Duchovní svět

Duchovní svět hraje v existenci Mehinaku klíčovou roli a prostupuje jejich každodenním životem. Každý rituál, zpěv či ornament namalovaný na těle má hluboký význam a spojuje lidi s předky i duchy přírody. Právě tato jednota duchovna a přírody dává kultuře Mehinaku výjimečnou soudržnost a sílu odolávat vnějším vlivům. Od prvních kontaktů s misionáři byly kmeny v oblasti vystaveny snahám změnit jejich pohled na svět a přivést je na tu „správnou víru“. Přesto jejich původní duchovní tradice přetrvaly. Misijní činnost, která se snažila nahradit tradiční systém víry křesťanským učením, zanechala stopy jen v několika vesnicích na okrajích parku, zatímco jádro komunity si uchovalo své rituály i víru v původní podobě. Krátké období cizího vlivu připomíná snad jen to, že někteří lidé dnes vnímají Ježíše jako součást vlastního duchovního světa. Omezení misijní činnosti zavedli už bratři Villas Boasové, kteří usilovali o zachování původních kultur Xingu.

Kultura a tradice Mehinaku stojí v samotném srdci duchovního života oblasti horního Xingu. Mnohé z nejvýznamnějších rituálních zpěvů se provádějí právě v jejich jazyce a řada duchů, které uctívají i jiné kmeny, nese jména arawackého původu. Antropoložka Ellen Basso ve svých studiích popisuje, že kmen Kalapalo zpívá obřadní písně v jazyce Mehinaku, přestože patří k národu mluvícímu karibským jazykem a významu slov nerozumí. Tento pozoruhodný jev dokládá silný kulturní a duchovní vliv Mehinaku v celém regionu.

Zdobení

Pro kmen Mehinaku je zdobení těla nejen výrazem krásy, ale i součástí jejich kulturní identity. Historicky i v současnosti hrají tělesné malby a ornamenty důležitou roli při různých rituálech a slavnostech. Každý vzor má svůj význam, ať už jde o označení postavení, rodinné příslušnosti nebo osobní příběh. Pro malování používají přírodní barviva, hlavně rudou směs urucum, kterou získávají ze semen plodů keře Bixa orellana, nebo černé barvivo genipapo, a nanášejí je v precizních vzorech na tělo podle příležitosti. Ornamenty na těle tak nesou symboliku síly, krásy a vazby na tradice.

Některé ženy mají na ramenou vytetovány čtyři vodorovné čárky, které symbolizují příslušnost k náčelnické rodině a zároveň slouží jako ochranné znamení. Svou krásu podtrhují množstvím náramků a náhrdelníků z korálků a přírodních materiálů. Mimořádně ceněné jsou náhrdelníky z drobných, pečlivě opracovaných kousků ulit velkých sladkovodních plžů, kterým místní říkají nejoshell nebo nandoo. Jejich výroba vyžaduje mimořádnou zručnost a trpělivost, a proto se jí věnují pouze ti nejzkušenější. Tyto náhrdelníky nosí muži i ženy jen při výjimečných příležitostech. Ženské verze bývají jemnější a precizněji zpracované, zatímco mužské jsou masivnější. Nejvyšší postavení v komunitě pak vyjadřují náhrdelníky z jaguářích drápů, které se dědí z generace na generaci.

Rituály

Stejně jako ostatní kmeny horního Xingu se i Mehinaku účastní pestrého sledu mezikmenových slavností, které se konají celý rok. Mezi nejdůležitější oslavy patří jmenování nových náčelníků, svátek manioku zvaný perereba, rituál zemřelých kuarup a slavnosti období dešťů huluki. My jsme se účastnili poetického rituálu mapulava, jehož název lze volně přeložit jako oslava polibků květů. Několik dní se tančí a zpívá na počest opylujícího hmyzu a netopýrů, kteří v noci opylují posvátné stromy pequí (Caryocar brasilense). Mehinaku věří, že v těchto stromech přebývají duchové chránící vesnici a přinášející úrodu. Zároveň jim na konci roku plodí chutné a výživné ovoce.

