Lebka jako trofej
Konyakové byli lovci hlav. Patřilo to k jejich kultuře a identitě. Pro nás nepochopitelné, pro Konyaky zásadní. Pojďme se nyní na tuto tradici podívat jejich očima. Do Nagalandu jsme vyrazili v prosinci 2018. Přeskočím záměrně popis cesty. Není to tak zajímavé. Prostě jsme jeli, málo spali a rychle jedli. Netrpělivost nás hnala dopředu. Až jsme se dostali do Longwy. Vzpomínám, jak jsme stáli na kopečku před fotbalovým hřištěm a kostelem. Tak tady žijí poslední lovci hlav? Ano, tady a v pár osadách v okolí. Člověk měl jiné představy. Ale překvapení teprve začínalo.
Pozvali nás na návštěvu. První podání ruky s bývalým lovcem lebek. Muž, určitě přes 70 let na nás hledí, pije čaj a povídá s naším kamarádem Namim, který nám vše překládá. Je vnukem jednoho z nich, začal chodit do školy, dnes umí anglicky a občas pomáhá s překlady. Starý muž se zajímá, odkud jsme. Víme, že nemá smysl konkrétněji vysvětlovat a mapu bohužel nemáme. Ukazuje na oblohu a stačí mu informace, že jsme se sem dostali letadlem. Jeho zvídavost je nekonečná. Prohlíží si nás a ptá se. Jsme rádi, cítíme se vítáni a atmosféra je uvolněná. Po prvním šálku čaje si nechávám dolít další a ptám se Namiho, jestli by se ho nemohl zeptat na válečnou minulost. Nemohl, nezeptá se ho. Neradi o tom mluví. Součástí neřečeného příběhu je i bolest ze ztráty blízkých. Dnes je jiná doba a všichni žijí v míru. Mezi sebou si prý občas povídají o dobách dávných, ale s turisty toto neřeší. Podstatu bychom prý stejně nepochopili. Nami slibuje, že večer se nám bude snažit vše vysvětlit. Bude vyprávět příběhy svých předků.
Lov hlav byl zásadní jak v životě jednotlivce, tak pro celou společnost. Konyakové věřili, že právě v hlavě člověka sídlí duše jako podstata bytí. Duše je spojena s prosperitou, plodností a v neposlední řadě zemědělskou úrodou. Dalším důvodem bylo přesvědčení, že vlastnictvím lebky nepřítele si zajistí jeho služby v posmrtném životě. Lebka byla potřeba pro vysvěcení nového pánského domu paan, nebo při vyřezání nového posvátného bubnu log. Nesměla chybět při iniciaci mladých chlapců.
Jednotlivé vesnice vytvářely mezi sebou spřátelené aliance zvané jeinao. Znepřátelené vesnice nebo aliance se nazývaly eipa. Občas docházelo k hromadným nájezdům a organizovaným bojovým výpravám. Důvodem mohlo být třeba porušení smluv o rybolovu, loveckých teritoriích, případně řešení vlastnických práv k okolním lesům. Teprve po krvavých bitvách docházelo k mírovým jednáním. Těch bylo dosaženo smlouvou o příměří, nebo sňatkem mezi vůdčími klany. Na místě, kde byla uzavřena smlouva, byl vztyčen pamětní kámen.
Zatímco lebky zvířat získané lovem, nebo během slavností ( mithuni, buvoli, jeleni, opice, kanci ) byly uchovávány v domech jednotlivců, lebky nepřátel byly vystaveny pouze v náčelnických domech, na posvátných stromech či v pánských klubech paan.
Vstup do dospělosti
Lov lebek byl nedílnou součástí iniciačního rituálu mladých chlapců. Osmiletí mladíci ei byli hromadně přijímáni do pánských klubů paan. Tento rituál se nazývá Shao-Paan. Rodiče chlapců připravili hostinu a rýžové pivo pro celou vesnici. Chlapci byli hromadně ostříháni a do drdolů dostali speciální hřeben z kosti nebo slonoviny, který značil status nového člena. Další fáze Paansha shela přišla v období sklizně rýže. V tu dobu se přestěhovali z domu rodičů do paanu, kde procházeli výukou starších, nosili vodu, dříví a fungovali jako poslíčci mezi jednotlivými klany. Přes den mohli pomáhat rodinám na poli, a v noci střídavě střežili vesnici. Úplnému zařazení do pánského klubu předcházela účast na válečné výpravě za lebkami. Ty se pořádaly organizovaně ve větším počtu vyvolených. Ten, který nepřítele zabil a usekl mu hlavu, dostal status Naomei, neboli válečník.
