Život s bolestí

Hliněné talířky ve spodním rtu. Extrémní zdobení ženské tváře mě fascinovalo už na střední škole. V tu dobu mi přišlo nereálné, že bych je někdy spatřil. Přece není možné, aby na konci 20. století ženy podstupovaly takto bolestivou mutilaci jen kvůli přitažlivosti. A nyní se k nim pomalu blížíme. Neutěšenou, horkou a vysušenou krajinou jižní Etiopie. Je listopad roku 2012, sen se splnil a vjíždíme do národního parku Mago. Prvním vesnicím se vyhýbáme, stojí před nimi několik aut s turisty a čekají na povolení vjezdu do vesnice a smlouvají cenu za focení. Kolem jednotlivých aut jsou skupinky Mursiů a snaží se vzbudit pozornost. U první chatrče stojí dvě ženy s pomalovanými obličeji, velkými talířky ve rtech a zdobenými tykvemi na hlavě. Působí nepřirozeně, křečovitě nastavují svá těla mířícím objektivům. Právě kvůli této realitě se místo nechvalně nazývá lidské safari. Není divu. V šedesátých letech sem začali jezdit lovci senzací s neomezenými rozpočty a od té doby sem míří pravidelně stovky turistů ročně, kteří touží mít fotku, či selfie s tak divně vypadající mursijskou ženou. Zadarmo tu není vůbec nic. Už předem jsme se s řidičem domluvili, že pojedeme dál, do vzdálenějších osad, kam se ostatním turistům už nevyplatí jezdit. Spoustě z nich stačí pouze pár fotek a vracejí se zpět do města.

Hailua a AK - 47

Projíždíme dál drsnou etiopskou stepí. Nechápeme, jak v tomto prostředí dokážou žít celé rodiny. Od řidiče dostáváme instrukce, jak se ve vesnici chovat. Mursiové odpradávna patří mezi nejnebezpečnější kmeny Afriky a je to popsáno v mnoha materiálech. Nevyplácí se jakýkoliv odpor, či nedodržování místních pravidel a obyčejů. Přijíždíme na kraj vesnice Hailua a vystupujeme z auta. Rychlým krokem se k nám blíží mladý muž. Svalnatá, téměř dvoumetrová postava, zahalena z části barevnou látkou, drsný pohled podpořený žlutým bělmem a lesklý Kalašnikov přes rameno. Navíc je zřejmé, že je opilý. Je nám jasné, že budeme dělat přesně to, co bude chtít. Pomalu v jeho doprovodu procházíme osadou a necítíme se příliš bezpečně. Od začátku se veškerá komunikace stáčí na peníze. Za vstup do vesnice, za průvodcovské služby, za ptáky, které slyšíme, za vzduch, který dýcháme. Nakonec se domlouváme na ceně za jednu fotku a neobratně fotíme. Nemáme z toho dobrý pocit. Co jsme si mysleli? Že nám postaví slavobránu a budou nás čekat se studenou kolou? Jakýkoliv turista je v těchto končinách chodící peněženka. A je jen otázkou, ve které vesnici ji postupně vysype. Po pár fotografiích a vyúčtování sedáme do auta a jedeme dál. Nevěříme, že to bude jiné. Zajímají nás samopaly. Řidič nám vypráví, že se sem dostávají ze sousedního Súdánu, dají se sehnat za cca 5000 Kč a náboje za cenu 10, až 50 korun v závislosti na vzdálenosti od súdánských hranic. A neváhají je použít hlavně v mezikmenových bojích. Doba ručních zbraní je pryč, nyní vše řeší kulky. Občasné konflikty jsou hlavně kvůli pastvinám, přístupu k pitné vodě, krádežím dobytka a únosům žen….

