Běh s Tarahumary, Mexiko - Milan Daněk | Planeta lidí

Běh s Tarahumary

Kmen:
Tarahumara
Autor:
Milan Daněk
Datum návštěvy:
srpen 2011, březen 2012, březen 2022
Běh s Tarahumary, Mexiko - Milan Daněk | Planeta lidí

„Když běžíš po zemi a běžíš současně s ní, můžeš běžet donekonečna." 

Moderní věda zkoumající genetické informace není jediným zdrojem poznání o původu a vývoji člověka. Stále žijí svědkové pradávné minulosti lidstva. Cílem našich výprav bylo zdokumentování posledních izolovaných míst unikajícím před pokrokem moderního světa. V těžce dostupné divočině jsme pokaždé dobře využili fyzickou i psychickou zdatnost získanou v běžecké přípravě. Ale až kniha „Born to Run“, s českým názvem „Zrozeni k běhu“ a podtitulem „Zapomenutý národ a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa“ nám dala impuls k výpravě, která spojila náš zájem o běh a o život přírodních národů.

Evoluce člověka

Kniha skvělého vypravěče Christopera McDougalla o závodě špičkových ultramaratónců s prostými indiány kmene Tarahumara, obutými do sandálů vyrobených z gumy starých pneumatik, se čte jedním dechem. Neuvěřitelně rychle se stala světovým bestsellerem. Vedle, místy nadsazeně idylického, popisu života zapomenutého indiánského kmene, se zde čtenář seznámí se zajímavou teorii vývoje lidstva. Zjednodušeně, že Homo sapiens svou evoluční soutěž o přežití vyhrál právě díky běhu. Vědci zabývající se anatomií a biomechanikou pojmenovali 26 znaků, které z člověka dělají jednoho z nejvytrvalejších mezi všemi tvory. Pružné nohy, nahá kůže umožňující pocení, způsob dýchání, vzpřímené štíhlé tělo, které lépe odolává přímému slunci, a tak dále… Člověk moderního typu nikdy nebyl nejrychlejší, ale stal se nejlepším běžcem na dlouhé tratě. Právě toto mu dalo výhodu před neandrtálci. Ti byli sice stejně inteligentní jako my. Byli silní a mrštní, živili se lovem velkých zvířat, ale v běhu na velké vzdálenosti nám nemohli konkurovat. Když došlo před 40 tisíci lety k oteplení planety a rozsáhlé savany ovládly rychlé antilopy a další kopytníci, zmizeli spolu s mamuty, jejich hlavní kořistí. Způsob lovu našich předků, kteří ještě neměli luky a šípy k zabíjení na dálku, byl jednoduchý. Svou kořist dokázali uštvat. Zvíře má první minuty náskok, když je však lovec udrží v dohledu, začne je postupně dobíhat. Vzdálenost, kterou musí překonat, než kořist zkolabuje, může dosahovat až k délce dnešního maratónu.  Legendy o tomto způsobu lovu můžeme slyšet po celé planetě – vyprávějí je indiáni v Americe, Austrálci i afričtí Masajové. Hrdiny těchto příběhů jsou však praotcové, kteří už dávno nežijí. Doloženě však existují pouze dvě místa a případy, kde a kdy se podařilo tento prazpůsob lovu uvidět a zaznamenat. Vedle Křováků v pouštích Kalahari jsou to Tarahumarové v mexickém statě Chihuahua. Domorodé obyvatele, kteří sami sebe nazývají Rarámuri, barvitě ztvárňuje zmíněná kniha. Styl popisu jejich nadlidských schopností, superatletů, žijících izolovaně v úkrytech divokých skal, zde vyznívá místy až příliš lacině idylicky. Jednalo se o nadsázku nebo je vše popsáno pravdivě? K nalezení odpovědi jsme zvolili jednoduché řešení. Sbalili batohy a vyrazili na cestu do Měděných kaňonů.

