U Hmongů na konci roku
Tržiště Dong Van
Nedělní trhy Dong Vanu se celoročně těší velké oblibě a sjíždějí se na něj lidé ze širokého okolí, ať už patří k místní většině Bílých Hmongů, nebo k jiné etnické skupině. My navíc měli to štěstí, že jsme tam byli v neděli těsně před oslavou Nového roku, kdy prý slavnostní nálada, tudíž i oděvy, a koupěchtivost lidí dosahuje vrcholu. (Asi jako u nás před Vánoci. V jihovýchodní Asii si totiž dárky dávají právě k novému roku a s oslavou tohoto svátku je spojena i větší konzumace jídla.)
Na tržnici jsme vyrazili ještě před snídaní, poučeni z jiných měst, kde prodejní ruch začínal už se svítáním. V Dong Vanu však prodejci teprve vybalovali své zboží a vypadalo to na línou neděli. Překvapivě nejpřipravenější byla řada dam, jimž u nohou stáli plastikové kanystry plné průhledné tekutiny, a neodbytně přesvědčovali kolemjdoucí, že právě od nich musí z odměrky na prací prášek ochutnat. Z hlavy jsem na chvíli vytěsnila strach z případné slepoty a nabízenou kukuřičnou pálenku ochutnala. Kukuřičná nebo rýžová pálenka, obojí nic moc, na slivovici či meruňkovici to nemá.
Po snídani jsme se vrátili ještě jednou. To už se pro změnu na hliněném plácku za hlavní ulicí nedalo doslova ani hnout. Každý si před novým rokem potřeboval nakoupit. Vedle tradičních bílých sukní, barevných zástěr a korálky zdobených čepců pro dívky tu byly moderní rifle i hromady dámských botiček zdobených nejrůznějšími flitry. Zvláště ty flitry na botách se do zdejšího bahna náramně hodily. U stánků s růžovými vyšívanými šátky se tísnily ženy, zatímco muži tvořili hloučky okolo prodejců bambusových dýmek a kolem kachních zápasů. V jedné části se prodávalo čerstvé maso, ve druhé části maso živé. Prasata a krávy na vodítku, slepice v klecích, štěňata v pytlích. O kus dál klacky cukrové třtiny jako pochoutka pro děti. Nahoře na kopečku se shromáždilo několik kluků s kohouty v rukou a pobízeli je k zápasům. A uprostřed toho všeho to vřelo v kotlích a vařila se spousta rýžových nudlí k občerstvení jak prodávajících, tak nakupujících.
Hned vedle zeleninového oddílu byly tak 4 stolečky, na nichž toho moc neleželo. Ovšem ani to moc se nedalo příliš identifikovat. Hromádka zaprášených bylinek, jakoby kost z čehosi a malá žlutá krabička s čínskými znaky. Kdybych si měla tipnout, stály tam místní čarodějnice. Jedna se na mě usmála a chtěla mi prodat kůži z kočky. Po hledání na internetu bych tipla, že to bylo z téměř ohrožené kočky mramorované. Kdybych si to koupila, možná bych získala nějakou nadpřirozenou sílu nebo minimálně tučnou pokutu na letišti.
Co bílí Hmongové nakoupili, to ženy odnesly na zádech v umělých nůších. Ano, osvědčený tvar s popruhy zůstal, přírodní materiál byl nahrazen trvanlivějším plastem.
Když jsme se po pár hodinách na místo činu vraceli, potkávali jsme dost lidí pod vlivem „veselé vody“. Někteří se ploužili ještě po svých, jiné táhli jejich příbuzní. Nutno podotknout, že kamkoli to bylo do kopce, takže cesta domů rozhodně nebyla snadná. A na tržišti? Tam už zůstal jen obvyklý neskutečný nepořádek, který do příštího trhu pravděpodobně nějak zmizí.
Podivný badminton
Součástí oslav nového roku, který pro Hmongy začíná 30. den 12. lunárního měsíce, jsou i shromáždění lidí mezi vesnicemi. Během těchto shromáždění dívky hrají obdobu badmintonu a kluci metají káču o hromadu hlíny. A kolem nich se motá pár dospělých. Je to taková neoficiální příležitost se vidět. Badminton je obecně ve Vietnamu velmi oblíbený, viděli jsme i jeho variantu hranou nohama. V případě horských kmenů si děti vystačí s dřevěnou paličkou, která vypadá jako trošku prodloužené prkýnko na krájení zeleniny, a zvláštním míčkem, který není složen z ničeho jiného, než prázdné nábojnice a několika pírek vytržených slepici z křídla. Dívky si stoupnou nejlépe na cestu, neb jinde v této velmi hornaté oblasti rovného místa není, a pinkají z jedné strany na druhou. K nehodám zde asi moc nedochází, neb většina řidičů se opravdu po klikatých cestách plouží a před každou nepřehlednou zatáčkou troubí.
Kluci, odění v tradiční černé, už však spíše v moderních riflích a bundách, pro změnu vytvoří skupinky nejlépe u budoucího stavebního místa, kde už se bagr zaryl do svahu a vytvořil tam dostatečně vysokou hliněnou stěnu. Každý třímá v ruce klacek se šňůrou, na ni namotá dřevěnou káču, švihne tím a jak se roztočená káča odrazí o stěnu, točí se na plácku před nimi.
Foto: Martina Grmolenská, Milan Sekanina
