Na rozcestí
Kayapové sami sebe nazývají Mebêngôkre, což znamená „lidé od napajedla“ nebo „lidé z vody“. Název Kayapo jim dali sousední kmeny a doslova znamená „Ti, kteří vypadají jako opice“. Někteří tento název vnímají hanlivě, i když jeho původ je spjat s posvátným rituálem, při němž muži tančili s maskami gorotire a napodobovali pohyby opic. Tyto bytosti Kayapové považují za prostředníky mezi lidmi a přírodou, a proto tanec představuje symbolické propojení člověka s duchovním světem přírody.
Jejich oficiálně uznané území má rozlohu téměř 110 000 km² a rozkládá se v srdci brazilské Amazonie, na náhorní plošině v nadmořské výšce kolem 400 metrů nad mořem. Leží podél řek Iriri, Bacajá, Fresco a dalších přítoků mohutné Xingu. Tvoří jej převážně hustý deštný prales, který přechází v rozsáhlá říční údolí lemovaná křovinatou savanou. Tato oblast patří k nejpestřejším ekosystémům s mimořádně vysokou biodiverzitou a řadí se mezi nejcennější území celé Amazonie.
Divoká historie
Současná populace Kayapů se odhaduje přibližně na devět tisíc lidí, rozptýlených v desítkách vesnic na rozsáhlém území. Přesné číslo však zůstává nejisté, protože dostupné údaje se značně liší. Uváděný počet proto lze brát jako realistický odhad vycházející z poznatků antropologů dlouhodobě působících v oblasti. Vedle devatenácti komunit, které udržují pravidelný kontakt s okolním světem, existuje několik izolovaných osad, které nadále odmítají jakýkoliv kontakt. Počet obyvatel těchto vesnic bývá poměrně malý. Většinou nepřesahuje sto osob, což odpovídá tradičnímu uspořádání komunit Kayapů.
Nejspolehlivější záznamy pocházejí z konce 19. století, kdy tuto oblast zkoumal rakouský etnograf Karl von den Steinen a následně další brazilští badatelé. Jejich poznatky pomáhají sledovat příbuzenské vazby mezi dnešními vesnicemi a původními skupinami. Kayapové byli tehdy rozděleni do tří větví: Irã’ãmranh-re „ti, kteří putují po pláních“, Goroti Kumrenhtx „lidé velké skupiny“ a Porekry „lidé malého bambusu“. Tyto skupiny čítaly asi sedm tisíc lidí a žily v oblasti dolního toku řeky Tocantins.
V letech 1810 až 1830 zasáhla svět Kayapů vlna kolonizace spojená s násilným vysídlováním vesnic a zabíráním půdy. Důvodem byla naleziště zlata a rozšiřující se sběr kaučuku. Ozbrojené výpravy napadaly domorodé osady, vraždily muže a ženy s dětmi odváděly do otroctví. Přestože byli Kayapové početnější, nedokázali čelit střelným zbraním a byli nuceni ustoupit do neprobádaných oblastí pralesa. Trvalý tlak však způsobil rozvrat ve společnosti. Část náčelníků chtěla obchodovat s kolonisty, jiní varovali před ztrátou svobody a šířením nemocí.
Postupem času se komunita rozdělila. Některé skupiny se uchýlily hlouběji do pralesa a rozhodly se své území bránit za každou cenu. Stali se obávanými válečníky a jejich území zůstávalo dlouho nepřístupné. Situace se začala měnit v padesátých letech 20. století, když brazilská vláda zahájila program „pacifikace“ izolovaných skupin. Nakonec i tyto komunity navázaly kontakt s okolním světem a staly se součástí širšího společenství Kayapo, které dnes patří k nejvýznamnějším a nejlépe organizovaným domorodým národům Amazonie.
Náčelník Ireo
Na plastových židlích na verandě místní školy, kde máme svou základnu, sedíme s náčelníkem vesnice. Na večer přijal naše pozvání on i jeho blízký přítel. Máme připravenou sérii otázek. Kayapové totiž po generace neúnavně bránili své území před cizinci. Jejich odpor se stal součástí jejich identity, symbolem hrdosti i varováním před tím, jak snadno lze ztratit svobodu.
Náčelník se jmenuje Ireo Kayapo a odhadem mu je kolem sedmdesáti let. Sám říká, že přesný věk nezná. Když začne vyprávět, jako by se vracel o celé století zpátky. S živou gestikulací popisuje příběh svého dědečka, který mu kdysi vyprávěl o prvním setkání s bělochem. Jeho dědeček byl tehdy na lovu se třemi dalšími muži, když z vršku kopce spatřili dělníky s technikou, jak staví telegrafní vedení. Šlo o Rondonovu expedici, která v letech 1907 až 1915 budovala síť spojující odlehlé oblasti Brazílie. Muži se vyděšeně vrátili do vesnice a varovali ostatní. Náčelníci se radili, zda se spojit s dalšími komunitami a dělníky napadnout. Nakonec se ale rozhodli vyčkávat. Právě tento okamžik změnil navždy jejich životy.
Zkáza i naděje
Ptáme se ho, jak vnímá pozici své komunity uprostřed současného světa. Odpovídá bez váhání. S příchodem bělochů přišla řada negativních změn, například úbytek zvěře, zabírání území, alkohol, drogy a prostituce. „Všechno se změnilo,“ říká tiše, s nádechem rezignace. „Náš svět už nikdy nebude stejný jako v dobách mého dědečka.“ Přesto uznává, že mladší generace v tom vidí i přínosy. Hlavně vzdělání, technologie a lepší zdravotní péči. On sám se na to dívá realisticky. Ví, že nelze donekonečna vzdorovat. Svět se mění a s ním i kultura Kayapo. Umí číst i psát a už více než osmnáct let komunikuje s úřady jménem své komunity. Přemýšlí rozvážně a s respektem k minulosti se dívá vpřed. Hledá cestu, která zachová důstojnost a sílu jeho lidu.
Když přijde řeč na misionáře, na chvíli se zamyslí. „Dříve nás chtěli změnit,“ říká klidně, „ale dnes už si určujeme vlastní pravidla.“ V posledních desetiletích se postoj Kayapo skutečně proměnil. Většina komunit si dnes sama rozhoduje, koho na svém území přijme. V některých vesnicích působí křesťanští učitelé, jinde se naopak znovu oživují staré rituály a duchovní tradice. Zásadní obrat nastal po devadesátých letech, kdy Kayapo získali právní uznání svého území a kontrolu nad svými kulturními i náboženskými záležitostmi. Ireo říká, že misionáře nevnímá nepřátelsky. Pro mladé jsou jejich školy často cestou ke vzdělání, které je láká stejně jako svět za hranicemi savany. Zároveň si ale uvědomuje, jak důležité je udržet živé tradice svých předků, protože právě v nich vidí sílu a identitu svého lidu.
Zdroj: pib.socioambiental.org