Běh s Tarahumary, Mexiko - Milan Daněk | Planeta lidí

Vlakem do měděných kaňonů

Kniha popisuje zemi obývanou Tarahumary (Rarámuri), jako naprostou divočinu nedostupnou cizincům. Ve skutečnosti ji protíná železniční trať, která je považována za jednu z největších turistických atrakcí severního Mexika. Deset hodin trvá cesta z Los Mochis do městečka Creel, nejlepšího východiska pro poznávání Měděných kaňonů. Vlak CHEPE měl dostatek volných sedadel, ale nejlepší výhled k pozorování strhujících scenérií krajiny nabídl nástupní prostor vagonu. Pozvolna a vytrvale jsme v úžasu stoupali do stěn kaňonů přes 73 tunelů a 28 mostů na trati, která je označována za jednu z nejkrásnějších na světě. Samotný projekt stavby železnice v takovém terénu se zdá i dnes šíleným nápadem. Stavba, se záměrem propojit americký středozápad a pobřeží Pacifiku, trvala téměř sto let. Název území Barrancas del Cobre (Měděné kaňony) se vztahuje ke kaňonu řeky Urique a k více než dvaceti blízkým kaňonům, vyhloubeným toky šesti dalších řek do hor Sierra Tarahumara. Rozlohou jsou dohromady čtyřikrát větší než světově známější americký Grand Canyon, které místní kaňony předčí také hloubkou téměř 2000 metrů. Dna kaňonů v nadmořské výšce kolem 500 metrů mají subtropické klima, zatímco vrcholky a náhorní plošiny ve výškách dosahujících výšky 2300 metrů jsou pokryty věčně zelenými jehličnany. Ve stanici San Rafael domorodce nešlo přehlédnout. Ženy, oděné v zářivě barevných krojích, zde čekaly na každodenně přijíždějící vlak a nabízely turistům své tradiční rukodělné výrobky. Cizinců přijíždí však každých rokem méně. Příčinou není nedostupnost krajiny, ale drogová válka, která se nevyhnula ani tomuto koutu Mexika. V roce 2006 ji mocným drogovým kartelům vyhlásil prezident Felipe Calderón po svém nástupu do funkce. Jenže jeho opatření k poklesu násilností nevedly. Střety gangů mezi sebou nebo s policií či s vojáky si v posledních létech vyžádaly na desetitisíce lidských životů. Život původních obyvatel není i proto vůbec idylický, jak to vyznívalo při četbě knížky. V tomto roce postihlo kaňony i nebývalé sucho a extrémně nízké teploty, což zapříčinilo neúrodu kukuřice.

Hledání běžců

Zjistili jsme, že očekávané indiánské běžce, zde jen tak běžně nepotkáme. Na mnoha místech prý už Tarahumarové běhat úplně přestali. Paradoxně jsme museli dát za pravdu větě z úvodu knihy: „Opravdové Tarahumary neuvidíš, dokud se Ti sami neukáží“. V okolí malebného Creelu jsme prošli několik tradičních vesnic. Místní podobným návštěvám už přivykli, zejména ti, kteří po staletí obývají příbytky v jeskyních. Prodej tradičních výrobků je pro ně příležitostí jak získat trošku peněz. Ale stále žádní běžci. Za nimi prý musíme do Batopilas. Klikatou prašnou cestou zařezanou do srázu kaňonu sjíždíme dolů z chladného rána v nadmořské výšce 2300 m. Historické městečko, pamatující zašlou slávu stříbrných dolů, leží ve výšce pouhých 500 m a je obklopeno krajinou plnou kaktusů. Příjemná atmosféra, všichni se tu znají a každý cizinec je vítaným hostem. Zdejší indiáni prý běhají, ale jejich vesnice jsou však z města daleko. Nejvíce prý zjistíme ve městě Urique na dně stejnojmenného kaňonu, kde se každoročně koná Caballo Blanco Ultramaratón. Domluvili jsme průvodce na třídenní pochod, jenže vše dopadlo jinak. Při procházce po okolí jsem neodolal pokušení vlézt do jedné ze starých štol a i s kamerou se po hlavě zřítil do čtyřmetrové jámy. Naštěstí místní policie rychle přispěchala na pomoc a s její pomocí jsem se vyškrábal ven.  Navzdory mým protestům mě odvezli k ošetření.  Naštěstí se nezjistilo žádné vážné zranění, jen potlučené tělo, zlomený malíček a tři tržné rány vyžadující drobné šití. Z plánovaného treku napříč kaňony indiánským územím tak nebylo nic. Od mladé lékařky jsme se však dozvěděli spoustu zajímavých informací, které vyvrátily mýty o pohádkově pevném zdraví Tarahumarů. Vyprávěla, že i je trápí degenerativní nemoci genetického původu, problémy s páteří, s tlakem. Prý je s nimi těžká domluva, chtěla by se naučit jejich jazyk. O účincích údajného zázračného nápoje ze semínek chia nevěděla nic, nejraději prý pijí sladkou coca-colu a samozřejmě pivo. S obavou jsem čekal na účet za ošetření. Doktorka však platbu odmítla se zdůvodněním, že zde v oblasti indiánského osídlení všem zdravotní péči hradí stát.

