Strážci dobytka Mundari
Jako vždy nemohu dospat, a tak se ve stanu probouzím asi půl hodiny před zazvoněním budíku. Zvuk telefonu nastaveného na maximální hlasitost úspěšně probudí i ostatní ve vedlejších stanech. Vyslechnu si několik nadávek a soukám se ven. Stále je tma, ale v nedalekém táboře už plápolají první ohně. Nacházíme se v dobytčím kempu Luri, přibližně šedesát kilometrů severozápadně od Juby. Mladíci kmene Mundari líně vylézají z teplých dek a mezi dobytkem je znát narůstající neklid. Všichni se probouzí...
Mundariové jsou agropastevecké etnikum obývající oblasti severně od hlavního města Juba. Tradiční vesnice se soustředí kolem města Terekeka ve státě Střední Ekvatorie. Krajina je převážně rovinatá a nachází se zde množství řek a jezer. Díky vhodnému podloží a nedalekým rozsáhlým mokřadům Sudd se tu udržuje voda i v období sucha a proto je krajina vhodná pro chov dobytka. Pastevectví kombinují s pěstováním čiroku, kukuřice a arašídů. O rozsáhlé pastviny se dělí s daleko početnějším kmenem Dinka. Vzájemné soužití je velmi křehké a stále dochází k občasným konfliktům kvůli přístupu k vodě a krádežím dobytka. Pro Mundari je situace o dost složitější, protože Dinkové jsou v početní převaze a mají své zástupce i ve státních strukturách.
Cattle campy
Pro pastevce znamenají krávy vše. Jen málokde v Africe je patrný tak těsný vztah mezi člověkem a zvířetem jako tady. Všude kolem nás se pohybují stovky kusů dobytka Ankole Watusi, jejichž majestátní rohy a mohutná silueta zosobňují prestiž, bohatství i samotnou identitu kmene. Kráva je tu středem společenského i duchovního života. Tento druh je navíc mimořádně odolný vůči horku, suchu i náročným přesunům mezi vzdálenými pastvinami.
Mundariové, stejně jako Dinkové, budují v období sucha dočasné pastevecké tábory na otevřených pláních poblíž toku Bílého Nilu. Setrvávají zde i několik měsíců a po vyčerpání pastvin se přesouvají o mnoho kilometrů dál. Stáda čítají někdy i tisíce kusů a péče o ně spočívá především na mužích, které doprovázejí mladé ženy. Starší ženy a nejmenší děti zůstávají v domovských vesnicích, často vzdálených desítky kilometrů. V campu má vše pevný řád, každý má své povinnosti a chod celého společenství se řídí radami starších. Muži a chlapci zajišťují pastvu a ochranu stád, zatímco ženy a dívky dojí mléko, obstarávají dřevo, připravují jídlo a sbírají kravský trus. Přes den se vše točí kolem povinností, ale večer je čas se oddávat radovánkám v podobě tance, zpěvu, kouření tabáku a pití zkvašeného čiroku. Nejen prací živ je člověk…
Posvátné krávy
Krávy jsou natolik zásadní, že každá má své jméno a dostává pravidelnou péči. Všudypřítomný je kouř z doutnajícího vysušeného trusu. Nedá se téměř dýchat a oči neustále pálí, přesto jde o jedinou účinnou ochranu proti bodavému hmyzu, který je pro stáda vážnou hrozbou. Mnohá zvířata stále hynou na infekce přenášené hmyzem. Ve stádě výrazně vynikají velcí kastrovaní býci se zahnutým levým rohem, považovaní za mimořádně prestižní kusy. Jejich vzhled i počet určují společenské postavení majitele. K tvarování rohu dochází v době, kdy je zvíře ještě mladé a rohovina není plně ztvrdlá. Roh se pravidelně zahřívá nad ohněm nebo potírá horkým popelem, čímž změkne a lze jej postupně ohýbat do požadovaného směru.
Mundariové věnují svému dobytku každodenní, velmi osobní péči. Ráno i večer zvířata potírají jemným popelem z doutnajícího trusu, který nejprve prosejí a často zahřejí. Popel rukama roztírají po těle a současně jej dlouhými, pomalými tahy masírují. Tento úkon má několik významů. Popel působí jako přirozený repelent, vysušuje kůži, omezuje parazity i drobná poranění a vytváří ochrannou vrstvu proti prudkému slunci. Samotná masáž podporuje prokrvení, uvolňuje svaly po náročných přesunech a zároveň posiluje pouto mezi pastevcem a zvířetem. Největší hrozbou je krádež dobytka. Jeden kus může stát na trhu až 1000 dolarů. Není divu, že mladí muži je bedlivě střeží se samopaly přes rameno. Tyto nezničitelné zbraně typu Kalašnikov zde v hojném počtu zůstaly po občanské válce.
