Collague a Cabana
V hlubokém údolí peruánského kaňonu Colca, ale i v jeho okolí, pospolu již více než 800 let žijí dvě etnika, Collague (někdy psané Collahue) a Cabana. V obličeji jsou mezi sebou těžko rozeznatelní a ve vesnicích jako je Chivay, Maca, Madrigal nebo Lari žijí bok po boku a pomíchaně. Nicméně stačí zvednout oči trochu výš a nad čelem jim pyšně sedí lehce rozlišitelný klobouk. Collague jej mají bílý a hranatý, s výraznou zdobenou stuhou okolo, cabana pak takový nižší, s krempou vzadu zdviženou a ve předu sklopenou, ale hlavně je celý pestře vyšívaný.
Do zdejších končin přišli kolem roku 1200 n.l. po konci kultury wari (huari), usadili se zde a svou identitu si udrželi po příchodu Inků v první polovině 15. století i po příchodu Španělů o sto let později. Ovšem ze španělské kultury si toho od hlavy až k patě vzali opravdu mnoho, barevnými klobouky počínaje, přes vyšívané vestičky, na kterých je spousta geometrických květin a ptáků, jenž místní ženy umí i hrdě pojmenovat, a nejbarevnějšími a nejtočivějšími sukněmi konče.
Lidé Collague odvozují svůj původ od sopky Collaguata, na jejíž počest a aby na ni nikdy nezapomněli, si v minulosti protahovali lebky pomocí bandáží v dětství. Stopy těchto praktik byly nalezeny ve skalních hrobech, které najdeme v údolí Colca u vesnic Sangalle a Madrigal. Jejich jazykem je aymara.
Naproti tomu lidé Cabana odvozují svůj původ od sopky Hualca Hulca, také si deformovali lebky, nicméně hovoří kečuánsky. Ovšem když vedle sebe sedí na trhu, švitoří ostošest, nehovoří španělsky a přesto si náramně rozumí.Asi mají nějaký mix právě aymara a kečua. Obojí jsou římsko-katolického vyznání, což jim ovšem nebrání vyznávat Pachamamu, ostatně jako všude v této části světa.
Tanec Wititi
Obě etnika tedy mají kromě jazyka mnoho společného. Tím nejslavnějším je tanec wititi, který byl v roce 2015 zapsán na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Tančí jej v sukních jak ženy Collague a Cabana, tak i muži. A proč i muži při něm nosí sukně? Prý aby se ukryli před vojnou či nucenými pracemi. Kdo ví, jak to bylo. Dnes však stejně jako ženy doslova víří sukněmi do rytmu žesťů a bubnů v monotónním tanci, jehož základním krokem je otočka nalevo a rychlá změna zase napravo, to aby právě ta pestrobarevná sukně mohla co nejvíce zavlát a ukázat nohy tanečníků obého pohlaví.
Návštěva v září 2022
V září roku 2022 v celých krojích chodily již jen některé starší paní, nicméně tradici nošení zdobených klobouků udržuje valná většina žen. Když prodává turistům suvenýry, když chystá zdejší specialitku - colca sour, neboli vinnou pálenku pisco smíchanou s rozmixovaným plodem kaktusu sancayo (česky citronový kaktus, opravdu příjemně nakyslý). Nebo když v rámci místního “sdružení rodičů a přátel školy” na náměstí připravuje maso, aby za výtěžek z prodeje mohly místní děti na školní výlet do Limy.
Místní lidé zde zůstávají i přesto, že oblast trpí častými zemětřeseními. Je zvláštní, jak se na to dá zvyknout. Zvláště vesnice Maca byla v roce 2016 téměř srovnána se zemí, když se země zachvěla 5,5 stupni Richterovy škály, a dodnes jí většina leží v rozvalinách. Prý zdejším obyvatelům vláda nabídla někde půdu, aby se přesídlili, nicméně většina zůstala. A zatímco v evropské španělštině se výrazy “sismo” a “terremoto” významem “zemětřesení” téměř shodují, místní hovoří o “sismu” jako o něčem, co se tu děje minimálně jednou do měsíce a nikdo tomu už nevěnuje pozornost, o “terrremoto” mluví pak v případě, že záchvěvy půdy mají více jak 4 stupně a udělaly nějaké škody. Poslední větší tu prý bylo v březnu 2022, kousek od Madrigalu, 5,5 stupně. A to už se prý nikdo nikam nestěhoval.
