Motorka v hrobě

Když někdo z komunity Koch Teak zemře, koná se první obřad ve vesnici. Pak je zesnulý pohřben do jednoduchého hrobu v lese. Až rodina nastřádá dostatek peněz, uspořádá druhou velkou oslavu. Na tu je pozvaná celá vesnice a je s ní spojena bohatá hostina, kde se vypije množství rýžového vína a obětuje se kráva nebo buvol. Nad hrobem je postaven přístřešek a zemřelý také dostane džbán rýžového vína. Před hrobem jsou vztyčeny dvě velké sochy, mužská a ženská. Jsou ozdobeny atributy, které byly součástí života zemřelého. Ale nechybí věci, které by si lidé přáli, aby je měli ve svých budoucích životech. Často se jedná o pušky, ale v poslední době jsou to třeba sluneční brýle a mobilní telefony. Jakmile obřad skončí, už se o hrob nikdo nestará… 

Nejsnadnější doprava do vesnice Koch Teak je po vodě. V období sucha je prý řeka poloviční, nyní po několikadenních deštích cesta vzbuzovala obavy. Čekala nás plavba proti silnému proudu rozvodněné řeky Sesan, největšího z přítoků Mekongu. Mladík z horského kmene Kačok přijel lodí a očekával nás v tampuonské vesnice Kachon. Vypadal jako starší kluk, až později jsme zjistili, že je mu už dvacet pět, je ženatý a očekávající narození dítěte. Jmenoval se Ten a pocházel z rodiny, kde jsme měli v plánu nocovat. 

Naložili jsme batohy a posadili se na dno lodě. Plavba nebyla tak nebezpečná, jak jsme očekávali. Vše probíhalo hladce, dokud nezačalo pršet. Pláštěnky zabránily úplnému promáčení a hlavně udržely teplo. Něco přes půlhodinu v nepohodě a dorazili jsme do cíle. Z místa, kde jsme u protějšího břehu přistáli, zbývalo dojít jen kousek k domu našich hostitelů. Nacházel se v centru vesnice, ale bezprostředně za ním se zelenala rýžová pole. Nebyla zde elektřina, ale na několika domech jsme si všimli solárních panelů. Celkově vesnice působila chudším a opuštěnějším dojmem než předchozí, které jsme doposud navštívili. 

Ubytovali jsme se v suchém prostoru chráněném před deštěm pod domem našich hostitelů a zvědavě zjišťovali, kdo zde všechno bydlí. Rodina měla sedm dětí, ale jedno zemřelo a nejstarší teď již dospělé děti žijí samostatně.

Z praktických osobních důvodů jsme se zajímali, kde mají záchod. „Můžete chodit všude“,  byla odpověď. Jenže v těsném okolí byli jiné domy a za nimi rýžová pole, kde neúnavně pracovaly místní ženy. Nezbylo než si poradit při vycházce mimo vesnici.

Většina zdejších domů byla opuštěných. To proto, že právě probíhala sezóna rýže a mnoho lidí odešlo na několik měsíců na pole. Vrátí se, až sklidí úrodu. Děti chodí do školy, když zrovna nemusí pomáhat rodičům. Vyučování je v kurském jazyce, jejich vlastní domorodý jazyk nikdy neměl psanou podobu. Mladí už vesměs mluví khmérsky i mezi sebou a vzdalují se tak od své vlastní identity. Vliv vnějších kulturních prvků, jako je moderní způsob oblékání a hudba, je stále větším ohrožením pro udržení tradic předků.

Překvapil nás vysoký počet buvolů ve vesnici. Později jsme pochopili, že to souvisí s konáním kachokských pohřebních slavností. Ve vesnicích jiných horských kmenů jsme se s chovem velkých zvířat v takovém množství nesetkali. Vlastně až zde jsme se dozvěděli, že existují dva druhy vodních buvolů: červení a černí.     

K večeři jsme měli slíbené tradiční jídlo vařené v bambusu, které je zdravé, protože pochází z lesa a jejich políček. Řádně nám během pochůzky po okolí vytrávilo.

Večeřeli jsme všichni společně a zjistili, že slovo „mňam“ má úplně stejný význam jako v češtině. Zde však platí jen pro děti.

Při průzkumu vesnice a jejího okolí jsme objevili i několik starých tradičních domů, ale většina obydlí je postavena v „moderním“ khmerském stylu. Ten je už obvyklý ve všech současných vesnicích horských kmenů. Jednotlivá etnika označovaná souhrnně „Khmer Loeu“ mají sice obdobný způsob obživy, ale odlišují se jazykem a animistickými rituály. Těšili jsme se hlavně na slíbenou návštěvu komunitního hřbitova. Dozvěděli jsme se, že se nachází v pralese a byli jsme připraveni na delší cestu. Ukázalo se však, že leží jen kousek od vesnice. A nejvíce nás zaujal hned první z hrobů.

Shodou okolností zde byl pohřben nejstarší ze synů z rodiny, u které jsme bydleli. Zemřel nedávno pádem ze stromu a velmi mladý. To už jsme věděli, že takový fatální úraz není ojedinělý. S obdobnou  tragickou událostí jsme se seznámili při předchozí návštěvě komunity Kavet. Muži horských kmenů za obživou stále často chodí do horských pralesů. Obzvlášť sběr jednoho druhu ovoce je prý velmi ceněný. Za kilogram na trhu dostanou mnoho peněz. Někdy i dvacet dolarů (opravdu výjimečný výdělek). Jenže sběr z vysokého stromu je velmi nebezpečný. Sběrači nepoužívají lana ani žebříky a smrtelná nehoda není nic mimořádného. Pohřbený mládenec měl rád svou motorku, proto mu ji sem dali, aby ji dál užil. Brzy ji, stejně jako ostatní hroby, pohltí prales. Nikdo se o ně dál nestará a vdova si bude moci najít jiného muže.