Velká žízeň
Jiye patří k nejméně známým kmenům jihovýchodního Jižního Súdánu. Jejich území popsali starší cestovatelé a koloniální správa jako „Great Thirst“, tedy Velká žízeň. Je to krajina suchých savan, trnitých keřů a skalnatých návrší, kde voda přichází jen na krátké období. V dobrém roce se koryta sezonních řek naplní a pastviny zazelenají, v horším období se však vláha ztratí téměř beze stopy. Pro tuto oblast je příznačný nízký úhrn srážek a především jejich nepředvídatelnost. Domovem Jiye je krajina kolem vrchů Kassangor, při úpatí plošiny Boma ve východním Jižním Súdánu. Zde přežijí jen ti nejsilnější...
Rváči
Nejrozsáhlejší studii o Jiye sepsal belgický antropolog Gustaaf Verswijver, který mezi lety 2006 a 2009 jako jediný navštívil všechny hlavní jiyeské vesnice. Jejich pojmenování Jiye překládá jako „rváči“ nebo „ti, kteří se perou“. Tento název dobře zapadá do pověsti malého, ale houževnatého pasteveckého národa, který po dlouhou dobu bojoval o svou pozici mezi početnějšími sousedy. Jiye patří do širšího kulturního okruhu zvaného Ateker, někdy označovaného také jako Karamojong Cluster. Do stejného okruhu patří Toposa v Jižním Súdánu, Nyangatom v Etiopii, Turkana v Keni a Karamojong, Jie a Dodoth v Ugandě. Jiye mluví jazykem velmi blízkým sousedním Toposům a jejich řeč se řadí mezi nilotské jazyky. Počet se odhaduje jen těžko, ale podle Verswijvera a pozdějších statistik se pohybuje mezi 8000 a 12 000 obyvateli, což z nich činí jednoznačně nejmenší etnikum v regionu.
Odkud kam
Podle ústních tradic se Jiye oddělili od ugandských Jie někdy v osmnáctém století a postupně se posouvali na severovýchod za pastvinami a vodou. Jejich dějiny se pojí s širším pohybem pasteveckých skupin Ateker, které se v průběhu posledních staletí rozešly do dnešní Ugandy, Keni, Etiopie a Jižního Súdánu. Některé zdroje popisují již zmíněné pohoří Kassangor jako „břicho“ jejich země, tedy místo původu, útočiště a symbolický střed jejich světa. Pozdější války, sucho a tlak sousedů ale vedly k rozptýlení jednotlivých skupin. Některé osady Jiye od sebe dělí i stovka kilometrů a toto rozptýlení oslabuje jejich soudržnost i schopnost udržet vlastní identitu.
Hospodářství
Život Jiye závisí především na dobytku, který dává mléko, kůže, maso, ale hlavně společenskou prestiž a hodnotu potřebnou ke sňatkům. Skot je měřítkem bohatství a základem společenských vztahů. Každý muž má ve svém stádu jednoho nebo několik oblíbených volů s vypáleným rodovým cejchem zvaným nyemacar, který odkazuje na majitele a rodovou linii zvířete. Také ženy mají své oblíbené krávy, kterým zpívají a skládají písně.
Muži se sezónně vydávají se stády na vzdálené pastviny, zatímco ženy a děti zůstávají ve stálých vesnicích. Vedle skotu chovají kozy a ovce. V období dešťů nabývá zásadního významu zemědělství. Ženy obdělávají políčka, kde pěstují proso, kukuřici, vignu (takzvané černooké fazole), čirok a tabák. Ten má ve společnosti Jiye zvláštní roli. Sklizené listy se nechají lehce oschnout, na tři dny se uzavřou do igelitového pytle a vystaví slunci, čímž proběhne potřebná fermentace. Poté se listy dosušují a lisují do homolí, které slouží jako směnné zboží i prodejní artikl. Tabák má navíc jedinečnou diplomatickou funkci, protože funguje jako neformální propustka při přechodu na území sousedních Toposů za návštěvou trhů.
