Mosazný náhrdelník
Cesta do Barmy na konci roku 2014 byla pro nás v mnoha směrech zásadní. Kromě silných zážitků z turisticky profláklých míst jsme měli možnost navštívit i místa, která byla do té doby pro zahraniční návštěvníky uzavřena. Jedním z nich je oblast na východě Myanmaru - Karenský stát, který se díky povstaleckému odporu nazýval "Černá zóna". Od roku 1948, kdy země podepsala nezávislost nad Britským impériem se Karenové snaží o samostatnost. Poukazují na svojí odlišnou kulturu, jazyk a náboženství. Nikým neuznaný stát, nazýván Země květů, vznikl v roce 1952. V roce 1962 začalo postupné nedobrovolné vysídlování Karenů z jejich domoviny posílenou armádou, které vyvrcholilo v 80 letech. Byli vyhnáni ze svých domovů, zotročováni a nuceni pracovat pro armádu. Mírová dohoda byla podepsána v roce 2012 a od té doby panuje relativní klid. V místních lidech je stále cítit křivda a separatistické tendence, nicméně nikdo nechce násilí a oběti na životech.
Lidské Zoo
V dobách největších tlaků ze strany barmské armády docházelo k hromadnému odsunu Karenů do oblasti sousedních států, hlavně do Thajska. Thajská vláda založila uprchlické tábory na severozápadě země. Značně jim omezila možnost zemědělství a zakázala kácet okolní lesy. Z uprchlických táborů postupně vznikly vesnice, jejichž populace je odhadována na 600 osob. Lidé byli odkázáni na nepatrné státní příspěvky a dary od mezinárodních humanitárních organizací. Současným hlavním finančním příjmem je cestovní ruch. Lidé sem jezdí z Chiang Mai, fotí ženy s naleštěnými náhrdelníky, které jim předvádí řemeslné práce. Muži a děti se věnují výrobě a prodeji suvenýrů. Většinou se platí vstupné do vesnice, nebo za jednotlivé fotografie. Roztomilé děti pak zajisté každého přesvědčí o koupi suvenýru. Oblast někteří nechvalně nazývají "lidské ZOO", ale záleží na úhlu pohledu. Právě turisté vytáhli místní obyvatele z obrovské chudoby. Návštěvníci tak podporují místní ekonomiku a udržují tradice, které by zřejmě časem zanikly. Je to žijící skanzen. V Barmě je možné podobný koncept vidět třeba u jezera Inle, nebo v Baganu.
Video o životě v turistické vesnici. Zdroj: MATADOR NETWORK
Loikaw
Naše cesta mířila do provincie Loikaw, odkud Padaungové pocházejí. Do této části Myanmaru je stále komplikované vycestovat. Z Mandalay trvá cesta autobusem 16 hodin, od jezera Inle 12 hodin a z Yangoonu 17 hodin. V současné době je možné i letecké spojení, které je ovšem docela drahé a létá nepravidelně. Do budoucna se předpokládá i silniční spojení s Thajskem. V této oblasti žijí tři dominantní etnické skupiny Rudých Karenů - Kayan, Kayah a Kayaw. My jsme se soustředili pouze na vesnice Kayanů. Naším cílem je vesnice Pan Phet. Průvodce, na kterého jsme narazili v Loikawu se zná se starostou a tím pádem bude návštěva bez problému. Kupujeme sůl, prací prášek, mýdlo a další potřebné věci do domácnosti. Ve vesnici není více než dvacet domů a díky dětem jsme ihned středem pozornosti. Podáváme si ruce se starostou vesnice a rovnou nás zve do domu své maminky, která je ve společnosti velice váženou paní a honosí se prý nejdelším krkem. Vstupujeme do obydlí, které je jednoduše a prakticky konstruováno a jsme pozváni do kuchyně. U ohniště mezi velkými hrnci sedí sympatická dáma. Nádherný úsměv, fialová čelenka, květovaný šátek a srdce na dlani. Naše zraky se ihned upnou na dlouhý mosazný náhrdelník. Napočítáváme dvacet jedna kruhů v mosazné spirále.