Foukání do vaginy
Velmi zajímavou součástí života v táboře je foukání do kravské vaginy. Zní to neuvěřitelně a ještě podivněji to působí na pohled. Každé ráno mladí muži přikládají ústa k pochvě krávy a dlouze do ní foukají. Údajně to usnadňuje následné dojení. Se svou mizivou znalostí zoologie jsem dlouho nedokázal pochopit, jaký mechanismus by za tím mohl stát. Přesto tuto praxi provádějí po generace, a tak musí mít svůj důvod. Po návratu se ptám kamarádky veterinářky a v jejích očích vidím stejný otazník. Některé zdroje to vysvětlují následovně:
„Foukání do vaginy krávy může u Mundari souviset se stimulací spouštění mléka před dojením, protože u skotu je tento proces řízen hormonálně, především vyplavením oxytocinu. Ten se uvolňuje při fyzickém podnětu nebo psychické stimulaci, například při přítomnosti telete. Náhlý proud vzduchu může fungovat jako senzorický impuls, který vyvolá reflexní reakci organismu a podpoří uvolnění mléka do vemene. V tradičních pasteveckých podmínkách, kde je mléko klíčovou složkou potravy, tak může jít o praktickou, generacemi ověřenou metodu, jak zvýšit úspěšnost a plynulost dojení bez použití moderních postupů.“
Zní to logicky? Možná ne, ale zjevně to funguje.
Tuto praxi jsme pozorovali brzy ráno, stejně jako mytí těla a obličeje v kravské moči. Už dříve nás napadlo, proč mají muži a chlapci často rezavý odstín vlasů. Způsobuje ho amoniak obsažený v moči. Omývají se přímo u zdroje, případně tekutinu zachytávají do nádob a poté se jí polévají. Tento zvyk má praktický i symbolický význam. Moč působí jako přirozený dezinfekční prostředek, čistí pokožku, vysušuje drobná poranění a chrání tělo před bakteriemi i parazity v prostředí bez běžné hygieny. Nejde však jen o očistu. Kráva je středem jejich světa, zdrojem obživy, prestiže i identity, a vše, co z ní pochází, má zvláštní hodnotu. Omývání vyjadřuje hluboké propojení člověka se stádem a potvrzuje, že život pastevce je se zvířetem neoddělitelně spjat. Než vyrazí na celodenní pastvu, nanesou si na vlhké tělo vrstvu popela z doutnajícího trusu, který je ochrání před hmyzem i spalujícím sluncem.
Rodina
Mundariové si partnera vybírají vždy mimo vlastní rod, přičemž jejich společnost je vystavěna na mužské linii. Muž se tedy nemůže oženit se ženou ze stejného klanu a děti následně náleží k otcově rodové větvi, po níž přebírají jméno, postavení i majetek. V minulosti převažovaly polygamní svazky, dnes se však od této praxe postupně ustupuje, zejména vlivem misionářské činnosti, která zde zesílila v padesátých letech minulého století. Část Mundari se dnes hlásí ke křesťanství, přesto zůstává tradiční víra a rituální život pevnou součástí jejich identity. Křesťanské prvky se často prolínají s původními představami o duchách předků, symbolickém významu dobytka a autoritě starších.
V tradičních vesnicích stále hraje klíčovou roli otec, který svému synovi vybírá první manželku. Následuje mnohdy několikaměsíční vyjednávání s otcem a strýci budoucí nevěsty. Výše nevěstiny ceny může dosáhnout až padesáti kusů dobytka, někdy i více, podle významu a velikosti rodiny nevěsty. V době sňatku nemusí být žena pannou. Svatba je spojena s tancem, zpěvem, pitím kvašeného čiroku a obětováním krav. Pokud se páru během několika měsíců nedaří počít dítě, může žena otěhotnět s jiným mužem, případně může muž počít s jinou ženou. O narozené dítě se stará především matka. Děti jsou od útlého věku vedeny ke svým budoucím rolím, dívky pomáhají v domácnosti a při dojení, zatímco chlapci tráví většinu času s muži na pastvinách a učí se také příležitostnému lovu a rybaření.
Tradiční korzety kuburi
Kolem patnáctého roku věku přichází období iniciačních rituálů. Chlapci i dívky jsou na čas odvedeni do izolace, kde jsou zasvěcováni do života dospělých. Součástí obřadů je obětování býků i vytváření dřevěných totemů. Chlapcům a některým dívkám se v této době do čela vyřezávají jizvy ve tvaru písmene V, připomínající kravské rohy. Tímto aktem získávají prestiž, posouvají se na společenském žebříčku a přebírají nová práva i povinnosti. V současnosti se vláda snaží potlačovat výrazné projevy kulturní odlišnosti v regionu, aby omezila napětí a mezikmenové konflikty.