Vesnice
Při západu slunce navštěvujeme vesnici Docha. Od tábora je to pořádný kus cesty a kráčíme vyprahlou prašnou krajinou. Divím se, jak tu někdo dokáže žít. Před námi se na obrovské ploše rozprostírá osada. Podle jakéhosi sčítání z roku 2019 zde bydlelo něco málo přes sto rodin, teď jich odhadujeme daleko více. Vítá nás skupinka starších žen, které nám přidělí mladíky jako průvodce. Vcházíme na jednotlivé dvory a podáváme si ruce se všemi dospělými. Některé ženy pak zvednou obě ruce nad hlavu, což prý znamená, že jsme srdečně vítáni. Nadšeně opakujeme.
Dvory tvoří skupiny kruhových chýší, které na první pohled připomínají velké včelí úly. Stavba chýší náleží výhradně ženám a vyžaduje zručnost i zkušenost. Nejprve se vyznačí kruhový půdorys a do země se zasadí dřevěné tyče tvořící základní kostru. Mezi ně se vplétají tenčí větve a proutí, aby vznikl pevný rám pro travnatou krytinu. Ženy pak odspodu postupně přikládají a upevňují svazky trávy vrstvu po vrstvě, přičemž každý pás překrývá ten předchozí. Výsledkem je kompaktní obydlí chránící před sluncem, větrem i deštěm, postavené výhradně z materiálů dostupných v okolní krajině. Nízký vstup bývá chráněn předsazenou stříškou nebo krátkým krytým zádveřím. Jednotlivé dvory oddělují vysoké ohrady z nepravidelných větví a kůlů, které kolem chýší vymezují chráněné prostory, úzké průchody i místa pro zvířata.
Na otevřených dvorech ženy zpracovávají plodiny, připravují jídlo, vaří pivo z čiroku a starají se o děti. V okolí vesnice leží malá políčka s čirokem, prosem, kukuřicí, fazolemi a tabákem. Důležitou součástí sídla jsou vyvýšené sýpky a přístřešky na kůlech, kde uchovávají plodiny, nástroje a domácí potřeby. Děti se od malička pohybují mezi dospělými a přirozeně se učí práci podle věku a pohlaví. Chlapci postupně přebírají péči o kozy a dobytek, dívky se učí domácím pracím, zemědělství a péči o rodinu.
Společnost, víra a déšť
Společnost Jiye se opírá o otcovské rodové linie a je exogamní, takže partneři musí pocházet z jiných klanů. Klíčovou roli při sňatku hraje dobytek, který se za nevěstu platí. Předaná zvířata mají mnohem hlubší význam než obyčejný dar. Stvrzují spojenectví mezi dvěma rody a tvoří závazek, na který se obě rodiny mohou v těžkých časech spolehnout. Muž se tak nežení pouze se svou ženou, ale vstupuje do širšího svazku s celou její rodinou. Když přijde sucho a stáda hynou, mladí muži ztrácejí možnost zaplatit a svatby se odkládají. Kdo má dostatek krav, může mít i více žen. Mnohoženství se tak stává viditelným znakem bohatství a prestiže.
Společenská autorita je rozdělená mezi náčelníky a jejich zástupce, radu starších, vážené válečníky a věštce léčitele zvané emuron. Jejich postavení stojí na respektu, zkušenosti, schopnosti léčit a chránit komunitu před škodlivými silami. Základem duchovního života je víra v nejvyšší bytost a v duchy předků. Onu svrchovanou sílu Jiye nazývají Apayok a spojují ji s kráterem hory Kesegor. S předky se propojují prostřednictvím šamana, modlí se k nim a přinášejí oběti hlavně v těžkých dobách, jako jsou sucha, nemoci nebo nákazy postihující stáda. Ve vyprahlé krajině má déšť a voda zásadní význam pro úrodu i pastviny, a proto se kolem nich soustředí velká část duchovního života. Zásadní rozhodnutí, oběti i prosby o déšť se odehrávají při posvátném shromáždění zvaném akiriket, kde se přirozeně prolíná náboženský a politický život komunity.
V posledních letech do života Jiye vstupuje křesťanství spolu s misijními stanicemi a školami. Bližší kontakt s městy vede mnohé k přijímání nové víry, která se v praxi prolíná se staršími představami o předcích, vodě, dobytku a ochraně rodu. V oblasti, kde se identita malého národa ocitá pod tlakem silnějších sousedů, se náboženství zároveň stává prostorem proměny, vzdělání i nové společenské orientace.
