Mucubal

Přijíždíme do městečka Virei pár hodin po poledni. Kolem auta se mezi moderně oblečenými lidmi občas mihnou ženy kmene Cubal. Modré šátky a prsa sepnutá pevně páskem. Stále nevíme proč. Určitě se to dozvíme ve vesnici, kterou marně hledáme v mapách. Zajíždíme do restaurace, dáváme si pozdní oběd a řešíme program na další dny. Součástí pohostinství je jednoduché ubytování. Čisté, jedna postel uprostřed místnosti a teplá voda v kyblíku. Oproti našemu plánovanému táboření zbytečný luxus jen za 10 USD za noc. Nenecháváme se zlákat, i když po pár nocích v prašných tábořištích bychom si to zasloužili. Ale večery a východy slunce jsou vždy nejkrásnější ve vesnicích mezi místními. To si nenecháme ujít.

Nasycení nasedáme a vyjíždíme. Tedy jen dvě auta, naše po několika škytnutích zůstává na místě. Znalecky otvírám víko motoru, opírám se o auto a tím to končí. Takhle to postupně dělají všichni než zjistí, že tomu nerozumí. Naštěstí jeden z řidičů umí snad vše. Tuší svou šanci, obléká si montérky a bere kladivo. Po půl hodině sice auto nerozhýbe, ale zjistí závadu. Někam půl hodiny volá. Jak už to v Africe bývá, příští den nám někdo, odněkud přiveze něco a auto prý zase pojede. Na uklidnění to stačí a usedáme k dalšímu pivku. Musíme počkat, až auta odvezou první skupinu a vrátí se pro nás. Máme dostatek času na celkem dobrou párty.

Do vesnice Tchitundohulo dojíždíme za hluboké tmy a jsme rádi, že na nás ostatní počkali s večeří. Uleháme těsně po půlnoci. Kolem nás celou noc chodí stáda koz a slyšíme i zvědavé domorodce. Těšíme se na ráno.

Cubalové

Cubalové patří mezi nejvýraznější etnické skupiny Angoly. Tedy aspoň tak jsem je prvotně vnímal podle jediného dostupného francouzského dokumentu o této oblasti. V minulosti prošli těžkou existenční zkouškou. No kdo vlastně ne, z původních obyvatel v koloniálních dobách. Ale oni bojovali. Cubalové jsou bantuskou skupinou, která se do oblasti dnešní Angoly dostala asi před 300 lety v rámci migrace Hererů. Zde se oddělili a postupem času si vytvořili vlastní kulturu. Usídlili se v provinciích Huila a Namibe mezi horami Chela na severu a řekou Cunene na jihu. Od pradávna tuto oblast sdílejí s kmeny Gambue a Muila, se kterými jsou v občasných konfliktech díky krádežím dobytka a přístupu k pastvinám.

Kvůli přirozené bojovnosti dlouhodobě odporovali koloniálnímu tlaku Portugalců, kteří se je snažili vysídlit z úrodných regionů. Konflikt vygradoval v roce 1938, kdy se koloniální správa rozhodla zavést daň z dobytka. To bylo proti vůli Cubalů, protože skot byl pro ně posvátný a zavedená daň jim nedávala smysl. Po ozbrojeném konfliktu bylo mnoho vesničanů pobito a velká část byla odvlečena k nuceným pracím. Ani to je nezlomilo a do dnešní doby mají silnou pozici v regionální společnosti.