Prodavačka suvenýrů. Tarahumara - Mexiko | Milan Daněk

Do Urigue jsme tedy přijeli velkou oklikou autem. V kanceláři na radnici jsem si všiml knihy Born to Run. „Četla jste ji?“ zeptali jsme se Cecil, anglicky mluvící mladé úřednice, která zde má na starosti turistický ruch. „Ne celou, jen úryvky“, odpověděla trochu rozpačitě. „A co na ní říkáte?“ „No začátek je trochu úsměvný, ale závěr, který popisuje průběh závodu se mi libí.“  Byla velice ochotná a snažila se nám pomoci v záměru setkat se některým s běžců. Loňský vítěz závodu, který se zde každoročně koná (nebyl tedy ojedinělou záležitostí, jak se uvádí v knize) bydlí prý nedaleko. Označení „nedaleko“ mělo však v divočině Měděných kaňonů jiný význam než v našem pojetí. Abychom mohli Miguela Laru navštívit, bylo nutné nejprve vystoupat nekonečně klikatou cestou zhruba tisícimetrovým převýšením srázu kaňonu Urique a pak jet dál dalších přibližně 10 kilometrů na ranč Maria Muňoze.  Mexičana, který  je úzce spjat s tradičním běháním domorodců. Při prohlídce ranče naši pozornost upoutala potní chýš. Dozvěděli jsme se, že zde před každým důležitým závodem probíhá tradiční obřad duchovního očištění. Přišel malý postarší indián v klobouku a Mario ho představil jako účastníka slavného ultramaratónu v Coloradu v roce 1994. Vcelku rychle jsme se dohodli, že nám tento muž jménem Satulino Peréz bude dělat průvodce na další cestě.

Nová generace

Během cesty do domorodé vesnice Porochi jsme několikrát museli přelézt ostnaté dráty ohraničující pozemky zdejších farem. Jednotlivé domky, obklopené malými políčky kukuřice, byly rozesety daleko od návsi tvořené misií s kostelíkem a obchodem. Zpráva o naší návštěvě úspěšně doputovala, a po půlhodině čekání konečně přichází běžci. Satulino se s nimi chvíli o samotě domlouval a po chvíli nám přestavil dva mladíky, Miguela Laru a jeho bratra Juana. Společně jsme se vydali k jejich domku. Oba působili nesměle a velmi skromně, zjevně nebyli na obdobné návštěvy zvyklí. K maličkému hliněnému domku jsme došli asi po půlhodině. Zjišťujeme, že starší Miguel ve svých dvaceti letech už není nováčkem běžeckých závodů. Ochotně ukazoval fotografie a sbírku medailí z různých závodů. Chtěli jsme vyzvědět podrobnosti z jeho tréninku. Odpověděl, že běh cíleně netrénuje, snad jenom, když se blíží nějaký závod. Do školy chodil čtyři roky, nyní dvakrát týdně běhá 40 km za prací do Cerocahui. A běhá i každou neděli. To když se sejde celá vesnice na tradiční rarajípari -  soutěž  dvou družstev, které po dohodnuté trase běží a kopou před sebou dřevěný míč. „Donesou se nějaké ceny, třeba koza, uzavřou se sázky, někdy takový závod trvá hodně dlouho a běží se desítky kilometrů. Chtěl bych se někdy dostat i na ultramaratónské závody mimo Mexiko, ale získat vízum je obrovský problém“, posteskne si. 