Víra a duchovní život
Jak již bylo řečeno, vliv křesťanských misionářů mezi Mundari v posledních desetiletích výrazně sílí. V Jubě jsme se osobně setkali s mladou dvojicí s kytarou, která s nadšením šířila gospelové chvalozpěvy mezi místními lidmi. Jejich pevné přesvědčení, že právě tato víra je pro zdejší komunitu tou správnou cestou, v nás vyvolalo obavy o budoucnost tradiční kultury. Ta se postupně proměňuje a s ní i směřování dalších generací. Přesto mezi staršími členy společnosti nadále přetrvává silný kult předků a úcta k duchovnímu světu. Někteří z nich věří, že je možné navázat spojení s duchy zemřelých prostřednictvím oběti dobytka. Nejposvátnější jsou bílé krávy, které mají v rituálech zvláštní význam. Krev obětovaného zvířete se smísí s jeho trusem a touto směsí je potřísněn posvátný strom ve vesnici. Právě zde se pak odehrává samotný akt komunikace s předky a duchovní svět se na okamžik stává součástí každodenní reality.
Noční tanec loučení
Poslední večer sedíme všichni pohromadě a jako obvykle sepisujeme získané poznatky. Z povzdálí se k nám line smích a křik, který postupně doprovází zvuky bubnů. Co se to děje? Bujaré veselí nabírá na intenzitě, pro nás ale stále zůstává skryté za kouřovým oparem z doutnajících sušených exkrementů. Zvědavost nás nenechá dlouho sedět a jdeme se podívat. Kličkujeme mezi ležícími kravami a soustředíme se na sílící taneční běsnění. K našemu překvapení před námi divoce tančí více než stovka lidí. Odkud se vzali? Tolik jich tu přes den ani náhodou nebylo. Jakoby si nás ani nevšimli. Tančí, zpívají a vytvářejí formace v rytmu velkého bubnu madian, na kterém sedí dvojice kluků a z každé strany do něj intenzivně bubnují. Všichni slaví. Zítra brzy ráno se celá skupina se stovkami krav přesouvá na další pastviny.
Statní muži vyskakují divoce do výšky, obě ruce nad hlavou, levá ohnutá do oblouku stejně jako mají vytvarované rohy jejich nejvíce cenění býci. Jejich energie je neskutečná a nutí nás k ústupu. Mladé ženy ve dvojřadu vábí pohledy mladých mužů krouživými pohyby v bocích. Sehrané skupiny přeruší divokým tancem mohutný chlapík s vlajkou na vysokém kůlu. Z davu nápadně vyčnívá jeho mohutná postava. Je to nejzdatnější zápasník ve zdejším tradičním wrestlingu. Každá skupina má svého šampiona, který se utkává při zápasech mezi vesnicemi s jinými borci. Každý má svou vlajku. Někdo jednobarevnou, jiný mnohobarevnou a někdo třeba jen fotbalový dres.
Pozorujeme a pomalu ustupujeme. Cítíme, že tu nemáme být, je to jejich chvíle, jejich slavnost. S námi se nepočítá. Postupně se vzdalujeme, snažíme se najít cestu mezi stovkami ležících krav, odskakujeme od nervózních býků. Jejich veselí se nám postupně vzdaluje. Najednou konec. Jakoby někdo vypnul magnetofon. Znenadání ticho, které přerušuje jen tlumené bučení stáda…
Vstáváme opět brzy, v šest ráno jsme téměř všichni na nohou. Stádo i se všemi obyvateli zmizelo jako mávnutím proutku. Na prostranství zbylo jen pár krav a skupinka opozdilců balí poslední výbavu tábora. Místo stovek krav jen stovky exkrementů a dřevěných kolíků sloužících k uvázání. Najednou ticho. Je neskutečné, jak rychle se dokázali sbalit. Ti akčnější z nás se ještě snaží doběhnout poslední skupinku. Čeká je čtyřicetikilometrový pochod na další pastviny, kde opět rozloží svůj tábor, opět zatlučou kolíky a každé ráno vyženou svá stáda na zelené pláně. To je jejich život. Ptáme se majitele pozemku, kdy opět dorazí další stáda se svými majiteli. Nejspíš příští rok, ale netuší, jaký to bude klan a na jak dlouho. Vše je závislé na deštích.
