Horní Xingu

Parque Indígena do Xingu je jedním z největších a nejvýznamnějších chráněných území v Brazílii. Leží v severní části státu Mato Grosso, v samém srdci Jižní Ameriky, kde se setkává tropický prales Amazonie se savanami cerrada. Rozkládá se na ploše přibližně 27 000 km² a představuje oázu života v poušti odlesněné krajiny, která jej dnes ze všech stran obklopuje. A to doslova. Při naší návštěvě jsme projeli stovky kilometrů prašnou vykácenou krajinou s nekonečnými lány sójových polí. Dost často nás zmáhala deprese a velké pochyby, jestli opravdu v těchto podmínkách mohla přežít nějaká původní kultura. O to víc jsme byli překvapeni, když jsme náhle vjeli do rozsáhlé savany plné života. O to více jsme cítili dojetí, když indiáni kmene Kayapo nám hrdě prstem z vršku ukázali, co se jim podařilo zachránit. Domov… O tom ale v dalším vyprávění. Park dnes chrání nejen výjimečnou přírodu, ale i kultury původních obyvatel, kteří zde po staletí žijí.

Území zahrnuje horní povodí řeky Xingu a jejích přítoků. Tvoří ho mozaika ekosystémů od bujné vegetace kolem řek, přes otevřené savany s palmovými háji až po sezónní mokřady. Biodiverzita je mimořádná. V oblasti žijí stovky druhů ptáků, savců, ryb i obojživelníků, z nichž mnohé jsou ohrožené nebo endemické. Park funguje jako přirozená ekologická bariéra, která zadržuje vlhkost, reguluje srážky a brání šíření požárů a sucha z okolních zemědělských oblastí. Je také jedním z posledních území, kde amazonská savana zůstává téměř nedotčena.

Domov indiánů

Dnes zde žije 16 domorodých etnických skupin, které mluví čtyřmi různými jazykovými rodinami – arawackou, karibskou, tupi-guaraní a makro-jê. Patří k nim Kalapalo, Kamaiurá, Kuikuro, Mehinaku, Yawalapiti, Trumai, Waujá, Aweti, Ikpeng, Kaiabi, Kisêdjê, Yudjá/Juruna, Tapayuna, Nahukuá, Naruvotu a Matipu. Některé z těchto etnik, především Kaiabi, Ikpeng nebo Tapayuna, byly v průběhu 50. až 70. let přesídleny do Xingu z jiných oblastí, aby unikly násilí, nemocem či tlaku kolonizace. Přesto zde všechny komunity žijí v kulturní rovnováze, udržují vlastní jazyky i rituály a společně tvoří unikátní civilizační celek známý jako „Horní Xingu“.

Vznik parku byl zásadní ze dvou důvodů. Z ekologického hlediska je Xingu klíčovou oblastí pro udržení klimatu a biodiverzity centrální Brazílie. Z kulturního pohledu je územím, kde mohou indiánské kmeny žít podle svých vlastních zákonů a tradic. Brazilský stát zde uznává jejich právo na sebeurčení, a správa území probíhá prostřednictvím místních rad a organizace ATIX (Associação Terra Indígena Xingu). Organizace byla založena v roce 1995 zástupci všech etnických skupin v oblasti a stará se o ochranu hranic, vzdělávání, zdravotní péči i udržitelný rozvoj.

Zpátky do minulosti

Oblast řeky Xingu v Brazílii prozkoumal jako první německý etnograf Karl von den Steinen, který zde vedl expedice v letech 1884 a 1887. Jako první Evropan se dostal do srdce dnešního Horního Xingu a popsal kmeny Mehinaku, Kuikuro a Kamaiurá. Zaznamenal jejich jazyky, obřady i umění a popsal jejich výjimečné mírové soužití.

Na jeho výzkum navázal Max Schmidt, který na přelomu 19. a 20. století podrobněji zkoumal jednotu různých komunit spojených společnými rituály a sociální strukturou. O několik desetiletí později zde působil i Franz Caspar, švýcarský misionář a etnograf, který ve 30. a 40. letech 20. století popsal tehdejší život vesnic Horního Xingu a první kontakty s vnějším světem. Společně tito tři badatelé položili základní kámen poznání regionu a jejich práce připravila půdu pro pozdější činnost bratří Villas Bôas a vznik Parque Indígena do Xingu. 