Tarahumara, Rarámuri - Milan Daněk | Planeta lidí

Pravda o bílém koni 

Američana Caballa Blanca alias Bílého koně i jeho ultramaratón v oblasti Měděných kaňonů  zde znal snad každý. Bylo jasné, že nejde o smyšlenou postavu. Jen to nebyl poustevník běhající pustinou a žijící jako indián v domku postaveném z kamenů. Románově pojaté zpracování knihy z něj udělalo mýtického hrdinu a přineslo světový ohlas. Ale i on sám však říkal, že ne všechny informace, které jsou v poslední době na vlně zájmu zveřejňovány, jsou seriozní. „Některé věci, které se teď šíří, jsou nepravdivé. Snažím se všem vysvětlovat, že Tarahumarové jsou opravdoví lidé s opravdovými problémy“, říkal tento charismatický usměvavý muž. Byl členem správní rady neziskové organizace Norawas de Rarámuri, která vyvíjí činnost na podporu a oživení starobylé unikátní kultury zdejších indiánů. A samozřejmě duší a ředitelem legendárního ultramaratónu. Jeho Caballo Blanco Ultramaratón není obyčejný závod. Startovné se neplatí, každý z příchozích účastníků je vyzván k poskytnutí daru pro místní indiánské obyvatelstvo. Veškerý zisk spojený s pořádáním akce je předán zástupcům indiánské komunity. Nejde však pouze o hmotnou podporu, ještě větší význam má podpora významu zachování kulturního bohatství tradic, ve kterých běh na dlouhé tratě hraje velmi výraznou roli. „Mnozí z indiánů už pravidelně neběhají, bylo by riskantní chtít po všech, aby běželi celých osmdesát kilometrů. Proto mohou závod ukončit vždy při doběhnutí do Urique. To je celkem třikrát. Vždy, když se rozhodnou běh ukončit, dostanou kukuřici. Její množství je však větší, pokud uběhnou delší trať. Závod tak úspěšně dokončí každý, nikdo není poražený,“ objasňuje myšlenku podpory. Jeho pozvání k účasti na této akci bylo výzvou, které nešlo odolat.

Druhá výprava

Koncem února následujícího roku jsme přijeli do Urique podruhé a tentokrát se skupinou  kamarádů běžců v čele s Danielem Orálkem, tehdy naší ultramaratónskou jedničkou patřící do světové elity se a zkušenostmi z mnoha úspěšných startů na nejtěžších závodech planety. Celkem nás bylo šest, ale šance na přední umístění šlo očekávat především od Dana. „Největší obavy mám z vysokých teplot. Přijíždíme z promrzlého Česka, tak je otázka, zda si stihneme na teplo před závodem alespoň trochu zvyknout“, vyjadřoval obavy. Všichni běžci naší výpravy jsme věkem veteráni.  Restaurace La Plaza se do posledního místa zaplnila ultramaratónci za všech koutů světa. Startovní listina zahraničních účastníků zaznamenala 83 závodníků ze 14 zemí. S výjimkou Antarktidy mají zastoupení všechny kontinenty. Každého z příchozích s úsměvem přivítal Caballo Blanco. Po podpisu prohlášení, že účast na tomhle závodě je rizikem účastníka, každý obdržel tričko klubu Mas Loco, což v překladu znamená „blázni“. Pohled mezi osazenstvo lokálu ukázal, že velká část přítomných patří mezi hobíky, mezi nimi bylo několik výkonnostních běžců,  a také legendy známé z knihy Born to Run. Nechyběl Bosonohý Ted – Opičák, dnes světově známá celebrita propagátorů tzv. minimalistického běhu. Neběhá bos, ale v sandálech, které se naučil vyrábět od Tarahumarů.