Nad městem Loikaw stojí impozantní Taung Kwe Pagoda.
Žirafí krk
První kovovou spirálu dostane dívka v pěti letech. Instalace je zdlouhavá a od prvního dne nepříjemná, protože první kruhy váží několik kilogramů. Dívka se musí naučit se zátěží žít a pravidelně vyměňuje spirálu za větší a těžší do svých 16 let. V tomto věku některé dívky mají na krku přes 20 kruhů. Samotný náhrdelník může vážit až 20 kilogramů. Nejčastěji se mluví o protahování krku, k čemuž ale reálně nedochází. Díky hmotnosti náhrdelníku a mladičkému věku dívek dochází k deformaci klíčních kostí, ramena jsou stlačena dolu, deformuje se hrudní koš a vrchní řady žeber. Opticky tak dochází k prodloužení krku, což je ještě zvýrazněno samotným tvarem ozdoby. Starostova maminka nám demonstruje, že není schopna se normálně napít, nemůže se zaklonit a celý život pije pomocí bambusového brčka. Rovněž rychlý běh je pro ní značně komplikovaný. Potom si lehne a ukazuje nám speciální polštářek, kterým si podpírá náhrdelník, aby se jí lépe dýchalo. Pro nás je to nepředstavitelné, ale místní ženy se s tím naučily žít a dle jejich slov to už jako překážku nevnímají.
Zlomí si vaz
Tato modifikace samozřejmě vzbuzuje velký zájem veřejnosti a nese sebou spousty fám a nepravd. Nejvíce rozšířená je teorie, že když si žena obruče sundá, zlomí si vaz. Tak tomu není. Ženy si jednou za čas náhrdelník sundavají a to hlavně kvůli hygieně a ošetření krku. Děje se většinou tajně, na krátkou dobu a pouze v přítomnosti asistující osoby. Samotné odvinutí a zpětný návin je značně obtížný. Řada žen v této vesnici už ozdobu trvale nenosí. Turisté sem nevozí peníze, pojetí ženské krásy se postupně změnilo a těžký kov tak ztrácí smysl. V minulosti, když žena byla nevěrná, tak jí manžel ozdobu sundal, aby ji před ostatními vesničany zostudil.
Jedna paní povídala
Důvody, proč se nošení mosazných obručí v minulosti zavedlo, jsou stále neznámé. Panují kolem toho spousty dohadů a lidových pověstí. Samotné ženy tvrdí, že je to generační záležitost. Zvyky se dědí a zachování kultury je velice důležité. Podle některých se jedná o znak kmenové příslušnosti, dlouhý krk je symbolem ženské krásy a zvyšuje atraktivitu před svatbou. Opačné tvrzení naznačuje, že v minulosti docházelo k únosům mladých dívek okolními kmeny a dívky se tak začaly upravovat proto, aby o ně cizí muži přestali mít zájem. Na místě se dovídáme další lidové povídačky. Když muži odcházeli do hor na lov, dost často se stávalo, že ženy a dívky ve vesnicích byly napadeny divokými šelmami. Když muži přišli zpět do vesnice zjistili, že zranění byla převážně v oblasti krku a končetin. Kovové obruče je tak měly chránit. Další lidové rčení vypraví o bohatství tohotoho kmene. Dříve byly obruče celé ze zlata a ženy je nosily na krku a končetinách, aby je nemohl nikdo odcizit. Myslím, že pověstí bude daleko více...
Při cestě zpět jsme ve vzdálené vesnici narazili na dvě stařenky. Jiné barvy oděvu, odlišné náhrdelníky a v uších zajímavé náušnice. Byly z kmene Kayah. Bohužel jsme se zdrželi jen pár minut. Neměli jsme předem dostatek informací a byli jsme v časové tísní. Rodí se plány na další návštěvu východního Myanmaru....