Status Naomei
Naomei byl výjimečný. On skolil nepřítele a přinesl trofej. Jemu patřila největší sláva. Vysloužil si tetování na tělo, končetiny, krk a obličej. V případě opakovaných úspěchů byla tetována i jeho manželka. Ta mohla hrdě nosit ornamenty, která znamenaly udatnost jejího manžela. Tetováni byli i ostatní účastníci bojové výpravy. Ovšem ty nejpropracovanější ornamenty dostal Naomei.
Kromě tetování nosil Naomei speciální doplňky. Jeho kopí a mačety dao bývaly zdobeny dlouhými kozími chlupy obarvenými na červenou, oranžovou a černou. Kombinace barev údajně znamenala hořící nepřátelskou vesnici. Jejich bambusové koše zdobily opičí lebky a jejich počet se rovnal počtu sťatých hlav. Na krku hrdě nosili mosazný náhrdelník s lebkami zvaný yanmeeng. Nezřídka se stávalo, že Naomei přišel o život. V takovém případě bubny zněly do dáli, aby ohlásily smutnou událost. Řazbáři vytvořili sochu v podobě hrdiny zvanou yaja-lingpu. Tu vztyčili na posvátném místě v lese. Následoval složitý obřad Lem-phenpu, který měl vyjádřit a uchovat nezapomenutelnou památku zemřelého bojovníka.
Oslavy úspěšného lovu
Samotnému nájezdu na nepřátelskou vesnici předcházel rituál phong obsahující černou magii. Tu prováděl věštec Phong yeang pa. Dokázal předpovědět výsledek výpravy. Rituál trval mnohdy několik dnů, týdnů nebo i měsíců, dokud věštec nebyl přesvědčen o vítězství. Až potom dostali svolení a skupina se vydala do nepřátelské vesnice. Do té nejdříve vhodili vejce, aby nepřítele oslepili. Pokud se útok vydařil, přinesli zpět do vesnice jednu nebo více hlav. Tu nesli ve zvláštním bambusovém koši obalenou kapradím a palmovými listy. Válečníci se vraceli s vítězným pokřikem, bujarým zpěvem a tancem. Vesničané jim šli naproti s rýžovým pivem a vejcem. Vejce rozbili a potřeli jím oči useknuté hlavy. Věřili, že mocné síly oslepí i příbuzné mrtvého a ti se stanou snadnou kořistí při budoucích výpravách. Těsně před vesnicí ještě v rámci rituální očisty prošli mezi dvěma rozštěpenými bambusy a šli rovnou do pánského domu paan, kde oslavy pokračovaly. Starší muži zabili slavnostně prase. V den oslav vystavili hlavu v paan a ráno odnesli na posvátný fíkus zvaný nyei před domem významného Anghy ( náčelníka vesnice ). Hlavu zabalili do listů taro a nechali 10 - 12 dnů viset na větvi, dokud se tkáně nerozložily. Po tom, co lebku vyčistili, odnesli ji zpět do paan. Tam buď zůstala natrvalo, nebo byla po festivalu Aoling přesunuta zpět na posvátný fíkus. Toto místo se jmenovalo Shaojong. Konaly se tu veškeré oběti, rituály a obřady. Za každou ulovenou hlavu zde byl vztyčen posvátný kámen.
Lov hlav byl oficiálně zakázán britskou vládou v roce 1935, ale v izolovaných oblastech se bojové výpravy konaly až do sedmdesátých let dvacátého století. Nyní už je lov minulostí, nové náboženství přineslo vzdělání a mladí už chtějí žít jinak.
Zdroj: Kniha The Konyaks - The last of the tattoed headhunters - odkaz