Maruga a labrety

Přejiždíme do další vesnice jménem Maruga. Krásně postavená osada. Tentokrát k nám nepřichází muž se samopalem, ale běží vřeštící děti. O mnoho příjemnější přivítání. I ze strany dospělých je první kontakt daleko vstřícnější. Postupně si podáváme ruce s místními muži, děti se nás neustále snaží zaujmout a ženy se rychle zdobí. Přeci jenom jsme neočekávaná návštěva a chtějí se líbit. Náš řidič trochu ovládá jazyk Mursiů a po delší době domlouvá možnost noclehu a podmínky focení. Užíváme si uvolněnou atmosféru a snažíme se všemi smysly vnímat okolní svět pravěku. Pravěk se samopaly a plastovými kanystry. Většina mužů se do vesnice vrátí až pozdě odpoledne, tak jsme středem zájmu místních žen a dětí. Poklidně sedí, povídají a u toho se věnují všedním povinnostem. Všechny mají labrety. Jedna menší, druhá větší s dírou uprostřed. Mladé dívky podstupují tuto bolestivou úpravu ve věku první menstruace, když se stávají dospělými. Nejdříve se kamenem vyrazí spodní dva, až čtyři zuby, aby talířek dobře držel. Potom se vezme ostrý nástroj a spodní ret se prořízne, nebo se prorazí širokým dřevěným kůlem. Vloží se dřevěná zátka. Ránu si potom mažou směsí tuku a bylinek, aby se zahojila a zůstala elastická. Poté si vkládají větší a větší talířky, které si pálí z hlíny. Velikost určuje, jak je dívka krásná a kolik bude stát krav při budoucím sňatku. Všimli jsme si, že některé ženy mají ret bez úprav. Prý se rodiče dívky rozhodli, že dcera nebude podstupovat mutilaci a s ní spojené útrapy. Nicméně není tak krásná, nemá takové postavení a dobře se nevdá.

Nenalíčená

Jak asi vypadá, když si to sundá? Jak se může najíst? Je jasné, že těžký talířek ženám komplikuje život. Nedělá jim problém mluvit, ale při gestikulaci jim labreta zvláštně plandá. Dozvídáme se, že při všedních činnostech talířek nenosí. Zajímá nás, jak vypadá nenalíčená. Po delším naléhání si ho postupně vyjme. Snažíme se fotit celý postup a výsledek je ohromující. Destička je venku a ret zůstává volně viset. Civíme a nevěříme vlastním očím. Ostatní ženy se nám smějí a děti se popadají za břicha. Když si žena všimne, jak jsme z toho vedle, rozhodla se nás šokovat ještě více a spodní ret si natáhla před sebe. Uff, tak toto je neuvěřitelné. Snažíme se pochopit ideál krásy. Dnes je tomu opravdu tak, cítí se přitažlivá. Když žena ovdoví, musí si spodní ret odříznout, už nesmí být krásná a nesmí se znovu vdát. Mezi nejčastější důvod, proč se tato mutilace v minulosti zavedla, je zohavení žen před otrokáři ze severu. Postupně se to obrátilo v ideál krásy a kmenovou identitu. V některých knihách se to spíše přisuzuje iniciaci dospělosti, žena tak musí ukázat, že zvládne bolest. Ať je to tak, nebo jinak, spousty mladých dívek tuto proceduru podstupuje i v 21. století.

Skarifikace

Kromě destiček ve rtu a uších si všímáme dalších bolestivých úprav. Mnoho žen i mužů má rozsáhlé jizvy spojené do ornamentů. Skarifikace je dávná úprava kůže, která se liší stylem tvorby a umístěním. Odnepaměti byla spojena s léčitelstvím, iniciací, či šamanismem. Dále je to vyjádření sociálního postavení. Podle počtu, tvaru, či umístění ornamentů se dá poznat například z jakého je žena kmene, jak dobře se vdala, kolik má dětí, popřípadě kolikátá je manželka svého polygamního muže. Některá jizvení mají přivolat plodnost, či ochránit rodičku od komplikací. Muži hrdě nosí skarifikace vyjadřující bohatství, uznání a odvahu. Nejdříve si trnem na tělo namalují tvar, který má do budoucna krášlit jejich tělo. V případě menších, či jemnějších ornamentů trnem napíchnou kůži, vytáhnou a žiletkou seříznou. V případě rozsáhlejších ploch odřezávají větší části pokožky. Procedura hodně krvácí a musí nepředstavitelně bolet. Poté si ránu pomažou látkami, aby se nehojila a nechávají jizvu "živou" i několik týdnů. Jedině tak zůstane na těle plastická a výrazná jizva, kterou se pyšní celý život.... 

Foto: Zbyněk Vácha (úvodní foto), ostatní foto: David Švejnoha, Radka Švejnohová