Tento obřad jsme sledovali při zapadajícím slunci, kdy se sešla celá vesnice. Právě tehdy nám byla představena mladá Ariana, která dokončila iniciační rituál dospělosti. Po měsících strávených v izolaci mezi ženami své rodiny si nyní symbolicky ustřihla ofinu jako znamení, že vstupuje do nové životní etapy. Její otec ji s hrdostí vedl v čele slavnostního průvodu jako dospělou ženu. 

Závěrečné odpoledne patřilo rituálu kajumai, který nám měl zajistit bezproblémové pokračování naší cesty. Muži při něm rozezněli dlouhé posvátné flétny watamy, jejichž kouzelný tón se nesl celou vesnicí jako ozvěna.

Huka Huka

Huka huka je posvátný zápasnický rituál, který se dodnes praktikuje mezi domorodými kmeny v oblasti horního Xingu. Tento boj je neoddělitelnou součástí slavnosti kuarup, ceremoniálu uctění mrtvých, během něhož se setkávají různé komunity, aby společně oslavily život, obnovily přátelství mezi kmeny a vzdaly poctu zemřelým předkům. V zápasech huka huka se zrcadlí duchovní i fyzická síla, rovnováha a disciplína. To jsou hodnoty, které tvoří základ mužské identity.

Snem každého mladého chlapce ve vesnici je být úspěšným zápasníkem. Od raného věku se zapojují do přátelských soubojů se svými vrstevníky, při nichž napodobují dospělé muže. V těchto hrách se rodí první sny o tom, stát se jedním z vyvolených, kteří budou v dospělosti reprezentovat svůj kmen při slavnostních zápasech. Kdo z nich se nakonec stane nejlepším, ukáže až čas. Už v dětství se ale pozná, kdo má nejen fyzickou sílu, ale také disciplínu a odhodlání, bez nichž se skutečný zápasník neobejde.

Místní muži neznají žádné složité systematické cvičení. Jejich síla vyrůstá z přirozené houževnatosti a vytrvalosti. Ti nejodhodlanější procházejí zocelujícím rituálem zvaným papiakakia. Během něj si nechávají poškrábat záda, hruď a paže nástrojem zvaným pia, což je trojúhelníkový úlomek kalabaše, do kterého jsou vsazeny zuby dravé ryby, kterou místní přezdívají upíří ryba. Rituál provází silné krvácení, které má podle přesvědčení mužů tělo posílit a pročistit krev.

Po rituálu se rány polévají výluhem ze zvláštních rostlin, který zastavuje krvácení a urychluje hojení. Karua, pětatřicetiletý muž s mohutnou postavou, prý tento rituál provádí od svých dvanácti let každý týden. K tomu pije hořkou bylinnou směs, která posiluje svaly. Při pohledu na jeho herkulovskou postavu není pochyb, že veškeré přípravné rituály fungují.

Zápasy se konají vždy odpoledne, když slunce ztrácí svou sílu. Každý bojovník se na tento okamžik připravuje dlouhé týdny. Před zápasem musí dodržovat přísná pravidla. Nejí tučné ryby, zdržuje se sexu a nesmí se přiblížit k ženě, která menstruuje, protože podle víry by tím ztratil svou sílu.

Samotný zápas má přesně daný řád. Oba soupeři začínají v kleče a za doprovodu bojových zvuků se snaží jeden druhého uchopit. V okamžiku, kdy se jejich těla dotknou, propukne zápas. Snaží se vyvést soupeře z rovnováhy, zvednout ho nebo srazit k zemi. Vítězem je ten, kdo přiměje protivníka dotknout se země jinou částí těla než koleny nebo chodidly. Za vítězství se považuje i to, když bojovník položí ruku na zadní část stehen či hýždí soupeře, čímž symbolicky projeví svou převahu. Údery ani kopy nejsou dovoleny. Po skončení zápasu se oba soupeři obejmou, jako vyjádření přátelství a respektu. Huka huka jsou fascinujícím příkladem rituálního boje, který naplňuje sociální i spirituální funkce. Slouží k udržení prestiže a hierarchie, ale zároveň posiluje mezikmenové vztahy a mír v regionu.

Smrt není konec

Pohřební zvyky kmene Mehinaku patří k nejvýraznějším projevům jejich víry a úcty k předkům. Smrt není chápána jako konec, ale jako přechod do jiného světa. Pohřeb je duchovním obřadem, který spojuje živé s předky a udržuje rovnováhu světa.

