Drsná krása Larimů

Do tábořiště přijíždíme až za soumraku. Plánovali jsme to jinak, ale člověk míní a Afrika mění. Jedno z našich aut zradila spojka a řidiči s ní sváděli celodenní boj. Je až neuvěřitelné, jak si místní vždy poradí. Ať se s autem v africké divočině stane cokoliv, vždy se dříve nebo později najde někdo, kdo závadu opraví. Kladivem, ohnutým šroubovákem a bezbřehou vynalézavostí. Ani tentokrát tomu není jinak.

Když se konečně blížíme k území Larimů, začíná být zřejmé, že vstupujeme do světa, který si navzdory okolním změnám uchoval vlastní pravidla, estetiku i způsob života. Už první setkání napovídá, že jejich kultura patří k nejvýraznějším v celém regionu. Larimové žijí v pohoří Boya ve státě Východní Equatoria na jihovýchodě Jižního Súdánu. Jejich domov tvoří drsná a suchá krajina kopců, skal, křovin a sezónních vodních toků v oblasti kolem Kimotongu a pánve Kidepo. Podle některých pramenů sem doputovali během dávných migrací z území dnešní Etiopie a Keni. Přestože patří do širší jazykové rodiny, dokázali si uchovat silnou a snadno rozpoznatelnou identitu, a to navzdory svému poměrně malému počtu. Už cestou k jejich vesnicím si všímáme rozsáhlých skarifikací a pestrých korálkových ozdob na tělech mladých Larimů. Zvláště zajímavé jsou oboustranné nosní náušnice propojené jemným řetízkem. Takové zdobení jsme nikde jinde neviděli.

Obživa

Život Larimů stojí na dvou základních pilířích, zemědělství a pastevectví. Na políčkách poblíž vodních zdrojů pěstují čirok, proso, kukuřici, sezam a fazole, zatímco v okolní krajině pasou skot, kozy a ovce. Když je potřeba, doplňují obživu lovem, sběrem, získáváním medu divokých včel nebo příležitostným rybolovem. Právě tato kombinace jim umožňuje přežít i v náročných obdobích, kdy některý ze zdrojů obživy selhává.

Nejdůležitější je ale vlastnictví skotu. Ten poskytuje mléko, maso i kůže, má zásadní význam při směnném obchodu, ale jeho skutečná hodnota je mnohem hlubší. Prostupuje celým životem Larimů. Určuje manželství, dědictví i společenské postavení a tvoří neoddělitelnou součást důležitých rituálů. Každé zvíře má své jméno a je doslova součástí rodiny.

Mezi mladými muži a jejich oblíbenými býky často vzniká mimořádně silné pouto. Chlapci si vybírají konkrétní zvíře, pečují o něj, zdobí ho a skládají o něm písně. Zvíře se tak stává součástí jejich identity a přirozenou součástí životního příběhu. Skot přináší obživu i prestiž, zároveň však stojí v pozadí sporů o pastviny a zdroje. Touha po stádech po generace formuje vztahy mezi komunitami a přináší napětí i nejistotu mezi sousedícími kmeny.

Vesince a pastevecké tábory

Larimové žijí v uzavřených a pevně organizovaných vesnicích, často obehnaných hustým trnitým plotem, který chrání obyvatele i jejich stáda. Jednotlivé chýše nejsou vystavěny náhodně, ale jejich rozmístění odráží vztahy mezi lidmi a rodové linie. Kromě obytných staveb zde najdeme ohrady pro mláďata i skladovací prostory.

První osada, kterou navštěvujeme, nese název Tololo. Uprostřed vesnice sedí v kruhu ženy s malými dětmi a dvě z nich právě porcují kůzle. Ve vzduchu je cítit zvláštní atmosféra. Nikoho z nás hned nenapadne, že nedaleká mohyla z kamenů je čerstvým hrobem zesnulé manželky náčelníka. Celá vesnice truchlí. Až v této chvíli mi dochází, co byly ty smutné zpěvy, které jsme v noci slyšeli z povzdálí. Nejbližší příbuzní zemřelé ženy nosí hnědé kožené čelenky jako výraz smutku.