Princezny s korunkou na hlavě
Už od první chvíle nás zaujaly masivní korálkové čelenky vystupující z čela. Připomínají korunky afrických princezen. Jednotný vzor a barevné kombinace odkazují na klan, ke kterému ženy náleží. Při večerním tanci se nápadně shlukovaly právě podle barevných variací. Skupinka červených, skupinka bílých žen... Zasvěcený člověk tak pozná rod i postavení na první pohled. Jednotlivé kombinace prý odkazují na zvířata, podle kterých se klany identifikují. Některé čelenky navíc doplňují gumy od trenek, přičemž nejoblíbenější se zdá být značka Calvin Klein.
Dalším důležitým zdobením lidského těla je skarifikace. Ženy mívají v oblibě jemný vzor teček v obličeji jako znamení krásy a dospělosti. Jemná kůže se ostrým trnem nabodne a žiletkou seřízne. V obličeji to musí být obzvláště bolestivé. Do otevřených míst se vtírá popel a hlína, které ránu krátkodobě zanítí, a vzniká tak plastická jizva. Mužské jizvy vyprávějí o odvaze a často i o přemoženém nepříteli. Vytoužený vzor se nejprve klacíkem načrtne na kůži a potom se pomalu a trpělivě vyřezává. Vazivo pak vytvoří obrazec, na který jsou právem hrdí. Vydržet celý obřad bez projevu bolesti je věcí cti, protože pláč by zostudil člověka i jeho rodinu. Kdo nosí víc jizev, toho ostatní obdivují. Skarifikace tak vypovídá o kráse, odvaze i společenském postavení člověka.
Celkový dojem dotváří piercing po celém obličeji. Skrz propíchnutý ret a okraje uší se provlékají ozdoby, tradičně z korálků, kostí či kovu. Dnes si do otvorů zasouvají cokoli, co padne do oka a do ruky, takže ve rtu často vidíme náplň do propisky nebo brčko. Člověk přece musí jít s dobou a improvizace sem patří jako součást stylu. K tomu se přidávají četné náhrdelníky a náramky na rukou i nohou. Některé nejstarší ženy mají nařezané okraje uší, což jsme ve větší míře zaznamenali u kmene Lotuko.
Tanec loučení
Poslední večer míříme znovu do vesnice Docha. Místní se s námi přišli rozloučit. Kolem nás už stojí několik stovek vesničanů a další stále přicházejí ze všech stran. Atmosféra začíná gradovat. Obrovský zástup žen a dětí se postupně dává do tance. Nejdříve každý sám za sebe, ale jakmile se rytmus ustálí, začne se kolem nás tvořit pohyblivý kruh a my stojíme uprostřed. Všichni vyskakují snožmo do výšky s rukama nad hlavou. Ženy se kolem nás předhánějí v co nejvýraznějších kreacích, až se celý dav promění ve splývající masu všemožných barev. Jejich zpěv přechází v chorál a bosé nohy i ošlapané sandály duní do udusané hlíny. Kolem se zvedá oblak rudého prachu. Pak se ale celá skupina jako jeden celek natočí směrem k nám a začne se pomalu valit vpřed. Tanečnice nás tlačí před sebou, krok za krokem, zpěv houstne a my ustupujeme. Místy to působí až hrozivě, protože síla davu je obrovská a my v něm nemáme kam uhnout…
Nejistá budoucnost
Současnost Jiye nejvíc určuje tlak Toposů, rozkolísané počasí a dozvuky války. Druhá súdánská občanská válka v letech 1983 až 2005 zasáhla jejich území obzvlášť tvrdě, protože leželo na citlivém rozhraní zájmů různých ozbrojených sil. Svou roli hraje i jakýsi domino efekt. Sucho a tlak Turkanů žene Toposy směrem k Jiye a ti jsou pak vytlačováni dál k území Murlů. Toposové dnes navíc Jiye omezují v přístupu k oblasti řeky Kurun, jedné z jejich důležitých pastevních oblastí. K tomu se přidává rozptýlení mezi silnější etnika, které oslabuje jejich soudržnost a otevírá cestu k postupné asimilaci. A samozřejmě aktivita misionářů také přispívá svým nemalým dílem ke změně tradičních hodnot.