Náčelníci jsou pohřbíváni ve stoje, aby i po smrti symbolicky zůstali na nohou a dohlíželi na vesnici. Po smrti zavěsí pozůstalí před chýší novou hamaku, do které uloží tělo spolu s osobními předměty, ozdobami a dary od vesničanů. Poté šest nejváženějších mužů odnese tělo za doprovodu zpěvů na pohřební místo uprostřed vesnice. Tam je připraven hrob, do kterého se tělo postaví a zasype hlínou. Na hrob položí velkou hliněnou nádobu, která má chránit duši zemřelého před cestou do světa předků. Obyčejní lidé bývají v leže pohřbíváni poblíž vesnice. Pokud zemře dítě, v některých případech je pohřbeno v chýši pod hamakou otce, aby symbolicky zůstalo se svou rodinou. Po pohřbu vládne ve vesnici ticho, nikdo nemluví, děti si nehrají a celá komunita dodržuje jednodenní smutek.

Kuarup

Mehinaku věří v propojení světa živých a mrtvých. Podle jejich představ duše po smrti odchází do nebeské vesnice, kde žijí duchové předků. Na tuto cestu ji provází řada na sebe navazujících rituálů, které vrcholí slavností Kuarup. V případě úmrtí náčelníka muži v mužském domě vytvoří totem ume, bohatě zdobený ornamenty. Kuarup se koná až poté, co se duše zesnulých usadí v říši předků. Tento obřad spojuje celé komunity horního Xingu a patří k nejvýznamnějším rituálům Amazonie.

V jazyce Mehinaku se slavnost nazývá Kajmaji. Koná se až rok po úmrtí podle dohody mezi rodinami a jednotlivými kmeny. Přípravy trvají týdny, chystají se dary, jídlo a společná hostina. Lidé se zdobí a malují si na tělo ornamenty. V centru vesnice se vztyčují malované kmeny ume představující konkrétní zesnulé. Kruhový prostor vesnice s prázdným středem a mužským domem dává celému rituálu jasný řád a symbolický význam.

Obřad doprovázejí zpěvy žen a hra mužů na posvátné flétny watamy, které jsou ukryté na tajných místech a smí se jich dotknout jen při mimořádných příležitostech. Jejich tón je považován za hlas předků. Slavnost vrcholí zápasy huka huka, v nichž silní muži navazují na tradici zemřelých a přátelskými souboji upevňují vzájemné vztahy mezi kmeny horního Xingu.

Setkání se šamanem

Ve vesnici Utawana žije věhlasný šaman Takujari, jehož jméno znají lidé z širokého okolí. Jeho schopnosti dávno přesáhly hranice kmene Mehinaku a přicházejí za ním i obyvatelé jiných komunit, kteří musí urazit dlouhé vzdálenosti. Jak sám říká, šamanů ubývá a lidé už mladým nástupcům příliš nevěří. Důležitou roli hraje dostupnost západní medicíny a léků, které často působí rychleji a účinněji. Přesto si Takujari udržuje respekt a důvěru.

Nikdo přesně neví, kolik je mu let, a on sám to nepovažuje za důležité. Své schopnosti nezískal po předcích, tak jak to bývá zvykem u jiných společností. Byl přivolán samotnými duchy, kteří ho odvedli do svého světa. Právě tam se setkal s duchem své matky, který mu předal nadpřirozenou sílu. Podle něj se svět duchů podobá tomu zemskému, jen v něm panuje větší úcta, pokora a harmonie. Učil se od staršího šamana, který mu pomazal oči bylinkami, aby mu otevřel skrytý svět. Od té chvíle se jeho život navždy změnil.

Dnes uzdravuje nemocné, nahlíží do budoucnosti a chrání před silami černé magie. Prý existují šamani, kteří ji ovládají a používají. Přiznává, že boj s nimi není snadný. Vypráví smutný příběh chlapce, kterého se snažil uzdravit, ale bylo už pozdě. On komunikuje hlavně s duchem Pahe v podobě opice a duchem savany. Ti ho v minulosti několikrát zachránili. Ví, že mu jednou dají znamení, až se jeho čas naplní. Když přišla řeč na budoucnost světa, odpověděl tiše, že ji nevidí příliš radostně, ale musíme všichni věřit…

Zdroje: pib.socioambiental.org a encyclopedia.com