Věštba a poselství

Kmen Tua, známý také jako Mutua, představuje pozoruhodnou etnickou směsici předbantuského obyvatelstva (pravděpodobně San) a bantuských skupin, které do oblasti řeky Cunene na jihu Angoly dorazily v 18. století. Mnozí příslušníci tohoto malého etnika mají ve tváři jemné rysy, světlejší pleť a drobnou postavu, což jsou znaky typické pro původní obyvatelstvo Sanů. Jejich současný oděv, zdobení a účesy jsou charakteristické pro kmen Himba. Ti jsou v oblasti společensky dominantní a na obyvatele Tua pohlížejí z despektem, protože nevlastní žádný dobytek, což je hlavním ukazatelem společenského postavení v regionu. Dnes mluví dialektem Herero, ale v minulosti komunikovali vlastním jazykem Tchitua.

Jejich živobytí je založeno na tradičním lovu a sběru. Muži se proslavili jako výjimeční kováři a stále vyrábějí hroty šípů, motyky, nože, amulety i šperky, které směňují se sousedními Hakaony, Dimby a Himby. Dnes žije v okolí města Oncocua přibližně 1 500 Tuů, často rozdělených do malých komunit čítajících kolem dvaceti až třiceti lidí. 

Vesnice Ondeta

Do vesnice Ondeta přijíždíme brzy ráno. Na první pohled se zdá, že jsme uprostřed osady kmene Himba. Ženy sedí ve stínu dřevěných chatrčí, oděné v typických kožených suknicích a s kovovými náramky na nohách. Jejich účesy zdobí dredy tvarované směsí hovězího tuku a načervenalé horniny okide. Tu samou směs si roztírají po celém těle. Na krk si nanášejí černý mazlavý olej z vařených ořechů zvláštního stromu.

Dříve nosily ženy kmene Tua oděvy z králičích a antilopích kůží, doplněné jednoduchými náramky ze semen a zvířecích kostí. Dnes se však silně inspirují kulturou Himbů, kteří se stali jejich společenským vzorem. Přestože jsou mezikmenové sňatky zakázány, mladí Himbové občas navštěvují vesnice Tua, kvůli zábavě se ženami. 

V Ondetě žije 47 obyvatel. Přicházíme za rozbřesku a nečekaně překvapíme skupinu mladých žen, jak si na tělo nanášejí tradiční líčení. Řadí se do půlkruhu a atmosféra se začíná uvolňovat. Tleskání, rytmické pohyby a ladné vlnění postupně přecházejí ve strhující taneční vystoupení. Dívky se střídají v energických sólech, zatímco celá skupina se noří do tanečního transu. Největší potlesk si však vyslouží děti, které s nakažlivým nadšením napodobují bujaré pohyby dospělých.

Duch mezi námi

Po krátké přestávce usedají vesničané do stínu rozložitého stromu. Vítr utichá, jako by příroda zadržela dech. Přichází starší žena s pronikavým pohledem. Její čelo zdobí tečka z popela. Jedině ona je schopna se spojit se světem duchů. Všichni zpozorní. Před ní leží nádoba plná čiroku a kukuřice, v ruce svírá kalabaš, která při jemném zatřesení vydává zvuk chřestýše. Žena se začne nepatrně třást. Jako by cosi neviditelného stoupalo ze země vzhůru jejím tělem. Její oči zahalí bělmo, dech se zrychluje a tělo mocné ženy pohltí silné vibrace. Je mezi námi síla, kterou nelze uchopit. Duch sestoupil mezi nás.

Šamanka se po chvilce uklidní a otevře oči. V tichosti ji předáváme srolované bankovky, které vkládá do nádoby s čirokem společně s modrým náramkem. Pomalu zasypává dary malými zrnky a okraj nádoby pomaže vrstvou bílého popela. Každý pohyb má svůj význam. Do jejího těla opět vstupuje chvění, které zesiluje. Se zavřenýma očima předříkává magická slova a kalabaš v její ruce opět ožívá. Netrvá to dlouho a šamanka procitá. Vrací se mezi nás. Duchové jsou prý spokojeni. Jsme všichni zdraví, nemusíme se obávat.

Noříme se do jejího vyprávění. V mládí byla těžce nemocná. Rodiče ji přivedli k léčitelce, která ji nejen vyléčila, ale předala ji své schopnosti. Prý k tomu byla předurčena. Je to pro nás nepochopitelné. Během chvíle maminky postupně přicházejí k šamance, která jim požehná a děti dostanou na čelo malou ochrannou tečku z popela. 

Kutapisa – věštba z vnitřností

Chtěli byste znát svou budoucnost? Tuto otázku už jsem několikrát dostal při setkání s různými věštci nejen v Africe. Nedokážu odpovědět kladně. Co kdyby… A ten samý obávaný dotaz padl i dnes. Hledí na nás energický stařík, který za sebou táhne na provazu kozu. Nejstarší muž vesnice, třiasedmdesátiletý Mutuwopondyla, je místní věštec. Všichni na něj hledí s úctou téměř posvátnou. Muži sevřou zvířeti tlamu tak silně, až se postupně udusí. Pro účely věštby prý nelze usmrtit jinak. Poté tělo rozříznou ostrým nožem. Věštec zkušeně hledí na vnitřní orgány jako na mapu osudu.

Celý rituál trvá zhruba hodinu a probíhá s mimořádnou pečlivostí. Bílá linie v jícnu představuje naši cestu, zatímco drobný krvavý flíček má být varováním před potížemi. Ohořelým klacíkem zastaví věštec malé krvácení a s jistotou pronese, že tím byly zastaveny i obtíže. Naše putování prý dopadne dobře a všichni se ve zdraví vrátíme z Afriky domů. Jen nás upozorňuje, že ne v každé vesnici nás přijmou s otevřenou náručí. Úleva je téměř hmatatelná a napětí pomalu mizí. 

Mezitím muži dál zaujatě zkoumají vnitřnosti zvířete. Všichni vesničané pozorně čekají na další slova věštcova. Malé děti se schovávají za maminkami, jen občas nakouknou mezi sukněmi, aby zahlédli tajemství. Najednou si muži všimnou něčeho neobvyklého a obracejí se k majitelce kozy. Krvavé skvrny na žaludku podle nich signalizují blížící se zdravotní obtíže. Může se objevit bolest břicha nebo hlavy, a proto by měla být na pozoru.

„Duch někdy mívá i podobu hada,“ říká věštec. Ptáme se na budoucnost světa. Prý nám neodpoví, jeho schopnosti jsou omezené a cítí se unavený. Jejich kultura se rychle mění, ale on a jeho vrstevníci jsou přesvědčeni, že všechno kolem má svou duši. Stromy, obloha, skály i země. Právě proto dospělí spí pod širým nebem, aby cítili sílu přírody na vlastní kůži. „Jsou stále mezi námi,“ dodává Mutuwopondyla, když hledí na oblohu. „Většinou mlčí, ale vždy vědí, kdy zasáhnout.“

Při jeho slovech cítím, že teď by byla škoda skončit vyprávění pouze konstatováním, jak se jejich budoucnost vyvíjí. Je to podobné jako u ostatních kmenů v regionu. Animistickou víru si uchovávají jen ti nejstarší. Misionářská práce, omezené možnosti lovu, nízké postavení v rámci kmenové hierarchie a snadná dostupnost alkoholu postupně mění jejich svět. Přesto v očích starců zůstává jiskra, která připomíná, že duchové tohoto kraje ještě úplně nezmizeli.