Bratři Villas Bôas

Vznik parku Xingu je úzce spjat se jmény tří bratrů – Orlanda, Cláudia a Leonarda Villas Bôas, kteří zasvětili život ochraně amazonských domorodců. V roce 1943 se zúčastnili expedice Roncador–Xingu, jejímž cílem bylo zmapovat neprobádané oblasti a připravit půdu pro kolonizaci vnitrozemí. Bratři se však na expedici vydali s jiným přesvědčením. Brzy pochopili, že setkání s původními obyvateli není střetem civilizací, ale příležitostí ke vzájemnému soužití. Naučili se jejich jazyky, přijali zvyky a začali prosazovat mírový kontakt, což bylo v té době průlomové.

V padesátých letech začali bratři Villas Bôas usilovat o vytvoření uzavřené oblasti, kde by domorodé národy mohly žít podle svých tradic, ochráněny před tlakem kolonizace, šířícími se nemocemi a těžbou. Po letech vyjednávání se jim podařilo přesvědčit vládu i veřejnost o důležitosti ochranného pásma a jejich snaha vyvrcholila 14. dubna 1961, kdy byl vydán prezidentský dekret o založení Parque Nacional do Xingu. Šlo o první velkoplošné území svého druhu v celé Jižní Americe. Orlando a Cláudio Villas Bôas zůstali ve Xingú dlouhá léta. Žili mezi indiány, dohlíželi na ochranu hranic a prosazovali pravidla, která zaručovala kulturní autonomii. Ve spolupráci s lékařem Noelem Nutelsem organizovali zdravotnickou pomoc, která zachránila stovky životů.

FUNAI

Jejich působení se stalo inspirací pro vznik nové státní instituce – FUNAI (Fundação Nacional do Índio), založené roku 1967. FUNAI nahradila dřívější SPI (Serviço de Proteção aos Índios), která byla rozpuštěna po skandálech s korupcí a zneužíváním domorodců. Nová organizace vznikla s cílem chránit území, kulturu a práva původních obyvatel.

Během vojenské diktatury (1964–1985) čelila FUNAI složitému období. Část jejího vedení se dostala pod tlak armády a ekonomických zájmů, což vedlo k otevření některých oblastí těžařům a stavbě silnic. Některé izolované komunity byly tehdy nenávratně zničeny. Tato zkušenost se stala varováním a v následujících desetiletích organizace prošla reformami, které posílily její nezávislost. Dnes FUNAI spravuje více než 700 domorodých území po celé Brazílii a spolupracuje s desítkami neziskových organizací, univerzit i místních komunit. Jako každá jiná podobná organizace čelí řadě obvinění, nedostatku financí a častým politickým tlakům. I tak zůstává FUNAI klíčovým pilířem ochrany původních obyvatel.

V roce 2023 došlo k významné změně. FUNAI se nově zaměřila na posílení práv domorodých obyvatel, větší zastoupení domorodých pracovníků ve vedení a spolupráci s Ministerstvem pro původní obyvatele, které vzniklo jako historický krok ke spravedlivějšímu vztahu státu k původním komunitám. Zároveň se rozvíjejí projekty s univerzitami a ekologickými institucemi, které kombinují tradiční znalosti s moderní vědou, například při monitorování klimatu, lesních požárů nebo při obnově rybích populací v řece Xingu.

Vyhráli?

Cítíme, že ano. Jde o to, jestli je to opravdu „výhra“. Uprostřed nedozírných sójových polí přežila oblast, kde původní obyvatelé mohou žít v relativním klidu s alespoň základními jistotami. Nebylo to jednoduché a stálo je to mnoho lidských životů. V minulosti čelili nemocem, násilným přesunům, pokusům o christianizaci i rozkladu tradičních struktur. Mnoho vesnic zaniklo a posvátné rituály musely ustoupit tlaku vnějšího světa.

Dnes se situace v mnohém změnila. Díky vzniku Parque Indígena do Xingu získali místní kmeny prostor, kde mohou uchovávat své tradice, rozhodovat o vstupech cizinců a rozvíjet vzdělání či zdravotní péči podle vlastních pravidel. Přesto tlak okolního světa neutichá. Postupující hranice plantáží, znečištění řek a klimatické změny ohrožují i tuto poslední oázu původního života.

Přežít v dnešní době znamená nejen ubránit území, ale i najít rovnováhu mezi tradicí a globalizací. Mladí Mehinaku se učí portugalsky a používají mobilní telefony. Přesto se účastní obřadů a jsou hrdí na svůj původ, stejně jako jejich předci. Bojují za svá práva s vědomím, že bez udržení původních tradic se stane Brazílie jen bezduchým producentem zemědělských plodin. Jen tak dál…

Fotografie byly pořízeny ve vesnici kmene Mehinaku.