Slavnost uctívání nožů

Další peripetie cesty nejsou podstatné, skočím přímo do Tarke Ghyangu, kam jsme dorazily dost vyprahlé a vyčerpané, a tak moje první kroky hledaly místní sámošku, abych našla velké množství jakkoli barevné a jakkoli sladké tekutiny či alespoň konev čaje. Postávající skupinka chlapů v péřovkách mě přitahovala k boudě z vlnitého plechu, co vypadala jako hospoda čtvrté cenové a už jsem se vrhala dovnitř, když jsem byla zastavena, že to je klášter a asi jen mužský. (Jak jsem až později zjistila, Ghyang je označení pro místo, kde se nachází klášter.)

No nic, v této vesnici sámošku nemají, vylezly jsme tedy na terasu toho na první pohled levnějšího „hotelu“ a objednaly vše, co k pití a jídlu měli. Moc toho nebylo, dva roky tu moc turistů neviděli.

Po pár desítkách minut skupinka mužů od kláštera začala na prostranství za chortenem (malou stupou) vynášet buben a lavice, stavět provizorní oltář, montovat silnou žárovku. A o další chvíli později se nad údolím vinuly tóny táhlé hudby trubek „dung čen“ a „kanglingů“ (tibetská dračí trubka z kosti jaka, v minulosti se vyráběla z lidské stehenní kosti ), činelů „rol mo“ a bubnu. To vše střídáno hrdelními hlasy monotónních modliteb.

To už mi začala být večeře docela „šumák“ a musela jsem se k místním připojit. Zprvu nenápadně a s ostychem, s pokračujícími hodinami jsem se však stala tak trochu součástí oslavy. Následující popis je pokusem o amatérskou ethografii, kdy některé věci mi byli vysvětleny, nicméně ani místní se moc neshodli, o co vlastně jde

Obřad byl vlastně dlouhým, asi tříhodinovým zpíváním modliteb z modlitebních knih prokládaný obětinami na oltář a zvuky hudby. Celá kniha, kterou měli pánové před sebou, a byl to ryze pánský obřad, musela být přečtena.

Nejprve se samotní pánové asi hodinu modlili a „obřadník“, jedna osoba výhradně k tomu určená, dával na oltář obětiny. Poté začaly přicházet ženy, které si donášely matrace do druhé řady a i s dětmi se stávaly součástí obřadu. Neustále se rozléval čaj. V ranné fázi slavnosti byl za provizorním žlutým oltářem zapálený oheň, který měl produkovat množství dýmu a příchozí si ho na sebe navívali.

Následně začaly hrát důležitou roli i vedle postavené zdobené větve svázané do snopu. Nejprve na ně byly u oltáře naneseny kusy hmoty podobné vosku (prý to mohla být pasta ze santalového dřeva), poté byly obřadně omyty, aby jim nakonec byla obětována rýže. V pozdější fázi večera byly přeneseny do sousedního dvora, několikráte se k nim běželo a znovu se jim obětovalo. Vysvětlení od místních – tato část byla něco jako vítání jara, toho březnového dne se měli vracet ptáci do této části hor a znovu se probouzet příroda.

Poté došlo na společné jídlo, což byly vlastně jen kořeněné brambory, které jsem si s místními musela dát, neb už jsem seděla spořádaně mezi ženami. A také „víno“, což byla na ohni ohřívaná průhledná pálenka.

Čím větší byla tma, tím větší bylo obětování a pomazávání. V jednu chvíli bylo obřadní pití „posvěcené vody“, poté společné obětování rýže jejím synchronizovaným házením do vzduchu (dostalo se mi dvou vysvětlení – jedno, že se dává šance se najíst zlým duchům a druhá, že se dává najíst duchům předků. Přikláním se k verzi dvě, neb se obřad konal nejen za stupou, ale i za takovou zídkou, která byla u mnoha vesnic a má prý připomínat zemřelé.)

Obřad vrcholil ve chvíli, kdy pánové vytáhli nože a meče, namazali na ně a sobě na hlavu již dříve popsanou santalovou pastu a regulérně nože vzývali. Prý proto, že nůž či meč býval kdysi jediným obranným prostředkem, a proto si jej všichni vesničané považovali.