Obytné chýše mají půdorys nepravidelného oválu. Vchod bývá velmi nízký a dovnitř je nutné vstupovat po kolenou. Má to především bezpečnostní důvody. V předsíni leží kameny na mletí mouky, v hlavní místnosti se nachází ohniště se závěsným roštem na sušení masa a uskladnění předmětů každodenní potřeby, například kalabaší a hliněných nádob. Chýše záměrně nemají komín. Kouř stoupající ke střeše konzervuje interiér a zároveň pomáhá odpuzovat obtěžující hmyz.

Střechy mají vysoký kuželovitý tvar a jsou tvořeny vrstvami trávy, které je nutné každé dva až tři roky obnovovat. U většiny domů vidíme do střech zasunuté velké ulity suchozemských plžů. Napadají nás různé rituální významy. Domníváme se, že vložené ulity mají ochranný charakter, nicméně nikdo z vesnice nám to nepotvrdil. Místní tvrdí, že jde o estetický prvek označující jejich kmenovou příslušnost. Vrcholy střech bývají zakončeny ozdobnými prvky, například barvenou keramikou nebo PET lahvemi. Některé domy mají hliněné stěny zdobené jednoduchými ornamenty odkazujícími na jednotlivé rody.

Muži sedí opodál ve stínu stromů a tiše rozmlouvají. Děti pobíhají volně po celé vesnici a zdá se, že jsou úplně všude. Všímáme si, že tu chybí mladí muži. Většina z nich tráví dlouhé týdny či měsíce v pasteveckých táborech, podobně jako u kmene Mundari, který jsme navštívili před několika dny. Tyto tábory vznikají poblíž pastvin a vodních zdrojů a často je společně využívá několik vesnic. Nejde však jen o místa, kde se pečuje o stáda. Právě zde mladí muži získávají zkušenosti, navazují přátelství, učí se samostatnosti a postupně přebírají odpovědnost za majetek i budoucnost svých rodin. 

Manželství a rodina

Stejně jako většina pasteveckých národů v širším regionu jsou Larimové exogamní, což znamená, že si vybírají partnera mimo svůj klan či vesnici. Polygamie se stále praktikuje především v rodinách, které vlastní početná stáda krav potřebná k uzavření dohodnutého sňatku. Rodina nevěsty může totiž požadovat až šedesát kusů dobytka. Právě vysoké nároky na věno jsou jedním z důvodů, proč na mnoha místech od mnohoženství postupně ustupují. Pro řadu mužů bývá obtížné nashromáždit dostatek dobytka za jedinou manželku, což může vést k sociální izolaci.

Sňatek zde neslouží pouze k založení nové domácnosti, ale také k propojování různých částí společnosti a k udržování rovnováhy mezi rodovými liniemi. Neřídí se tedy pouze city, spíše naopak. Manželství představuje důležitou společenskou smlouvu, která propojuje rodiny, upevňuje vztahy a vytváří síť vzájemných závazků. Sňatky jsou předem domlouvány mezi oběma rodinami. Otec ženicha jedná s mužskými příbuznými nevěsty o pečlivém rozdělení krav, které jsou následně slavnostně předány za účasti celé vesnice. Jde o významnou událost doprovázenou tanci, zpěvy a rituální porážkou býka. Tento několikadenní obřad je považován za formální uzavření manželství a potvrzení nového spojenectví mezi oběma rody.

Mimořádně zajímavým zvykem je levirát. Po smrti muže přechází jeho manželka nebo manželky do domácnosti jeho nejstaršího bratra. Smyslem tohoto pravidla je zachovat ženy, děti i majetek uvnitř rodové linie a nepřerušit kontinuitu již uzavřených dohod. V prostředí, kde rodina představuje základní jednotku společnosti, jde o způsob, jak zajistit stabilitu a ochranu všech zúčastněných.

Jedním z nejzajímavějších detailů je i řešení početí mimo manželství. Pokud neprovdaná žena otěhotní, může otec dítěte svazek dodatečně legitimizovat tím, že zaplatí dohodnutý počet krav rodině své budoucí ženy. Po té dochází k rituální porážce krávy, aby bylo dítě plně přijato společností. 