Pálenka k snídani

Vstáváme ještě za tmy do husté mlhy. Dáváme si čaj a těšíme se do nedaleké vesnice. Vstupujeme do ohrady z trnitých větví a divíme se, že to v osadě žije už takhle ráno. Záhy zjišťujeme, že jsme se ocitli uprostřed 14 denní oslavy iniciace dospělosti mladých chlapců a dívek. Tato důležitá přechodová událost nese jméno „fiko“. Slavnost trvá celých 14 dní. První týden jsou děvčata a chlapci drženi v izolaci, kde probíhá přechodový rituál v dospělé jedince. Vesnice se zatím připravuje na druhou etapu, kdy se hoduje a slaví. Vplouváme bohužel do druhé části oslav a jen stěží odmítáme v šest ráno pálenku neznámého původu. Místní ji ovšem pijí už několikátý den a podle toho se také chovají. Všímáme si, že naši průvodci jsou výrazně ostražitější. My se necháváme zmítat tančící skupinou a atmosféra graduje.

Život Cubalů

Vše se točí kolem rodiny a dobytka. Obojí tvoří základ cubalské společnosti. Dobytek určuje bohatství rodiny a s tím souvisí i postavení ve společnosti. Krávy jsou součástí výměnného obchodu, platby za nevěstu, ale i jako důležité obětiny při mimořádných událostech. Otec je hlavou rodiny a má rozhodující slovo. Ovšem není to tak přímočaré, protože společnost je matrilineární a dědí se po matčině linii. Cubalové se mohou brát pouze mezi rozdílnými klany a nikdy nemůže dojít ke svazku s jedincem z jiného kmene. Ve většině případech se jedná o sňatky předem domluvené mezi rodiči. Dívce bývá v tu dobu maximálně 14 let, chlapci bývají starší. Po domluvě a společné oslavě pár musí počkat ještě několik let, než dojde k právoplatnému sňatku. Vše záleží na domluvě, ale hlavně na určenému počtu dobytka, který si žádá rodina budoucí nevěsty. Pokud se jedná o první manželku, tak stojí většinou tři, nebo čtyři krávy. Za další manželku musí zaplatit krávy dvě. Ze zajímavosti jsme zjišťovali cenu dobytka na trhu ve městě. Stojí v přepočtu necelých 700 dolarů. Ve společnosti je dokonce akceptovatelné ženu prodat, pokud je muž v existenční nouzi, nebo si se ženou jednoduše nerozumí.

Tradiční vzhled

Jedna z mála žen, se kterou se dá rozumně povídat je charismatická paní jménem Lukipifile. Ona prý alkoholu moc neholduje, ale ráda si zapálí dýmku „opessi“. Zrovna si ji pěchuje tabákem z kovové podlouhlé tabatěrky zvané „boceta“. Sedí u nízké chýše tvaru širokého jehlanu. Na konstrukci z kůlů je nanesena tlustá vrstva směsi hovězích exkrementů a písku. Materiál dobře izoluje horko, ale v období dešťů se musí obnovovat. Cubalové se živí převážně kukuřicí, mlékem či drůbeží. Kravské maso mají jen při mimořádných událostech.

Většina starších žen má na hlavě jednoduše ovázané modré šátky. Mladší dívky nosí čepky zajímavého tvaru zvaných „ompota“. Dnes je tvoří jednoduše z kartonu a barevné látky, ale v minulosti to byla složitá ratanová konstrukce s koženými doplňky, mušlemi a korálky. Některé ženy mají v obličeji černou barvu. Ty právě truchlí, zemřel jim někdo z rodiny. Konečně se můžeme zeptat na poprsí sepnuté pevně koženými pásky. Je to podprsenka „oyonduthi“ a žádný hlubší význam nemá. Působí na nás velice bolestivě. Počet kožených pruhů značí počet dětí, které maminka má. V některých případech mění za obyčejné pásky od kalhot. Jednadvacáté století si žádá změnu. Ženy dále nosí dekorace na krku a končetinách. Zaujaly nás kovové náramky, které musí kupovat na trhu, protože nemají kováře.