Caballo Blanco a Daniel Orálek - Milan Daněk | Planeta lidí

Přípravy na závod

Jindy ospalé městečko v těchto dnech ožilo nebývalým ruchem. Příčinou nebyl jen příjezd  ultramaratonců, jejich doprovodu a filmařů. Ze všech stran přicházeli indiáni. Již z dálky zářily jejich pestře barevné kroje. Bez výjimky se chovali skromně, dalo by se říci až plaše. Těžko věřit, že mezi nimi je i známý Král měděných kaňonů – Arnulfo Quimare, považovaný za největšího žijícího tarahumarského běžce. Do nedělního startu zbývaly tři dny určené k aklimatizaci a obeznámení s terénem. Výlety po trati vede osobně Caballo Blanco v doprovodu svého indiánského psa. Každý den na jiný úsek. Cestu k obrátce absolvovali  všichni společně, nazpět už mohl běžet či jít každý sám. Atmosféra jedinečného setkání se stupňuje každým dnem. Během slavnostního předávání startovních čísel zahraničním účastníkům spontánně probíhá vzájemné podepisování knih Born to Run. Vzali si je s sebou mnozí účastníci. Nejde jen o anglicky psané originály, je vidět výtisky v němčině, japonštině, polštině, samozřejmě nechybí dvě české knihy. Večer na náměstí proběhla fiesta v duchu místních tradic. Obřadnost uniformovaných bubeníků, trubačů, mažoretek i zdlouhavě nekonečné projevy politiků se naštěstí prolínaly s krásnou mexickou hudbou a tancem. Pozornost místních i filmařů poutal zejména Mexičan German Silva, kterému se v minulosti podařilo dokonce dvakrát vyhrát prestižní newyorský maratón. Vypadalo to, že se v tomto ročníku očekává jeho souboj s tarahumarskými běžci. Jenže druhý den bylo všechno jinak a to zásluhou našeho Dana.