Náboženství a rituály

Tradiční náboženství Larimů je dnes do určité míry ovlivněno misionářskou činností, která proniká i do těch nejodlehlejších oblastí. Je patrné, že mladá generace vnímá duchovní svět jinak než ti nejstarší, kteří nové vlivy přijímají jen velmi obtížně. Původní náboženský systém spojuje víru v nejvyšší bytost s úctou k předkům, posvátným místům a obětním rituálům. Předkové nejsou chápáni jako vzdálený svět mrtvých, ale jako stále přítomná síla propojená s krajinou, sídly i rodovou pamětí. Významnou roli v životě Larimů hrají lidé, kterým jsou připisovány schopnosti ovlivňovat příchod deště. Pokud období sucha trvá příliš dlouho, bývá obětován býk a následují rituály, kterých se účastní celá vesnice. Voda je pro jejich pastevecký život zásadní.

Ve vesnici Lapong se setkáváme se ženou jménem Nakolono, na kterou se místní obracejí v nejrůznějších životních situacích. Podle vesničanů dokáže předpovídat budoucí události a pomáhat při léčbě závažných nemocí. Nakolono sama vysvětluje, že při své práci navazuje kontakt s duchy předků. Pomocí chrastítka vyrobeného z kalabaše se uvádí do transu, během něhož komunikuje s konkrétním předkem a zprostředkovává jeho sdělení ostatním.

Obřad probíhá v malé chýši zahalené kouřem z doutnajícího ohniště. Za jednoduchou plentou sedí Nakolono, která za rytmického zvuku chrastítka postupně vstupuje do změněného stavu vědomí. Během rituálu začíná hovořit hlasem, který místní spojují s přítomností předka. Průběh ceremonie přitom usměrňuje a řídí její pomocnice, která dohlíží na jednotlivé fáze obřadu a komunikuje s přítomnými vesničany.

Krása těla

K nejnápadnějším znakům kultury Larimů patří bohaté zdobení ženského těla. Skarifikace pokrývají rozsáhlé části zad, paží, hrudi, břicha a někdy i obličeje, kde vytvářejí složité ornamentální vzory. Doplňují je náušnice v nose a uších, kovové šperky, řetízky a korálkové doplňky. Zdobení těla představuje důležitou součást kulturních představ o kráse a dospělosti.

Skarifikace patří mezi nejvýraznější formy zdobení. Vzory bývají geometrické i abstraktní, někdy připomínají rostlinné nebo zvířecí motivy. Některé mohou odkazovat na rodovou příslušnost, většina je však ceněna především pro svůj estetický význam. Vznikají postupně během života a často souvisejí s přechodem do dospělosti nebo s uzavřením manželství.

Ve vesnici Loburu máme možnost sledovat vznik nového ornamentu. Mladá dívka své kamarádce nejprve načrtne klacíkem na kůži jednoduchý ornament a následně ho vyřeže žiletkou. Rána okamžitě začne krvácet, přesto mladá dívka neprojevuje téměř žádné známky bolesti. Podobné zákroky jsou zde běžnou součástí života a místní ženy je podstupují již od mladého věku.

Význam ornamentů se však neomezuje pouze na lidské tělo. Dekorativní vzory se objevují také na stěnách chýší, kalabaších, tykvích, jídelních nádobách i dalších předmětech každodenní potřeby. Smysl pro zdobení je tak patrný napříč celou materiální kulturou Larimů a vytváří charakteristický vizuální styl, podle něhož lze toto etnikum snadno rozpoznat.

Co bude zítra?

Larimové dnes čelí řadě výzev. Jejich život ovlivňuje bezpečnostní situace v pohraniční oblasti, vztahy se sousedními komunitami, závislost na pravidelných srážkách a dostupnost pastvin, ale také rostoucí vliv školství, státních institucí a křesťanských církví. Přesto si nadále zachovávají silnou kulturní identitu. Jejich jazyk je stále živý a dobytek zůstává základem hospodářství i společenského života. Tradiční architektura, tělesná výzdoba i rodové a sňatkové vztahy jsou navíc stále běžnou součástí každodenní reality. Spíše než o zániku jejich kultury lze proto hovořit o postupné proměně. Larimové se podobně jako mnoho dalších afrických komunit přizpůsobují novým podmínkám, aniž by se vzdávali všeho, co po generace formovalo jejich způsob života. Jakou podobu bude mít tato proměna v příštích desetiletích, zůstává otázkou.