ideologii a stal se v Tuvě tajemníkem strany. Jeho syn pak zamířil ještě mnohem výše. Jako ministr obrany Ruské federace, byl jedním z mála nejbližších Putinových spolupracovníků, kteří znali způsob a termín zahájení současné ruské invaze na Ukrajinu. Moskva je pro běžné Tuvince nekonečně vzdálená a Šojgu se stal obdivovaným pojítkem s dalekým světem.
Když jsme se ještě v Kyzylu náhodně zatoulali na symbolický hřbitov Tuvinců padlých ve válce v Afganistánu, překvapil nás nečekaně vysoký počet pomníčků. Dostalo se nám vysvětlení, že rodiče často řeknou synovi: „Musíš jít na nějakou dobu bojovat, abychom mohli nakoupit jídlo mladším dětem.“ Tato tradice setrvává dodnes. Tuva má prvenství v počtu obyvatel žijících pod hranicí chudoby a výše příjmů je na posledním místě z celého Ruska. Služba v armádě je zde cestou ke vzdělání a životnímu zabezpečení. Rodiče rádi posílají své děti do kadetních škol od velmi nízkého věku.
Břemeno současné mobilizace ruských sil k válce s Ukrajinou padá nejvíc na chudé regiony s etnickými menšinami. Pochopitelně to souvisí s tragicky vysokém počtu padlých Tuvinců. Kreml nechce vyvolat hněv Moskvanů. Úřady a propagandisté proto podněcují bojového ducha Tuvinců s odkazem na dávné vojevůdce. Ruský prezident je mnohými Tuvinci považován za reinkarnovaného Čingischána, obdobně tak Šojgu za reinkarnaci Čingischánova nejbližšího spolubojovníka Sübedeje. Prostým obyvatelům Tuvy je při náboru do armády zdůrazňována pověst neohrožených a krutých válečníků. Propaganda připomíná i dobu druhé světové války. V tehdejší bojích na Ukrajině je Němci označovali za „černou smrt“. Byli krutí, nebrali zajatce a raději se nechali zabít, než by upadli do zajetí. Dnešní Tuvinci, často se špatnou znalostí ruštiny, přitom nepochopí, že na stejných místech, kde hrdinsky bojovali za svobodu Ukrajinců, dnes bojují proti Ukrajincům a nejvyšší šaman Ruska Kara-ool Dopčun-ool vykonává obřady na jejich podporu.
Po celém světě jsou přírodní národy sužovány obdobnými problémy. Nejinak tomu je na Tuvě. Zdánlivě idylický život pastevců v jurtách zůstává ve smutném kontrastu s alkoholismem a vysokou kriminalitou života ve městech, kde nyní žije již větší část Tuvinců. Izolovanost jižní Sibiře a ekonomická závislost na Ruské federaci umožňuje snadnou manipulovatelnost. Tradiční bojový duch Tuvinců tak nyní zažívá velmi smutnou a nesmyslnou kapitolu bojů na tisíce kilometrů vzdálených bojištích.