Všímáme si zbroušených předních horních zubů všech žen. Při širokém úsměvu ukazují vyražené spodní dva řezáky. Je to velice bolestivá procedura, která souvisí s přerodem do dospělosti. Existuje legenda, která vypráví, že na noc opouští zuby ústa a vrací se ráno potřísněné exkrementy. To nechceš…

Tradiční víra

Tradiční víra je stále hluboce zakořeněna. Stejně jako po staletí bojovali proti tlaku koloniální moci, tak v dnešní době ve větší míře odolávají vlivu křesťanských misionářů. Samozřejmě že ne všichni, ale v mnoha vesnicích stále věří v nejvyššího boha Huku. Uctívají také duchy předků a stále důležitou roli hraje věštění. Používají talismany a amulety, které nosí štěstí a brání negativním vlivům. Všímáme si zdobených dřívek na zádech malých dětí. Ty je chrání před nemocemi a neštěstím. Zesnulé ukládají do hrobů na zvláštní místa. Podle důležitosti zemřelého obětují počet dobytka a lebky tvoří náhrobky.

Netušíme, jak dlouho jsme ve vesnici, ale náš průvodce nás táhne pryč. Atmosféra houstne, alkoholu přibývá a přestává to být bezpečné. Než se dostaneme z ohrady ven, značně opilý muž nám do východu hodí trnitou větev a je rozhodnutý nás nepustit. Je jasné, že chce více peněz, než bylo za návštěvu domluveno. Po dlouhé slovní rozepři nás nakonec propustí a jdeme k autům. Průvodci se vrací s úsměvem o něco později. Alkohol ne, raději knihu…

Skalní malby Tchitundu Hulu

Dáváme si pozdní snídani a jedeme se podívat na nedaleké skalní malby. Chlubí se tím, že jsou údajně nejstarší v Africe. No ale znáte to, jak je to s tím nej. Některé materiály uvádí stáří 20 000 let. Nějak tomu nevěřím. Nemám k tomu žádný odborný důvod, ale znám odhadované stáří křováckých skalních výtvorů v jižní Africe. Většinou se uvádí 4000 let. Nicméně toto nejspíš nejsou malby Sanů.

Přicházíme k nízké skalní jeskyni a uleháme na záda. Pozorujeme výtvory dávné historie. Je to fascinující. Mlčíme a každý v obrazcích hledáme to své. Něco je možná pták, něco připomíná motýla, něco rybu. Později na signálu hledáme podrobnější informace. Moc jich není a hlavně se značně rozporují. Průzkum maleb začal v roce 1953. Poblíž se našly archeologické nálezy, které podle radiokarbonové analýzy jsou z počátku 1. tisíciletí před n. l. Nikdo ale neprokázal časovou souvislost mezi nálezy a malbami. Později byly odebrány pigmenty z některých maleb a výsledky ukázaly vznik v prvních staletích našeho letopočtu. Zároveň se teorie různí v tom, co malby znamenají a lidé kterého kmene je v minulosti vytvořili. Zřejmě se to nikdy nedozvíme. A je to na škodu? Nemusíme přeci vědět vše. Skalní zprávy nebyly určeny nám. To neznámo je vzrušující…

Pohřebiště

Po návratu do Virei nás čeká nové auto, protože to původní se nepodařilo opravit. Nevadí, aspoň se dají stáhnout okýnka a hraje rádio. Kousek za městem zastavujeme na tradičním pohřebišti Cubalů. Předem kupujeme láhev pálenky, prý pro duchy zesnulých. Na místě nás čeká elegantní muž v košili, přebírá od nás lahvičku s kořalkou a jdeme mezi hroby. Fascinující a trochu strašidelné místo. Kolem nás je spousty dřevěných kůlů s kravskými lebkami. Ani nedutáme. Muž v košili prochází v uličkách a většinu lebek zlehka potřísní pálenkou. Necháváme si dotazy na později. Duchové se prý stále rádi připijí...

Hřbitov je stále využíván. Pokud má dotyčný patřičné postavení, jeho tělo uloží zde. Počet lebek značí množství obětovaných zvířat na počest nebožtíka. Maso obětovaných zvířat nesmí konzumovat blízká rodina. Musí ho rozdat, či prodat ve vesnici.