Po vzývání následoval jakýsi taneček, kdy naproti sobě stáli dva muži, každý se svým obranným nástrojem, četli speciální modlitby a poté se vystřídali a zase četl ten druhý.

Údajně na konci se měli všichni muži odebrat do kláštera, čili boudy z vlnitého plechu vypadající jako hospoda třetí cenové, a tam měli tance pokračovat. Ovšem rozpršelo se a shromáždění se začalo pomalu rozcházet. Tak nevím, jestli to náhodou nebyl obřad přivolávání deště. Ráno zůstal ve dvoře jen němý svědek včerejší oslavy, pentlemi ověnčená březová „májka“. 

PS: Opět jsem si ověřila, že fotograf si vlastně dobrou fotku musí s místními „vysedět“. Zpočátku nenápadně pozorovat, ale být vidět. Poté ho místní vezmou mezi sebe a vůbec jim nevadí, že si je fotí. Musí však s nimi i dost věcí ochutnat a u alkoholu to ne vždy je bezpečné. 

Lidé Yolmo

Lidé Yolmo, někdy také nepřesně nazývaní Helambu, jsou lidé žijící v takzvané nárazníkové zóně národního Parku Lanktang, přesněji v údolí na sever od Melamchi v severním Nepálu. Při sčítání roku 2002 se k této národnosti hlásilo asi čtyři a půl tisíce lidí ( zdroje uvádějí až 11 000, rozvrstvených po celém Nepálu ) ) a to především ve vesnicích Melamchi Ghyang, Tarke Ghyang, Nakote, Kangyul, Sermanthang, Norbugoun, Timbu a Kutumsang. Přitom ve vesnicích Melamchi Ghyang, Tarke Ghyang a Sermantang, z nichž poslední dvě jsme navštívily, je jejich zastoupení největší. (Někteří žijí i v oblasti Ghorka). Od ostatních kmenů žijících v údolí Melamchi, jako jsou Tamangové a Magarové a další, se liší etnicky, nicméně tito k Yolmům jaksi vzhlížejí a tak rádi přebírají jejich kulturu a sami sebe za Yolmo označují. (Možná proto, že Yolmo jsou pro turisty „slavnější“.)

Název Yolmo pochází z tibetštiny a znamená něco jako „místo zastíněné sněhovou horou nebo ledovcem“. Samotní lidé Yolmo přišli do oblasti Helambu/Melamchi někdy v 18. století z Tibetu, z oblasti Kyirung, což je asi 3-4 dny pochodu. Prý přišli na pozvání Tamangů, kterým zemřel jejich poslední lama a potřebovali duchovní vedení. Snad proto dodnes mají Yolmové jakési vyšší postavení a uznání ve zdejším údolí. Tamangové dle budhistické tradice nemohli bez lámy správně pohřbívat své mrtvé ani činit jiné rituály.

Základem vesnice je vždy klášter (dříve mu patřila i většina půdy okolo) a v něm sídlí duchovní vůdce lama, který jako tibetští lamové nevykonává žádné fyzické práce a stará se opravdu jen o spirituální tradici. U Yolmů mají ještě jednoho vůdce, a tím je tzv. bombo, který spolu s vesničany i pracuje a stará se o tu praktickou část duchovna lidí v okolí.

Tradiční domy se moc nedochovaly, neboť byly ze dřeva, kamení a bláta a často se musely obnovovat. S vyhlášením národního parku Langtang a zákazem kácení stromu tedy začali všichni stavět z cihel a betonu.

Mezi hlavní svátky patří lhosar, který slaví jako Nový rok a nara v době hinduistického Dasainu. A také ubhauli puja, což je uctívání božstva země za to, že dává potravu a slaví se před monzunem na začátku zemědělského cyklu. Na jeho konci se slaví udhauli puja. Přetrvávají u nich i animistické tradice a uctívaní pramenů, jak jsme viděli i u pramene v Tharke Gyang. Yolmové prý nikdy neorají a nesejí ve dnech předcházejících a následujících úplňku a novu.