Přípravy na závod, Caballo Blanco ultramarathon - Milan Daněk | Planeta lidí

Strhující souboj

Start velkého a očekávaného závodu byl ohlášen na 6:30 hodin, krátce po svítání. Místní politici si nenechali ujít příležitost ukázat se při jeho zahájení. Zřejmě bylo těžké vybrat některého z nich k výstřelu startovní pistole. Snad proto každý z významných mužů dostal do ruky praporek a start závodu odmávli všichni společně. Zvedl se oblak prachu a dopředu se vyhrnuli indiáni. Jak se dalo očekávat, ti kteří přecenili své schopnosti, postupně odpadávali. Dan se postupně přibližoval k čelu závodního pole. „Berte na vědomí, že tady v zemi Tarahumarů je všechno možné“, uváděly propozice běhu a v textu podrobně rozvedly nejrůznější možná rizika. O to příjemnější bylo zjištění, že trať je dobře značena, pravidelné a četné občerstvovací stanice jsou dostatečně zásobeny pitnou vodou, banány, pomeranči a pinolí a o bezpečnost dbají ozbrojení příslušníci početné místní policejní posádky. Po absolvování první části tratě, s výběhem do nejvyššího bodu závodu, se Dan dostal k čelu a při prvním průběhu městečkem Urigue se ocitl na první pozici. Dalších 30 km vytrvale běžel  s mírným náskokem pronásledován několika indiány seskupených kolem nám již známého  Miguela Lary. Většina doprovodné tlupy tohoto loňské šampióna však běžela mimo závod, zřejmě jen předem určený úsek. Lídr skupiny, trpělivě čekal na svoji příležitost. Vytrvale se držel v odstupu za Danem, který vedl nyní na kilometry roztažený pás běžců. V něm se mísila výbava světových sportovních značek mezi sukénky a sandály domorodců. Nejvíc udivoval pohled na ženy. Běželi oblečené úplně stejně jako při každé jiné činnosti, v dlouhých sukních, většinou s šátkem na hlavě. Den na srázech kaňonů byl horký, suchý a slunečný, kolem poledne vyhnalo pálivé slunce teplotu nad 30°C. Asi devět kilometrů před cílem přišel rozhodující okamžik závodu. Obávaná křeč! Dan musel zastavit a bohužel se situace opakovala ještě několikrát. Miguel Lara využil příležitost. Získal dostačující náskok a protnul  cílovou pásku v novém traťovém rekordu 6:40. Za ním se čtyřminutovou ztrátou Dan. Mexičany obdivovaný German Silva nakonec vybojoval třetí místo. Všichni tři dosáhli časů lepších dosavadního rekordu. Na sedmém místě doběhl japonský závodník, ale pověst nejlepších přírodních běžců to nesnížilo. Pouze tři cizinci se dostali do první desítky, mezi desítku se dostal i nestárnoucí Anulfo, Skvěle si vedla také naše Žákajda. „Páté místo mezi ženami  považuji v tak těžkém terénu a klimatu za velký úspěch“, komentovala svůj výkon. Také já jsme šťastně doběhl do cíle osmdesát kilometrů dlouhé trati. Lidé se už bavili při hudebním programu na pódiu, ale když spatřili přibíhajícího běžce, nadšeně povzbuzovali a  pochvalně tleskali. Podíval jsem se na  hodinky. Ukazovaly přes třináct hodin běhu.  Ptám se, kde se mám nahlásit. „Jsi vítěz, vyhrál jsi“, zněla odpověď z hloučku u cílové čáry. Časy  nikdo už neměřil ani nezapisoval.

Finále závodu Caballo Blanco Ultramarathon - Milan Daněk | Planeta lidí

Jsem velmi hrdý na Raramuri, fandím jejich běhu v tradiční sukni sapetas a sandálech huaraches. Dvojnásobný vítěz Miguel Lara se rozhodl nosit boty, ale jinak žije stále tradičním životem. Svět by byl lepším místem, kdybychom všichni žili skromně a jednoduše jako oni. Je správné být hrdý a zároveň pokorný. Na trať vyběhlo 490 běžců, z toho 350 Tarahumarů, a téměř všichni dokončili nejméně jednu ze tří vzdáleností na 22, 40 a 50 mil. Každý vyhrál. Sešli jsme se společně na dně hlubokého kaňonu, abychom běželi v míru. Co mohlo být lepší?“, spokojeně zhodnotil letošní ročník organizátor závodu a ochránce indiánů Caballo Blanco.

Všichni jsme jedno

Během letu vysoko nad oceánem se většině z naší běžecké party nedařilo usnout. Doznívaly zážitky z neobyčejné akce. Tohle nebyl závod, jakých se konají tisíce po celém světě. Zažili jsme závod, kde nešlo o pořadí v cíli. Zde opravdu vyhrál každý, kdo přijel. Těch několik dní na dně kaňonu spojilo Mexičany, pro které je městečko Urique domovem, indiány, kteří přišli ze všech koutů země Tarahumarů i cizince, bláznivé běžce z dalekých míst celé naší planety, hledače tajemství nejlepších běžců. Neviděli jsme indiány uštvat  jelena, ale přesto odjíždíme o velké poznání bohatší. Namísto superhrdinů jsme zde potkali skutečné lidi. V mnohém jsme  odlišní, ale v mnohém stejní a tahle slavnost běhu z nás udělala přátele. Poznali jsme pravdu  tradičního tarahumarského pozdravu „Kuira ba!“. V doslovném překladu zní hodně  výstižně: „Všichni jsme jedno!“.   

Běh s Tarahumary, Milan Daněk | Planeta lidí